Odvážný farář Štverák zažil brutální výslechy gestapa i StB. Nikdy nepromluvil

5. březen 2019 četba na 25 minut
František Štverák

František Štverák

Foto: Paměť národa

Český katolický duchovní František Štverák se aktivně zúčastnil odboje proti nacistickému okupačnímu režimu a po komunistickém převratu v roce 1948 se stejně nekompromisně stavěl proti omezování práv katolické církve. Prošel několika německými koncentračními tábory i komunistickými věznicemi. Byl to kněz. Ale také český voják, který se odmítl ohnout před okupanty. Od jeho narození uplynulo 110 let.

V lomu ho esesáci skutečně okamžitě srazí do louže a pokusí se ho zastřelit. Jenže ani polomrtvý Štverák nemění své zásady, z nichž ta nejdůležitější zní: nevzdat se bez boje. Kněz ustupuje, vrací se voják.

Podaří se mu zachytit a strhnout hlaveň pušky, takže první dvě rány jdou mimo něj. Schytá za to kopanec do obličeje a pušku pustí. Pořád se nevzdává a znovu po ní skočí, ale podruhé to už nestihne: jedna rána mu ustřelí palec, druhá prostřelí bok a třetí se zaryje do hrudníku těsně vedle srdce. Teprve pak zůstane nehybně ležet. Stále je ale při vědomí.

Esesáci uvěří, že je skutečně mrtvý, kopnou ho znovu do obličeje (což Štverák vydrží, aniž by dal najevo, že žije) a konečně odejdou.

Asi po hodině si pro "mrtvého" přijde komise s důstojníkem z politického oddělení, který se zeptá na jeho číslo. Někdo z komise uvede číslo 30726. V tu chvíli mrtvola promluví: "Nein, 30728."

Důstojníka to natolik překvapí (a snad mu to i zaimponuje), že se rozhodne těžce zraněného vězně převézt do táborové nemocnice. Ne ale k ošetření - jen ho nechat zemřít v důstojnějších podmínkách na lůžku pro umírající. Jenže Štverák přežije. Týž důstojník ho proto později ještě vyslechne a Štverákova výpověď o podmínkách v kamenolomu povede k jejich částečnému zlepšení.

Farářův stav je ale i nadále kritický, nemá táborové peníze, které po něm ošetřovatel za ošetření požaduje, a spoluvězni, jimž hodně pomohl, mu pošlou jen naprosté minimum. Situace se zlepší teprve poté, co ho v nemocnici najde jeho známý, katolický student Jan Strejček z Prahy, uvězněný spolu s ostatními českými studenty po studentském protestu 17. listopadu 1939. Ten ošetřovateli zaplatí a zajistí Štverákovi lepší péči.

Další, kdo pomůže, je překvapivě německý lékař a důstojník SS, jenž faráře bez umrtvení, které Štverákův stav nedovoluje, odoperuje. Protože kněz jako už tolikrát předtím snese obrovskou bolest bez hnutí brvou, vyslouží si u esesáka úctu, a ten mu proto zajistí zvýšení výplaty. Také zabrání jeho transportu zpátky do Dachau, kde by Štveráka čekala smrt. Pak ale farář o svého ochránce přijde, protože lékaře pošlou na frontu.

Dobrý skutek musí být potrestán

Vyšší táborový příjem, který mu lékař zajistil, pomůže Štverákovi přežít kritický půlrok. Následně projde v koncentračním táboře řadou pozic, přičemž na každé z nich se snaží pomáhat spoluvězňům. Svým způsobem se dá říct, že je nepolepšitelný. Znovu a znovu dělá to, za co mu hrozí okamžitá smrt. Kněz opět střídá vojáka.

V zimě mezi roky 1941 a 1942 se pokusí pomoci mladému německému právníkovi, kterého příslušníci SS donutili, aby se sám oběsil. Už dřív ho vyzpovídal, a když ho vidí dusit se v provaze, nedokáže jen přihlížet. Vyprostí mladíka ze smyčky a podaří se mu ho vzkřísit, bohužel ho ale přitom přistihne esesák. Štverák stráví následujících čtrnáct dnů na mraze pod okny táborových velitelů, načež dostane dvakrát 28 ran býkovcem. Po výprasku musí s ostatními potrestanými tři dny sedět ve dřepu na mraze, z čehož všichni, kteří neumrznou, dostanou zápal plic.

Výprask býkovcem ho čeká ještě jednou na jaře, když poradí starému knězi, kterému esesáci často vyhrožují zastřelením, protože se baví jeho strachem, aby se namísto proseb o život choval statečně a řekl jim, ať střílejí. Z vlastní zkušenosti ví, že odvaha je občas to jediné, co na Němce platí. Kněz ho poslechne, jenže esesáci pochopí, že něco takového nemá ze své hlavy, a uhodí na něj s otázkou, kdo ho navedl. Knězova odvaha selže a Štveráka udá.

