Odvážný farář Štverák zažil brutální výslechy gestapa i StB. Nikdy nepromluvil

Jaroslav Krupka | 5. 3. 2019
Svatba rodičů Jana Moravce - vlevo oddávající vikář František Štverák
Vikář František Štverák (druhý zleva ve spodní řadě) v táboře Hájek
Vikář František Štverák při polní mši

Český katolický duchovní František Štverák se aktivně zúčastnil odboje proti nacistickému okupačnímu režimu a po komunistickém převratu v roce 1948 se stejně nekompromisně stavěl proti omezování práv katolické církve. Prošel několika německými koncentračními tábory i komunistickými věznicemi. Byl to kněz. Ale také český voják, který se odmítl ohnout před okupanty. Od jeho narození uplynulo 110 let.

V polovině března roku 1939 se do okleštěné druhé republiky valí ze všech stran německá armáda. František Štverák, český farář z farnosti kostela svaté Ludmily ve Chvalech u Prahy - a současně vojenský kaplan a podporučík duchovní služby československé armády - má v té chvíli jasno. Proti zlu je třeba bojovat. A on bojovat bude.

Ještě během března se na výzvu nadporučíka Vojtěcha Trupovského zapojí spolu s doktorem Václavem Cacákem do ilegální skupiny "Irča" pod velením podplukovníka Jana Lexy. A už v květnu téhož roku pomáhá "pašovat" bývalé důstojníky československé armády do Polska, aby se dostali k formujícímu se zahraničnímu vojsku. Když po cestě uvidí mezi Kostelcem nad Labem a Brandýsem nové telefonní spojení okupantů, sloužící jednotkám SS, spolu s Cacákem ho na několika místech přestřihne.

Mého českého dědečka zachránil před nacisty dopis od BBC, říká britský herec
Publicistika

Mého českého dědečka zachránil před nacisty dopis od BBC, říká britský herec

V červenci na něj čeká ještě náročnější akce. Spolu s Trupovským i Cacákem musí za bílého dne odvézt z úkrytu v Univerzitní knihovně na pražském Starém Městě zbraně národní gardy, aby nepadly do rukou okupantů. Na svou faru doveze na čtyřicet pušek a bedny s náboji. Aby toho nebylo málo, získají odbojáři ještě těžký kulomet z Myškovic u Brandýsa nad Labem.

Jeho spolubojovník Václav Cacák všechny zbraně ve farní stodole nakonzervuje a v dalších dnech je poschovávají u známých legionářů. V květnových dnech pětačtyřicátého roku z nich pak budou pálit pražští povstalci. Štverák ale ještě netuší, co všechno ho ještě čeká...

V boji proti nacistům

Přestože odbojovou činnost navenek lépe maskuje nenápadný a "loajální" postoj, Štverák odmítne zapírat sám sebe a jedná svobodně i jako sloužící katolický kněz. Takže ignoruje úřední nařízení, že 29. září 1939 mají všechny kostelní zvony vyzvánět "na oslavu" dobytí Varšavy. Zatímco všude po Praze hlaholí z věží, svatá Ludmila ve Chvalech mlčí. Místní Němec to faráři v kostele připomene a Štverák mu přímo z kazatelny frajersky odsekne: "Žádný rozkaz jsem z Říma nedostal a zdejší rozkazy nerespektuji!"

Ještě téhož večera si pro něj přijde gestapo. Noc stráví v Petschkově paláci, ale tentokrát ještě vyvázne, dostane pouze výstrahu a desetitisícovou pokutu. Ani jeden z těchto trestů na něj ovšem neúčinkuje tak, jak by si nacistická moc představovala.

Napravený prostoduchý vrah Matyáš: V lágru se stal uctívanou legendou
Publicistika

Napravený prostoduchý vrah Matyáš: V lágru se stal uctívanou legendou

Začne se podílet na šíření ilegálního časopisu V boj, které řídí česká novinářka a odbojářka Inka Bernášková (ta se později stane první Češkou odsouzenou nacistickým německým soudem k trestu smrti a popravenou v srpnu 1942 gilotinou - ještě předtím ale díky své odvaze při výsleších řadu odbojářů zachrání).

