Odvážný farář Štverák zažil brutální výslechy gestapa i StB. Nikdy nepromluvil

5. březen 2019 četba na 25 minut
František Štverák

František Štverák

Foto: Paměť národa

Český katolický duchovní František Štverák se aktivně zúčastnil odboje proti nacistickému okupačnímu režimu a po komunistickém převratu v roce 1948 se stejně nekompromisně stavěl proti omezování práv katolické církve. Prošel několika německými koncentračními tábory i komunistickými věznicemi. Byl to kněz. Ale také český voják, který se odmítl ohnout před okupanty. Od jeho narození uplynulo 110 let.

Stane se důležitým svědkem u amerického soudního tribunálu, který na podzim 1945 soudí čtyřicet největších válečných zločinců z Dachau. A nejvíc ho zaujme, jak se někdejší "nadlidé" najednou chovají zbaběle a vypovídají, co mohou, jen aby se zachránili. "A tak mluví jeden po druhém a přiznává vše. V duchu mne napadlo: co by se asi dovědělo gestapo, kdyby takto bývalo vyšetřovalo. Ani facka nepadla, zločinci mluvili jako kniha. Ach ano, každý zločinec jest zbabělec. Politický vězeň nebyl však zločincem," poznamená si.

Souzeným však jejich náhlá ochota spolupracovat u soudu nijak nepomůže: Všech čtyřicet je uznáno vinnými a odsouzeno - 36 k trestu smrti oběšením, jeden na doživotí a tři na 10 let odnětí svobody.

Budoucnost v poválečném Československu se nejdřív jeví slibně. Rezistence katolické církve během okupace jí přináší velké uznání společnosti a její hrdinové dostávají od státu četná vyznamenání. Štverák získá Československý válečný kříž, medaili Za chrabrost před nepřítelem I. stupně, medaili ministerstva vnitra a Svazu osvobozených politických vězňů a pozůstalých po obětech nacismu.

V té době také působí jako člen ve Společnosti sovětsko-československého přátelství a až do svého zatčení pracuje v předsednictvu Svazu osvobozených politických vězňů. Jeho souputník Josef Beran se v listopadu 1945 stane novým pražským arcibiskupem a Štverák je jmenován vikářem.

Jenže volby v roce 1946 vyhrává komunistická strana pod vedením Klementa Gottwalda a poměry se začnou brzy horšit. Což brzy pocítí i Štverák.

Boj nekončí

Nový český vikář je ještě v roce 1946 pověřen opětovným získáním zvonů, zrekvírovaných během války nacisty. Celkem to jsou desetitisíce zvonů, které byly rozesety po celém Německu. Vikáři se podaří získat 670 zvonů z Hamburku a dalších 27 z Děčína, ohledně vracení dalších se v Haagu sejde konference, jíž předsedá belgický kněz a bývalý vězeň z Dachau Jules Delcourt. Štverák mu napíše několikastránkový osobní dopis, na který mu Delcourt odpoví, že Československo získá zpět 1980 zvonů a 1200 tun už rozlité zvonoviny. Zároveň ho pozve, aby si je osobně přijel vybrat.

Než si ale český vikář stačí vyřídit všechny formality, přijde únor 1948. K pasům přibude zvláštní doložka ministerstva vnitra, kterou už Štverák nedostane. Nikam už nikdy nevyjede.

Brzy po nástupu komunistů k moci se mezi komunistickým režimem a katolickou církví rozhoří nelítostný souboj, personifikovaný především sporem arcibiskupa Josefa Berana s exkomunikovaným kaplanem Josefem Plojharem, jenž přes zákaz katolických nadřízených přijal místo ministra zdravotnictví v komunistické vládě.

Exkomunikační dekret doručí Plojharovi osobně právě Štverák. Po štverákovsku: "Řekl jsem mu do očí, starému příteli z Dachau: Josefe, ty jsi prase, ale prase nedrbaný. Tu máš exkomunikační dekret od pražského arcibiskupa Berana."

Plojhar ho za to udá, což je podle Štveráka pravá příčina jeho pozdějšího zatčení.

To přijde 15. června 1949. Namísto gestapa vtrhne ke Štverákovi StB, jinak se ale proti válečným letům vůbec nic nemění. Znovu podstoupí šestnáct surových výslechů, při nichž se z něj mučitelé snaží vymlátit doznání, že je špionem Vatikánu, že navštěvoval v přestrojení arcibiskupa Berana, že rozvážel Beranovy listy a že organizoval protistátní skupinu. Jenže se nemění ani Štverák. Takže nic nedozná. V následném monstrprocesu proto dostane "jen" dvacet měsíců odnětí svobody, a po odpykání trestu stráví ještě tři roky v internačních táborech pro kněze a řeholníky.

Na svobodu se vrátí s těžce podlomeným zdravím, na němž se podepsalo nejen mučení a věznění v koncentračním táboře, ale pravděpodobně i strašná deziluze z toho, kam jeho země směřuje. Poslední dva roky života stráví u své matky a sestry v Pokraticích u Litoměřic. Umírá v nemocnici v Městci Králové 20. srpna 1956 a je pochován v Kostelci nad Labem. Plně rehabilitován je až v roce 1990.

V místě, kde působil, je ale vzpomínka na neortodoxního kněze dodnes živá. A přestože ho dnes už mohou pamatovat spíš jen lidé, kteří jej zažili na sklonku jeho působení, po letech v koncentračním táboře a s neradostnými výhledy před sebou, nelíčí Štveráka jako žádného zatrpklého asketu. "Jednou jsme tam takhle byli, to mi bylo asi pět let, a pan vikář tam měl slečnu, která mu vařila, tam dole se prostě hrálo, ženský si povídaly, jak to chodí, a ona mě vzala za ruku a povídala: ‚Pojď, já ti něco ukážu!‘ Tak mě vzala za ruku, odvedla mě nahoru, po schodech do velkého sálu, a to bylo něco pro malýho kluka, samý zbraně! On měl celou sbírku – flinty, meče, šavle, kanonky, brnění, revolvery, prostě spousta věcí. A tak jsem si to prohlížel, osahával a jeden jsem si vzal. Takhle jsem za ním pak přišel a říkám: ‚Heleďte, co jsem tam našel!‘ A on povídá: ‚Tobě se líbí, viď?‘ Já povídám: ‚Líbí.‘ ‚Tak si ho nech!‘" vzpomínal na jeho poválečné působení v rámci projektu Paměť národa místní rodák Jan Moravec. 

František Štverák byl zkrátka až do konce svůj.

Cesta k ornátu i k uniformě
František Štverák se narodil 5. března 1909 v Hrádku u Vlašimi jako druhé ze čtyř dětí. První světovou válku strávil spolu s matkou i sourozenci na rodinném mlýně u prarodičů, zatímco jeho otec sloužil v armádě. Po válce se rodina přestěhovala do Okrouhlic u Benešova, kde František dokončil v roce 1928 benešovské gymnázium. V témže roce nastoupil do bohosloveckého semináře v Praze a v roce 1933 dokončil studium na Teologické fakultě Univerzity Karlovy. Dne 29. června 1933 byl vysvěcen na kněze. V letech 1933 a 1934 absolvoval zkrácenou vojenskou službu u 4. pěšího pluku v Hradci Králové. Jako kaplan sloužil v několika městech, až se stal nakonec v březnu 1938 farářem ve Chvalech u Prahy. Současně byl jmenován podporučíkem duchovní služby v záloze.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 3/3
DALŠÍ ČÁST

Akční letáky