Zdaleka to nejsou jen brambory, o jejichž původ se po novodobých výzkumných zjištěních handrkují Peru a Chile. „Z hlavních plodin, které nyní jíme, u nás nemá domovinu žádná. I pohanka nebo žito, považované za tradiční místní plodiny, sem byly zavlečeny," uvádí Helena Lipavská z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. „Možná by se našly rostliny, které by se tu od pradávna daly pěstovat, ale nikdo s tím nezačal," dodává.

Životní styl lovců a sběračů vytlačilo zemědělství, jehož počátky se spojují s dobou asi před 10 až 12 tisíci lety. Zrodilo se v oblasti takzvaného úrodného půlměsíce na Blízkém východě, odkud sem přišly mnohé plodiny. Řadu nám jich dala také Amerika. Víte, kde je pravlast pšenice, nedílné součásti naší každodenní stravy? Kde se vzaly jahody, rajčata či česnek, než zdomácněly v českých zemích? Týdeník Dotyk servíruje retrospektivní menu o 10 chodech.

Brambory

Každý školák ví, že jejich domovem je Jižní Amerika. Novodobé výzkumy genetického původu brambor ale přišly na to, že s místem původu to není tak jednoznačné, jak se dosud v učebnicích uvádělo. Tedy, že pocházejí z And. Indiáni pěstovali plané druhy rodu solanum ve vysoko položených údolích And v Peru a Bolívii, v okolí jezera Titicaca. Brambory sklízeli v nadmořské výšce i nad 4 tisíce metrů. Donedávna se mělo za to, že andské brambory položily základ hlízám později rozšířeným po celém světě. Nové stopy, které vědci objevili, ale vedou do jižní nížiny v Chile. Zatímco v Andách šlo vzhledem ke klimatu o brambory takzvaně krátkého dne, v Chile rostl druh dlouhého dne, který je pravděpodobně předchůdcem evropských odrůd. Chile proto tvrdí, že brambory pocházejí právě z jeho území.

Nikdo zatím nezpochybnil, že do Evropy se brambory dostaly v roce 1565 z Peru přes Španělsko. O 20 let později je následovaly chilské kulturní brambory. V Čechách se v 17. století sázely jako kuriozita ve šlechtických zahradách. Erteptle, kobzole či zemáky, jak se jim lidově říkalo, zdomácněly až ve druhé polovině 17. století. Větší rozšíření ovšem nastalo teprve od počátku 19. století. Rekordní výměru – přes 500 tisíc hektarů – u nás zaujímaly brambory před 2. světovou válkou. V letošním roce se pěstují na necelých 24 tisících hektarů.

Pšenice

Pravlastí obilí je oblast mezi řekami Eufrat a Tigris v tehdejší Mezopotámii, dnešním Iráku. V Evropě je pšenice známá po tisíciletí. Z křížence divoce rostoucích travin se stala nejvýznamnější plodinou, která je základní potravou na této planetě. V České republice je co do rozlohy zemědělskou plodinou číslo 1. Letos ji zemědělci zaseli na bezmála 840 tisících hektarů, v roce 1920 se pěstovala na 350 tisících hektarů.

Pšenice, která dnes dominuje stravě, není tou pšenicí, již pěstovali naši předci. Současní kříženci – v Americe navíc testované geneticky manipulované odrůdy – jsou terčem některých výživářů a lékařů, kteří v přílišném pojídání pšenice vidí příčinu obezity a četných nemocí. Doporučují v její konzumaci ubrat. Třeba s pomocí zdravější špaldy, předchůdkyně šlechtěné pšenice. Také špalda je původem z jihozápadní Asie, do Evropy se zřejmě dostala při stěhování národů. V Čechách se nikdy moc nerozšířila, pozvolna nastupuje od 90. let minulého století. Z nuly se za čtvrt století rozšířila na výměru kolem 2 tisíc hektarů.

Cukrovka

Odpradávna lidé sladili medem. Již zhruba tisíc let před naším letopočtem také získávali cukr z třtiny, nejspíš potomka robustní trávy rostoucí na Nové Guineji, nebo planého druhu, kterému se daří v Asii a severovýchodní Africe. Prvenství při výrobě třtinového cukru si připisují také Číňané. Z řepy byl cukr poprvé připraven v roce 1747 a cukrovka je tak jednou z nejmladších kulturních rostlin. Její rozmach pomohla nastartovat Napoleonova kontinentální blokáda bránící dovozu třtinového cukru.