Ve své farnosti Štverák ukryje za pomoci Trupovského cyklostyl, na kterém se časopis tiskne, do časopisu sám napíše dva články, ale především ho kolportuje mezi lidi, jimž věří, a to nejen ve své farnosti, ale i v dalších. Kromě toho se snaží sehnat peníze na nákup dalšího papíru - a také dvou lehkých kulometů, o což ho požádal Vojtěch Trupovský. Protože Štverák kvůli vysoké pokutě od gestapa tolik nemá, vypomůže opět věrný přítel Václav Cacák a koupí kulomety za své. Ukryjí je už osvědčenou cestou.

Páter Šarbel: po smrti se zjevil lidem a oni poznali, že potřebuje pomoc
Publicistika

Páter Šarbel: po smrti se zjevil lidem a oni poznali, že potřebuje pomoc

V dubnu 1940 má jako katolický kněz složit protektorátní slib. Ani tady se jeho nezkrotná povaha nepodvolí. Úřední text z větší části přeškrtá a podepíše jedinou větu: "Slibuji, že budu své kněžské a české povinnosti svědomitě zastávati." Rukou pak ještě připíše: "Jinak podepsati nemohu."

Dvaadvacátého května 1940 je zatčen podruhé. Zřejmě to způsobila neopatrnost nadporučíka Trupovského, který se do telefonu při použití hesla "Irča" zmínil o tom, že "chvalský farář je pašák, jablka dobře rozvezl a jeho auto je i nadále připraveno k použití". Telefon byl odposloucháván, což si osoba, která hovor přijala, uvědomila, a poslala kurýra, aby Štveráka varoval. To sice kurýr stihl (Štverák díky tomu dokázal dostat ze svého bytu část odbojových peněz, které ukryl u úřednice Markové), pak už ale vtrhlo do dveří gestapo: "Zatýkáme vás pro velezrádné rejdy. Pojďte s námi."

Věděl, nepověděl

Po zatčení projde kněz neuvěřitelně krutým měsíčním martyriem šestnácti brutálních výslechů, spojených s opakovaným surovým bitím i opakovaným několikadenním zavíráním do temnice. Třikrát je zmlácen tak strašně, že uvažuje o sebevraždě, ale nikdy nepromluví.

Jedenadvacátého června dostane po výslechu nabídku. Má podepsat prohlášení: "Farář Štverák opravdu není ničím vinen, věc jest zamotaná, on nikdy žádné vlastizrádné rejdy nečinil. Jest mu známo, že nekalé živly spodiny se snaží různými rejdy říši poškozovat, on však nikdy nic takového nečinil."

Kardinálovi Beranovi pomáhal také páter Pácha z Peruce
Publicistika

Kardinálovi Beranovi pomáhal také páter Pácha z Peruce

Zmlácený a vyčerpaný odbojář se znovu vzepře. Podpis odmítne s tím, že o žádných rejdech spodiny nic neví. Nakonec se uvolí signovat jediný protokol, a to ještě s výhradou: mezi podklady proti Štverákovi je i dopis, jímž farář odpověděl stranickým orgánům NSDAP na výzvu, aby alespoň jednou měsíčně sloužil mši v němčině - na což reagoval vpravdě štverákovsky: napsal, že mu jeho Němci ve farnosti po tři roky rozuměli, proto předpokládá, že mu budou rozumět i nadále, a požadavek odmítl. Když chce gestapo po jeho zatčení, aby verifikoval svůj podpis, prohlásí, že to asi podepsal, ale jistý si není, protože napodobit cizí rukopis není tak těžké, za což ho Němci tvrdě zfackují. Po měsíci mučení pak kněz v protokolu potvrdí, že podpis v dopisu je "pravděpodobně" jeho.

Ani po dalším měsíci se vyšetřovatelům nepodaří z nezdolného Štveráka nic víc dostat. Nezískají tak dostatek důkazů na to, aby ho poslali před soud. Pustit na svobodu ho ale také nechtějí - velmi správně tuší, že mají před sebou tvrdého protivníka. Nakonec tedy padne rozhodnutí uvalit na kněze takzvanou ochrannou vazbu, a v koncentračním táboře ho následně zlikvidovat.

"Ten trest dejte mně!"

Dvaadvacátého července je Štverák zařazen do transportu směřujícího do Malé pevnosti Terezín, kde stráví tři týdny, následuje krátký pobyt v drážďanské věznici a 22. srpna, tři měsíce po jeho zatčení, se před ním kolem druhé odpoledne otevřou brány koncentračního tábora Dachau.