Český farář dostane dalších 38 ran a nešťastného starého kněze esesáci do týdne umučí.

Po atentátu na Heydricha se Štverák znovu dostane do ohniska pozornosti vyšetřovatelů a je vyslýchán v Berlíně. Tipuje přitom, že je to nejspíš kvůli zbraním, ale nic neřekne. Ráno 6. června 1942 ho vyvolají s tím, že bude ještě se třemi dalšími vězni odvezen na místo popravy. Tři jeho spolucestující pak jsou skutečně popraveni, jeho ale nakonec naloží do policejního vagonu. Přes Lipsko a Norimberk se 12. června 1942 vrátí do Dachau.

Zpátky v Dachau

V Dachau ho hned první týden vyberou pro pokusy s malárií, při nichž mu chtějí do těla vpravit infekci a zkoušet ho různými způsoby léčit. Pochopí, o co jde, a při cestě do nemocnice se mu podaří utéct přes drátěný plot.

Nikdo si ho nevšimne, jenže se přitom poraní a rána zhnisá. Život mu nakonec zachrání český vězeň a lékař František Bláha z Jihlavy.

V Dachau se také Štverák znovu sejde s s rektorem arcibiskupského semináře a profesorem pastorální teologie ze svých studií na Teologické fakultě v Praze Josefem Beranem, jemuž se stane po zbytek života věrným souputníkem. První setkání je až tragikomické - Štverák na Berana narazí v kněžském bloku 28 ve chvíli, kdy má jeho vážený a respektovaný vzor na pravém stehně úplně roztrženou nohavici. Zašije mu ji se slovy: "Josefe, z tebe udělám pořádného kriminálníka."

Slib dodrží - zatímco v civilním životě mu byl Beran příkladem i vzorem kněze, tady přebere otěže Štverák coby praktický a zkušený vězeň a Berana chrání. I díky němu pozdější pražský arcibiskup věznění přežije.

V roce 1943 vypukne v Dachau epidemie tyfu a Štverák se nakazí, ale díky opětovné Bláhově obětavé léčbě a tomu, že se mu podaří dostat z domova balíček s léky, nemoc přežije. I v tomto případě se dělí o léky s ostatními nemocnými.

Při desátém výročí jeho vysvěcení na kněze 29. června 1943 mu rakouský kněz, který má na starosti provizorní kapli v bloku 26, dovolí sloužit mši, při níž Štverákovi asistuje Beran a další tři čeští kněží. 

Poměry v Dachau se postupně uvolňují, od ledna 1945 však esesáci začnou koncentrační tábory vyklízet před přibližující se frontou. Vězni tak jsou buď likvidováni, nebo zařazováni do transportů smrti, nekonečných masových pochodů, které měli jen malou šanci přežít.

V dubnu 1945 postupuje americká armáda do Bavorska a napětí v Dachau se citelně zvyšuje. Nikdo neví, co se bude dít. Blíží se sice osvobození, ale také hrozba, že SS stráže ještě před příchodem spojenců celý tábor postřílí.

Vedení tábora vytvoří 24. dubna z šedesáti německých vězňů takzvanou pomocnou policii k udržování pořádku, jejíž počet pak rozšíří i o zahraniční vězně. Jenže právě v této policii se začne formovat jádro hnutí odporu proti případným likvidačním akcím SS. A nechybí v něm ani Štverák.

O dva dny později vyrazí z Dachau první evakuační transport zhruba osmi a půl tisíce lidí, který naštěstí o šest dní později osvobodí u Waarkirchenu jižně od Mnichova americká armáda.

Štverák s ostatními členy policie zatím každou noc hlídkuje, zatímco kolem zuří střelba. Dne 29. dubna tábor konečně osvobozuje rota americké pěchoty pod velením plukovníka F. L. Sparkse.

"Byla to opravdu krásná noc… Nespali jsme, pouze leželi na zádech a vzpomínali, děkujíce Pánu Bohu, že ukončil naše trápení, že ukončil naše vraždění a vyhnanství. A na druhé straně prolétala hlavou úvaha za úvahou… To, co nazývá občanský svět mírem, jest jenom dočasný klid zbraní. Pravý mír je zapotřebí založiti v srdcích národů. Pravý mír může zjednati jenom víra a úcta k evangeliu Kristovu… Tak asi jsem rozvažoval já - kněz Kristův a pevně jsem si umiňoval, že pro toto království chci ještě více pracovat, pokud moje síly budou stačit," zapíše si později Štverák.

Návrat domů

Po rekonvalescenci se Štverák vrací v červnu 1945 na svou farnost, která mu připraví velkolepé uvítání spojené s nemalým překvapením - po celou dobu války se jeho farníkům podařilo schovávat před Němci jeho auto, které mu nyní slavnostně předají. Do duchovní správy znovu nastoupí 1. července 1945.

Akční letáky