V roce 1811 francouzští badatelé darovali Napoleonovi dvě homole cukru vytěženého z řepy. Vojevůdce pak rozkázal, že se řepa musí pěstovat na 32 tisících hektarů a podporoval vznik cukrovarů. V krátké době jich po Evropě vyrostlo více než 40, nejvíc ve Francii, Německu a Rakousku. V českých zemích se s pěstováním řepy pro cukr začalo ve 30. letech 19. století, odkdy se také datuje vznik tuzemského cukrovarnického průmyslu. V roce 1920 se u nás cukrovka pěstovala na více než 170 tisících hektarů. V současnosti je plocha zhruba na třetině. Cukru spotřebovali Češi po 2. světové válce v průměru 24 kilogramů na hlavu za rok. V roce 1990 jsme si průměrně dopřávali rekordních 44 kilogramů. Od té doby jsme snížili roční přísun tohoto sladidla o téměř 10 kilogramů.

Kukuřice

Nyní celosvětově rozšířenou plodinu, vyvinutou z plané trávy zvané teosinte, znali už Mayové, Inkové a Aztékové. Udává se, že známá byla již před 5,5 až 7 tisíci lety. Místem domestikace bylo zřejmě údolí řeky Balsas v Mexiku. Kukuřici v Novém světě objevil na konci 15. století Kryštof Kolumbus a přivezl ji do Španělska, odkud se rozšířila po Evropě, na Blízký východ, do Indie, Číny a do severní Afriky. Tuto verzi ale zpochybnil americký antropolog Gunnar Thompson. Tvrdí, že tisíce let předtím, než se narodil Kolumbus, už kukuřici pěstovali Egypťané. Dokládá to obrázky zlatých klasů kukuřice ve faraonských hrobkách a chrámech v prastaré říši na Nilu.

Na zrno se u nás kukuřice pěstovala před necelými sto lety na bezmála 16 tisících hektarů, nyní na více než 100 tisících. Dalších 220 tisíc hektarů zaujímá kukuřice nazeleno a siláž, určená pro krmení zvířat a do bioplynových stanic. Pro česká pole a krajinu ale znamenají kukuřičné plantáže víc drancování než prospěch.

Hrách

Nejstarší luštěnina pochází zřejmě z Číny, odkud doputovala i do Evropy. Ve středu starého kontinentu se s jejím pěstováním začalo přibližně ve stejné době jako s obilím, tedy v 6. až 5. století před naším letopočtem. Římané hrách uznávali pro vyšší obsah bílkovin v porovnání s obilím. V českých zemích se kdysi tato nejrozšířenější luštěnina upravovala naslano i nasladko. Jíst nezralá a sladká zelená semena se jako první odvážili Holanďané. V současnosti u nás tato zdravá luštěnina není příliš populární. Sníme jí každý v průměru jen asi 1 kilogram za rok. Na hrách zanevřeli i čeští zemědělci. Ještě v roce 2000, kdy už výměra prošla silnou redukcí, ho pěstovali na více než 30 tisících hektarů. Od té doby se plochy propadly na třetinu.

Rajčata

Potravinářská inspekce nás na jaře varovala před podezřelými cherry rajčaty z Maroka. Milovníci rajčat, která jsou nepostradatelnou součástí zdravého jídelníčku, ovšem stejně vědí, že mimo letní sezonu, kdy přirozeně dozrávají v našich klimatických podmínkách, si na nich moc nepochutnají. I dávno v minulosti byli Evropané vůči kulatým červeným, žlutým či světle oranžovým plodům nedůvěřiví a považovali je za jedovaté. Pěstovali je jako okrasné, pak si získaly pověst afrodiziaka. Na starý kontinent se rajčata, která pocházejí z Jižní Ameriky, dostala díky Kolumbovým výpravám do Nového světa. Nejdříve – ve 20. letech 16. století – se objevila ve Španělsku. Z jihu Evropy se velmi pomalu „prokousávala" na sever, kde se více rozšířila až koncem 18. století. Na tom, jestli k nám rajčata přišla z Peru, nebo z Mexika, kde je pěstovali Aztékové v nižších polohách And, už po staletích ani nezáleží.

Na českých a moravských polích se rajčat pěstuje skoro jako šafránu. Z výměry zeleniny zaujímají necelých 5 procent. Jenže okrajová je u nás celá „zelinařina" – hektary konzumní zeleniny představují kolem 0,3 procenta z celkově osetých ploch. Ani Češi jako spotřebitelé to s pojídáním rajčat nepřehánějí – ročně jich každý sní průměrně 10 až 12 kilogramů.