Jako politický vězeň vyfasuje Štverák mundúr označený červeným trojúhelníkem a navrch černým kolečkem, které ho řadí do kárné roty, kam jsou posíláni především kněží. Zde věznění nesmí s nikým mluvit, nesmí mít peníze, za každý "prohřešek" následují tresty - snížení přídělů jídla, 25 ran býkovcem na zadnici, pověšení na hodinu za svázané ruce, zavření do betonové temnice.

Historička: Beran odmítal podřídit církev komunistům, na 16 let ho izolovali
Publicistika

Historička: Beran odmítal podřídit církev komunistům, na 16 let ho izolovali

"Vy jste svině, které lidská společnost vyloučila a dala za dráty, aby tu většina z vás pošla, menšina aby se vrátila a ještě dlouho odprošovala za zločiny proti společnosti spáchané," poučí je velitel tábora Egon Zill.

Štverák vidí kolem sebe utrpení svých spoluvězňů, a přestože se jeho nezkrotná a nezdolná povaha nadále neláme, něco se na ní mění. Voják ustupuje do pozadí a na světlo vystupuje kněz.

Stane se to šest dní po jeho příjezdu do Dachau. Šedesátiletý polský kněz Šošin (podle některých pramenů Sosin) má být potrestán pětadvaceti ranami býkovcem za špatně vyčištěnou kovovou jídelní misku. Štverák vidí, že takový trest nemá šanci přežít. A jedná.

Kláštery obsadily Lidové milice a Státní bezpečnost. Od Akce K uplynulo 68 let
Publicistika

Kláštery obsadily Lidové milice a Státní bezpečnost. Od Akce K uplynulo 68 let

"Když jsem viděl stařečka Šošina, kterak ho vlekou k výplatě, bylo mi ho strašně líto. Vím, že živ již nesejde. Vybíhám z řady a volám, že miska je moje a že já mám dostat 25, nikoliv Šošin. Velitel světnice protestuje, ale já
se znovu ohražuji a žádám, abych dostal 25 já. ´Also komm her du Barmherziger Bruder.´ (´Tak sem tedy pojď, ty milosrdný bratře.´), zaznělo z úst Es-mana, a tak jsem dostal poprvé výplatu, na kterou do smrti nezapomenu," napsal po válce Štverák v nevydaném rukopisu My a smrt.

A znovu popuzdí uzdu svému frajerství - zařekne se, že nevydá při výprasku ani hlásku, a také to dodrží. Možná právě kvůli tomu mu večer kápo sdělí: "Ráno tě zabiju, svině." Od té chvíle ví, že jeho jediná šance na přežití je z Dachau uniknout.

Jak přežít vlastní smrt

Druhý den mu skutečně pomůže osud. Z Dachau se chystá k odjezdu transport do koncentračního tábora Sachsenhausen a přednostně jsou do něj zařazováni vězni z kárné roty. Také Štverák se do něj přes svůj zubožený stav dostane, díky čemuž je spolu s ostatními vybranými přeřazen na jiný blok. Třicátého srpna transport odjíždí a 2. září doráží na místo.

Přestože jednomu nebezpečí unikl, čelí okamžitě jinému. V Sachsenhausenu panuje ještě tvrdší režim než v Dachau. Farář dře v kamenolomu u železných vozů vozících kámen, u každého vozu pracují čtyři, musí ho naložit, odvézt asi 1200 metrů, vyložit, to všechno asi čtrnáctkrát denně. Desátého listopadu se Štverák hroutí, za což musí stát bez jídla v horečce až do večera v pozoru. Táž situace se opakuje i další den a 12. listopadu ho před odchodem rovnou odepíšou jako toho, kdo se už ze směny nevrátí.

V lomu ho esesáci skutečně okamžitě srazí do louže a pokusí se ho zastřelit. Jenže ani polomrtvý Štverák nemění své zásady, z nichž ta nejdůležitější zní: nevzdat se bez boje. Kněz ustupuje, vrací se voják.

Podaří se mu zachytit a strhnout hlaveň pušky, takže první dvě rány jdou mimo něj. Schytá za to kopanec do obličeje a pušku pustí. Pořád se nevzdává a znovu po ní skočí, ale podruhé to už nestihne: jedna rána mu ustřelí palec, druhá prostřelí bok a třetí se zaryje do hrudníku těsně vedle srdce. Teprve pak zůstane nehybně ležet. Stále je ale při vědomí.

Esesáci uvěří, že je skutečně mrtvý, kopnou ho znovu do obličeje (což Štverák vydrží, aniž by dal najevo, že žije) a konečně odejdou.

Jeho výstřely zažehly křišťálovou noc. Příběh "zapomenutého zabijáka"
Publicistika

Jeho výstřely zažehly křišťálovou noc. Příběh "zapomenutého zabijáka"

Asi po hodině si pro "mrtvého" přijde komise s důstojníkem z politického oddělení, který se zeptá na jeho číslo. Někdo z komise uvede číslo 30726. V tu chvíli mrtvola promluví: "Nein, 30728."

Důstojníka to natolik překvapí (a snad mu to i zaimponuje), že se rozhodne těžce zraněného vězně převézt do táborové nemocnice. Ne ale k ošetření - jen ho nechat zemřít v důstojnějších podmínkách na lůžku pro umírající. Jenže Štverák přežije. Týž důstojník ho proto později ještě vyslechne a Štverákova výpověď o podmínkách v kamenolomu povede k jejich částečnému zlepšení.

Maminka po válce přivedla opuštěnou Židovku a Němku. Všichni žili v harmonii
Publicistika

Maminka po válce přivedla opuštěnou Židovku a Němku. Všichni žili v harmonii

Farářův stav je ale i nadále kritický, nemá táborové peníze, které po něm ošetřovatel za ošetření požaduje, a spoluvězni, jimž hodně pomohl, mu pošlou jen naprosté minimum. Situace se zlepší teprve poté, co ho v nemocnici najde jeho známý, katolický student Jan Strejček z Prahy, uvězněný spolu s ostatními českými studenty po studentském protestu 17. listopadu 1939. Ten ošetřovateli zaplatí a zajistí Štverákovi lepší péči.

Další, kdo pomůže, je překvapivě německý lékař a důstojník SS, jenž faráře bez umrtvení, které Štverákův stav nedovoluje, odoperuje. Protože kněz jako už tolikrát předtím snese obrovskou bolest bez hnutí brvou, vyslouží si u esesáka úctu, a ten mu proto zajistí zvýšení výplaty. Také zabrání jeho transportu zpátky do Dachau, kde by Štveráka čekala smrt. Pak ale farář o svého ochránce přijde, protože lékaře pošlou na frontu.

Dobrý skutek musí být potrestán

Vyšší táborový příjem, který mu lékař zajistil, pomůže Štverákovi přežít kritický půlrok. Následně projde v koncentračním táboře řadou pozic, přičemž na každé z nich se snaží pomáhat spoluvězňům. Svým způsobem se dá říct, že je nepolepšitelný. Znovu a znovu dělá to, za co mu hrozí okamžitá smrt. Kněz opět střídá vojáka.

V zimě mezi roky 1941 a 1942 se pokusí pomoci mladému německému právníkovi, kterého příslušníci SS donutili, aby se sám oběsil. Už dřív ho vyzpovídal, a když ho vidí dusit se v provaze, nedokáže jen přihlížet. Vyprostí mladíka ze smyčky a podaří se mu ho vzkřísit, bohužel ho ale přitom přistihne esesák. Štverák stráví následujících čtrnáct dnů na mraze pod okny táborových velitelů, načež dostane dvakrát 28 ran býkovcem. Po výprasku musí s ostatními potrestanými tři dny sedět ve dřepu na mraze, z čehož všichni, kteří neumrznou, dostanou zápal plic.

Vladimír Feierabend. Gestapo celou rodinu zatklo a odvezlo do koncentráku
Publicistika

Vladimír Feierabend. Gestapo celou rodinu zatklo a odvezlo do koncentráku

Výprask býkovcem ho čeká ještě jednou na jaře, když poradí starému knězi, kterému esesáci často vyhrožují zastřelením, protože se baví jeho strachem, aby se namísto proseb o život choval statečně a řekl jim, ať střílejí. Z vlastní zkušenosti ví, že odvaha je občas to jediné, co na Němce platí. Kněz ho poslechne, jenže esesáci pochopí, že něco takového nemá ze své hlavy, a uhodí na něj s otázkou, kdo ho navedl. Knězova odvaha selže a Štveráka udá.

Český farář dostane dalších 38 ran a nešťastného starého kněze esesáci do týdne umučí.