Česnek

Český česnek je pojem, spotřebitelé si vydupali jeho návrat do obchodů. Ten levnější čínský a méně aromatický ale musí někdo také kupovat, jinak by ho obchodníci ustavičně nenabízeli. Paradoxně právě přes Čínu, která je největším světovým producentem, se česnekové palice rozšířily do světa. Za původní vlast této rostliny s léčivými účinky se považuje Mongolsko a kirgizská step. Mongolové prý česnek přivezli do Číny. Jiné prameny zasazují původ užitečné byliny na Sibiř. Vojáci se při válečných výpravách snažili pomocí česneku plného silic zabránit infekcím. První zmínky o jeho pěstování v českých zemích, které zachytila literatura, pocházejí ze 14. století.

Ještě před dvaceti lety byla Česká republika se svým paličákem soběstačná. Zelináři ho ale po tlaku zahraniční konkurence opouštěli. Návrat na zdejší pole je pomalý i kvůli nedostatku kvalitní sadby. Loni se plocha sklizeného česneku rozrostla na 300 hektarů a odrazila se tak ode dna 130 hektarů v předchozích letech. Čechům stačí na rok méně než 1 kilogram, přepočteno na hlavu. Spotřeba se dlouhodobě pohybuje kolem 0,8 kilogramu.

Cibule

Původ královny kuchyně není úplně jasný. Uvádí se, že pravlastí cibule je střední či západní Asie, někde na půdě dnešního Pákistánu a Íránu. Kolem roku 4000 před naším letopočtem ji pro léčebné účinky pěstovali Sumerové. Egypťané cibuli uctívali jako symbol věčnosti a ukládali ji do hrobek faraónů. V Severní Americe rostla divoce a indiáni ji běžně sbírali. Ve střední Evropě se pěstuje od 10. století.

Věhlasná všestarská cibule z Královéhradecka se dostala mezi evropské produkty s chráněným označením původu a chráněným zeměpisným označením. Z českých polí se ale cibule postupně vytrácí. Ve druhé polovině 90. let pokryla domácí produkce spotřebu ze tří čtvrtin, v současnosti ani ne z poloviny. Ještě před osmi lety sklízeli tuzemští pěstitelé tento základní druh zeleniny ze zhruba 3 tisíc hektarů, nyní je výměra o třetinu menší.

Jablka

Náš základní druh ovoce, známý už od pravěku, se pravděpodobně zrodil z divoké jabloně rostoucí v horách na jihu Kazachstánu. Jablka se prapůvodně pěstovala v údolích pohoří Ťan-šan, které leží mezi Čínou, Kazachstánem a Kyrgyzstánem. Za rozšíření těchto plodů vděčíme Řekům a zejména Římanům, kteří stromy roubovali a ušlechtilé odrůdy „vyváželi" při svém tažení do Evropy. Poznatky o pěstování ovoce přinesli do našich zemí také věrozvěstové Cyril a Metoděj. Rozkvět tuzemského ovocnářství nastal za vlády Karla IV., vrcholu pak za vládnutí Rudolfa II. koncem 16. století.

Doba, kdy se z českých zemí jablka vyvážela do Německa a Pobaltí, je už dávno pryč. Nyní si tento nejvýznamnější druh ovoce nevypěstujeme ani pro vlastní spotřebu. Ta přitom v posledních letech klesá. Ještě před pěti lety snědl každý Čech v průměru téměř 27 kilogramů jablek za rok, poslední statistická data hovoří o pádu na přibližně 15 kilogramů.

Jahody

České a dozrálé na sluníčku, žádné skleníkové bez chuti dovezené bůhví odkud. Kdo si chce na „ovoci lásky" či „královském ovoci" pochutnat, měl by respektovat fakt, že jahody jsou sezonní záležitost. Daří se jim v mírném klimatickém pásmu Evropy, Asie a Ameriky. Drobné plody planě rostoucích jahodníků sbíral člověk už v době kamenné. Ve středověku je pěstovali mniši v klášterních zahradách.Zásluhu na dnešní podobě jahod má Francie. Zahradník Ludvíka XV. křížil jahodník chilský a virginský, čímž položil základ velkoplodých zahradních jahod. Šlechtění se rozšířilo do dalších evropských zemí a do USA. Hlavní rozvoj v pěstování nastal v 18. století. U nás pěstování jahod zdomácnělo díky Rudolfu Strimplovi až v 90. letech 19. století (viz Dotyk 26/2014).

Češi jich snědí v průměru ročně 2 až 3 kilogramy na osobu. Kdo si je ale nevypěstuje na zahrádce, nemůže spoléhat na to, že si pochutná na českých jahodách. Více než tři čtvrtiny jsou z dovozu, převážně ze Španělska a severní Afriky. Za posledních pět let klesla tuzemská nabídka na polovinu, zdejší pěstitelé věnují jahodám jen mizivých asi 500 hektarů.