Po atentátu na Heydricha se Štverák znovu dostane do ohniska pozornosti vyšetřovatelů a je vyslýchán v Berlíně. Tipuje přitom, že je to nejspíš kvůli zbraním, ale nic neřekne. Ráno 6. června 1942 ho vyvolají s tím, že bude ještě se třemi dalšími vězni odvezen na místo popravy. Tři jeho spolucestující pak jsou skutečně popraveni, jeho ale nakonec naloží do policejního vagonu. Přes Lipsko a Norimberk se 12. června 1942 vrátí do Dachau.

Zpátky v Dachau

V Dachau ho hned první týden vyberou pro pokusy s malárií, při nichž mu chtějí do těla vpravit infekci a zkoušet ho různými způsoby léčit. Pochopí, o co jde, a při cestě do nemocnice se mu podaří utéct přes drátěný plot.

Nikdo si ho nevšimne, jenže se přitom poraní a rána zhnisá. Život mu nakonec zachrání český vězeň a lékař František Bláha z Jihlavy.

Tragická oběť Emila Háchy. Před 80 lety se stal prezidentem okleštěného státu
Magazín

Tragická oběť Emila Háchy. Před 80 lety se stal prezidentem okleštěného státu

V Dachau se také Štverák znovu sejde s s rektorem arcibiskupského semináře a profesorem pastorální teologie ze svých studií na Teologické fakultě v Praze Josefem Beranem, jemuž se stane po zbytek života věrným souputníkem. První setkání je až tragikomické - Štverák na Berana narazí v kněžském bloku 28 ve chvíli, kdy má jeho vážený a respektovaný vzor na pravém stehně úplně roztrženou nohavici. Zašije mu ji se slovy: "Josefe, z tebe udělám pořádného kriminálníka."

Slib dodrží - zatímco v civilním životě mu byl Beran příkladem i vzorem kněze, tady přebere otěže Štverák coby praktický a zkušený vězeň a Berana chrání. I díky němu pozdější pražský arcibiskup věznění přežije.

V roce 1943 vypukne v Dachau epidemie tyfu a Štverák se nakazí, ale díky opětovné Bláhově obětavé léčbě a tomu, že se mu podaří dostat z domova balíček s léky, nemoc přežije. I v tomto případě se dělí o léky s ostatními nemocnými.

Ztratit všechny. Příběh Františka Lederera, sirotka z ghetta v Lodži
Publicistika

Ztratit všechny. Příběh Františka Lederera, sirotka z ghetta v Lodži

Při desátém výročí jeho vysvěcení na kněze 29. června 1943 mu rakouský kněz, který má na starosti provizorní kapli v bloku 26, dovolí sloužit mši, při níž Štverákovi asistuje Beran a další tři čeští kněží.

Poměry v Dachau se postupně uvolňují, od ledna 1945 však esesáci začnou koncentrační tábory vyklízet před přibližující se frontou. Vězni tak jsou buď likvidováni, nebo zařazováni do transportů smrti, nekonečných masových pochodů, které měli jen malou šanci přežít.

V dubnu 1945 postupuje americká armáda do Bavorska a napětí v Dachau se citelně zvyšuje. Nikdo neví, co se bude dít. Blíží se sice osvobození, ale také hrozba, že SS stráže ještě před příchodem spojenců celý tábor postřílí.

Rodina unikla smrti na popravišti, převaděče uplatila cukrem. Pak přišla Osvětim
Magazín

Rodina unikla smrti na popravišti, převaděče uplatila cukrem. Pak přišla Osvětim

Vedení tábora vytvoří 24. dubna z šedesáti německých vězňů takzvanou pomocnou policii k udržování pořádku, jejíž počet pak rozšíří i o zahraniční vězně. Jenže právě v této policii se začne formovat jádro hnutí odporu proti případným likvidačním akcím SS. A nechybí v něm ani Štverák.

O dva dny později vyrazí z Dachau první evakuační transport zhruba osmi a půl tisíce lidí, který naštěstí o šest dní později osvobodí u Waarkirchenu jižně od Mnichova americká armáda.

Štverák s ostatními členy policie zatím každou noc hlídkuje, zatímco kolem zuří střelba. Dne 29. dubna tábor konečně osvobozuje rota americké pěchoty pod velením plukovníka F. L. Sparkse.

Před 40 lety se ujal Svatého stolce Jan Pavel II. Nejslavnější papež 20. století
Magazín

Před 40 lety se ujal Svatého stolce Jan Pavel II. Nejslavnější papež 20. století

"Byla to opravdu krásná noc... Nespali jsme, pouze leželi na zádech a vzpomínali, děkujíce Pánu Bohu, že ukončil naše trápení, že ukončil naše vraždění a vyhnanství. A na druhé straně prolétala hlavou úvaha za úvahou... To, co nazývá občanský svět mírem, jest jenom dočasný klid zbraní. Pravý mír je zapotřebí založiti v srdcích národů. Pravý mír může zjednati jenom víra a úcta k evangeliu Kristovu... Tak asi jsem rozvažoval já - kněz Kristův a pevně jsem si umiňoval, že pro toto království chci ještě více pracovat, pokud moje síly budou stačit," zapíše si později Štverák.

Návrat domů

Po rekonvalescenci se Štverák vrací v červnu 1945 na svou farnost, která mu připraví velkolepé uvítání spojené s nemalým překvapením - po celou dobu války se jeho farníkům podařilo schovávat před Němci jeho auto, které mu nyní slavnostně předají. Do duchovní správy znovu nastoupí 1. července 1945.

Stane se důležitým svědkem u amerického soudního tribunálu, který na podzim 1945 soudí čtyřicet největších válečných zločinců z Dachau. A nejvíc ho zaujme, jak se někdejší "nadlidé" najednou chovají zbaběle a vypovídají, co mohou, jen aby se zachránili. "A tak mluví jeden po druhém a přiznává vše. V duchu mne napadlo: co by se asi dovědělo gestapo, kdyby takto bývalo vyšetřovalo. Ani facka nepadla, zločinci mluvili jako kniha. Ach ano, každý zločinec jest zbabělec. Politický vězeň nebyl však zločincem," poznamená si.

Souzeným však jejich náhlá ochota spolupracovat u soudu nijak nepomůže: Všech čtyřicet je uznáno vinnými a odsouzeno - 36 k trestu smrti oběšením, jeden na doživotí a tři na 10 let odnětí svobody.

Strach ze zazvonění mě nikdy neopustil, říká Lustigová-Hnátová o transportu
Magazín

Strach ze zazvonění mě nikdy neopustil, říká Lustigová-Hnátová o transportu

Budoucnost v poválečném Československu se nejdřív jeví slibně. Rezistence katolické církve během okupace jí přináší velké uznání společnosti a její hrdinové dostávají od státu četná vyznamenání. Štverák získá Československý válečný kříž, medaili Za chrabrost před nepřítelem I. stupně, medaili ministerstva vnitra a Svazu osvobozených politických vězňů a pozůstalých po obětech nacismu.

V té době také působí jako člen ve Společnosti sovětsko-československého přátelství a až do svého zatčení pracuje v předsednictvu Svazu osvobozených politických vězňů. Jeho souputník Josef Beran se v listopadu 1945 stane novým pražským arcibiskupem a Štverák je jmenován vikářem.

Jenže volby v roce 1946 vyhrává komunistická strana pod vedením Klementa Gottwalda a poměry se začnou brzy horšit. Což brzy pocítí i Štverák.

Boj nekončí

Nový český vikář je ještě v roce 1946 pověřen opětovným získáním zvonů, zrekvírovaných během války nacisty. Celkem to jsou desetitisíce zvonů, které byly rozesety po celém Německu. Vikáři se podaří získat 670 zvonů z Hamburku a dalších 27 z Děčína, ohledně vracení dalších se v Haagu sejde konference, jíž předsedá belgický kněz a bývalý vězeň z Dachau Jules Delcourt. Štverák mu napíše několikastránkový osobní dopis, na který mu Delcourt odpoví, že Československo získá zpět 1980 zvonů a 1200 tun už rozlité zvonoviny. Zároveň ho pozve, aby si je osobně přijel vybrat.

Z Maďarska do koncentráku. Příběhy o přežití v táborech smrti
Publicistika

Z Maďarska do koncentráku. Příběhy o přežití v táborech smrti

Než si ale český vikář stačí vyřídit všechny formality, přijde únor 1948. K pasům přibude zvláštní doložka ministerstva vnitra, kterou už Štverák nedostane. Nikam už nikdy nevyjede.

Brzy po nástupu komunistů k moci se mezi komunistickým režimem a katolickou církví rozhoří nelítostný souboj, personifikovaný především sporem arcibiskupa Josefa Berana s exkomunikovaným kaplanem Josefem Plojharem, jenž přes zákaz katolických nadřízených přijal místo ministra zdravotnictví v komunistické vládě.

Exkomunikační dekret doručí Plojharovi osobně právě Štverák. Po štverákovsku: "Řekl jsem mu do očí, starému příteli z Dachau: Josefe, ty jsi prase, ale prase nedrbaný. Tu máš exkomunikační dekret od pražského arcibiskupa Berana."

Plojhar ho za to udá, což je podle Štveráka pravá příčina jeho pozdějšího zatčení.

Prostě jsme do transportu nešly, vzpomínají pamětnice. Skrývaly se i v chlívku
Publicistika

Prostě jsme do transportu nešly, vzpomínají pamětnice. Skrývaly se i v chlívku

To přijde 15. června 1949. Namísto gestapa vtrhne ke Štverákovi StB, jinak se ale proti válečným letům vůbec nic nemění. Znovu podstoupí šestnáct surových výslechů, při nichž se z něj mučitelé snaží vymlátit doznání, že je špionem Vatikánu, že navštěvoval v přestrojení arcibiskupa Berana, že rozvážel Beranovy listy a že organizoval protistátní skupinu. Jenže se nemění ani Štverák. Takže nic nedozná. V následném monstrprocesu proto dostane "jen" dvacet měsíců odnětí svobody, a po odpykání trestu stráví ještě tři roky v internačních táborech pro kněze a řeholníky.

Na svobodu se vrátí s těžce podlomeným zdravím, na němž se podepsalo nejen mučení a věznění v koncentračním táboře, ale pravděpodobně i strašná deziluze z toho, kam jeho země směřuje. Poslední dva roky života stráví u své matky a sestry v Pokraticích u Litoměřic. Umírá v nemocnici v Městci Králové 20. srpna 1956 a je pochován v Kostelci nad Labem. Plně rehabilitován je až v roce 1990.

Julek Varga, Dominikánský mnich na vozíčku se stal postrachem estébáků
Magazín

Julek Varga, Dominikánský mnich na vozíčku se stal postrachem estébáků

V místě, kde působil, je ale vzpomínka na neortodoxního kněze dodnes živá. A přestože ho dnes už mohou pamatovat spíš jen lidé, kteří jej zažili na sklonku jeho působení, po letech v koncentračním táboře a s neradostnými výhledy před sebou, nelíčí Štveráka jako žádného zatrpklého asketu. "Jednou jsme tam takhle byli, to mi bylo asi pět let, a pan vikář tam měl slečnu, která mu vařila, tam dole se prostě hrálo, ženský si povídaly, jak to chodí, a ona mě vzala za ruku a povídala: ‚Pojď, já ti něco ukážu!‘ Tak mě vzala za ruku, odvedla mě nahoru, po schodech do velkého sálu, a to bylo něco pro malýho kluka, samý zbraně! On měl celou sbírku – flinty, meče, šavle, kanonky, brnění, revolvery, prostě spousta věcí. A tak jsem si to prohlížel, osahával a jeden jsem si vzal. Takhle jsem za ním pak přišel a říkám: ‚Heleďte, co jsem tam našel!‘ A on povídá: ‚Tobě se líbí, viď?‘ Já povídám: ‚Líbí.‘ ‚Tak si ho nech!‘" vzpomínal na jeho poválečné působení v rámci projektu Paměť národa místní rodák Jan Moravec.

František Štverák byl zkrátka až do konce svůj.

Cesta k ornátu i k uniformě
František Štverák se narodil 5. března 1909 v Hrádku u Vlašimi jako druhé ze čtyř dětí. První světovou válku strávil spolu s matkou i sourozenci na rodinném mlýně u prarodičů, zatímco jeho otec sloužil v armádě. Po válce se rodina přestěhovala do Okrouhlic u Benešova, kde František dokončil v roce 1928 benešovské gymnázium. V témže roce nastoupil do bohosloveckého semináře v Praze a v roce 1933 dokončil studium na Teologické fakultě Univerzity Karlovy. Dne 29. června 1933 byl vysvěcen na kněze. V letech 1933 a 1934 absolvoval zkrácenou vojenskou službu u 4. pěšího pluku v Hradci Králové. Jako kaplan sloužil v několika městech, až se stal nakonec v březnu 1938 farářem ve Chvalech u Prahy. Současně byl jmenován podporučíkem duchovní služby v záloze.