První cesta k jižnímu pólu. Nepodnikl ji Amundsen, ale Shackleton

9. leden 2019 četba na 13 minut
Ernest Shackleton

Ernest Shackleton

Foto: Profimedia

Celý svět sledoval na přelomu 19. a 20. století vzrušující závod o to, kdo první pokoří jižní pól. Dne 14. prosince 1911 to dokázal Nor Roald Amundsen. V jeho stínu však zůstala jiná výprava, kterou o dva roky dříve podnikl Ir Ernest Henry Shackleton. Při této historicky první cestě k jižnímu pólu se čtyři muži dostali dne 9. ledna 1909 až na vzdálenost 180 kilometrů od pólu. 

FOTOGALERIE

"Smrt je jen drobnost. Ta nejmenší nepatrnost na světě. A já to říct můžu, protože jsem jí stál tváří v tvář," prohlásil jednou polárník Ernest Henry Shackleton. Neholedbal se. Možná právě proto je o něm těžké říci, zda mu při jeho největších výpravách přálo štěstí, nebo smůla. Ani jednou totiž sice nedosáhl cíle, který si původně vytyčil (nevkročil jako první na jižní pól, o což usiloval v roce 1909, ani se mu nepodařilo poprvé přejít celou Antarktidu, o což se pokusil o pět let později), na druhé straně se však pokaždé se všemi svými muži živý vrátil. 

Tvrdohlavý Ir v heroické době

Ernest Henry Shackleton se narodil 15. února 1874 v irském Kildare, jako druhé z celkem osmi dětí. Otec mu naplánoval lékařskou dráhu, jenže horkokrevný mladík si postavil hlavu. Medicína ho nelákala, o to víc jej ale přitahovalo moře. V 16 letech se proto odstěhoval od rodiny do Liverpoolu a vstoupil do řad britského obchodního loďstva.

O pět let později, v roce 1895, došlo v Londýně k zajímavé události. Mezinárodní geografický kongres zde prohlásil výzkum antarktického regionu za "největší úkol, který ještě zbývá podniknout na poli zeměpisných objevů". Odstartoval tím "heroickou dobu", při níž celý svět s napětím sledoval, komu a kdy se podaří proniknout až k jižnímu pólu.

V roce 1897 zamířila do Antarktidy velká mezinárodní výprava, jíž velel Belgičan Adrian de Gerlache a zúčastnil se jí i pozdější vítěz tohoto závodu, Nor Roald Amundsen. O dva roky později pak v Antarktidě přezimovala vůbec první polární výprava. Ta byla britská, avšak velel jí Nor Carstens Borchgrevink.

Ctižádostivému a sebevědomému Shackletonovi samozřejmě nemohlo uniknout, co se děje. A rozhodně nehodlal zůstat stát stranou. V roce 1901 se tak připojil k další britské expedici do Antarktidy, jíž tentokrát vedl kapitán Robert Falcon Scott. Muž, který o deset let později vstoupí do fatálního souboje s Amundsenem a bude ho to stát život.

Na Scotta udělal šestadvacetiletý odvážný Ir dojem, takže si ho vybral, aby se spolu s ním a s vědcem Edwardem Wilsonem vydal v polární krajině na samostatnou výpravu směrem k jižnímu pólu. Přestože muži nepředpokládali, že by pól mohli opravdu dobýt, dostali se až na zeměpisnou šířku 82° 17', což bylo nejblíže, kam člověk do té doby dokázal dojít (samotný jižní pól leží na zeměpisné šířce 90°).

Shackletonův zdravotní stav se však v ledové pustině vážně zhoršil, takže se musel vrátit zpět na loď. 

Přispěl i Guinness

V roce 1907 pak Shackleton zorganizoval první ze tří vlastních antarktických expedic. Podle jména expediční lodě dostala výprava název Nimrod. Jejím hlavním cílem, kromě geografických měření a vědeckých výzkumů, mělo být právě historicky první dosažení jižního pólu.

Vláda ani oficiální anglické instituce Shackletona na jeho první cestě nijak nepodpořily. Musel se spolehnout na soukromé půjčky a dary. Částkou dva tisíce liber mu tak přispěl mimo jiné Edward Guinness, hlava dodnes známé irsko-anglické pivovarnické rodiny. Dalším donátorem byl například Shackletonův bratranec, nějaké peníze vynesla také veřejná sbírka a určitou sumou se na expedici podílely vlády Austrálie a Nového Zélandu.

I tak se ale musel mladý polárník notně uskrovnit. Jen sama loď Nimrod byla o víc než o polovinu menší než předchozí Scottova loď Discovery, a když ji Shackleton uviděl poprvé, zděsil se. "Byla notně zchátralá a celá smrděla tulením tukem. Taky se ukázalo, že potřebuje utěsnit a že je potřeba opravit všechny stěžně." Nakonec, po všech provedených úpravách, však mladý Ir prohlásil, že je na tu "bytelnou lodičku nesmírně hrdý".

Všechny půjčky hodlal splatit z výdělku, který očekával z knihy o expedici a z pozdějších přednášek. Také doufal v zisk z prodeje speciálních poštovních známek opatřených razítkem poštovního úřadu v Antarktidě - novozélandská vláda jej totiž jmenovala dočasným antarktickým pošmistrem. Žádný z těchto plánů mu sice nepřinesl bohatství, v jaké doufal, nicméně poštovní stanici se expedici opravdu podařilo zřídit - jako místo pro ni posloužil mys Royds.

Spor s bývalým velitelem

Při přípravách expedice se Shackleton dostal do určitého sporu se svým bývalým velitelem z první výpravy Robertem Scottem. Tomu se donesl polárníkův plán použít jako výchozí bod pro expedici bývalou Scottovu základnu v McMurdo Sound, přičemž prý už dříve Scottovi slíbil, že to neudělá. Kapitán první výpravy si to nenechal líbit a v dopise svému někdejšímu svěřenci vytkl nedostatek loajality. Ještě příkřejší byl druhý parťák z předchozí výpravy Edward Wilson, který Shackletona přímo vyzval, ať se McMurdo Sound vyhne.

Mladý polárník, tísněn dvěma svými bývalými kolegy, nakonec podepsal deklaraci, že u základny nezakotví a bude se snažit přistát dál na východě. Znamenalo to ovšem konec úzkých přátelských vztahů mezi ním a Wilsonem. 

Sám Shackleton se ve svém deníku o sporu se Scottem nezmínil, jenom poznamenal: "Ještě než jsme vypluli z Anglie, rozhodl jsem se, že pokud to jen trochu půjde, založím v Zemi krále Edwarda VII. (jde o území na pobřeží Rossova moře v Antarktidě poblíž jižního pólu, pozn. red.) svou vlastní základnu - mimo McMurdo Sound."

Slib se mu nakonec nepodařilo dodržet - přes opakované pokusy se nedokázal v Zemi krále Edwarda VII. dostat mezi plujícími krami k pobřeží, takže nakonec přece jen stočil svou loď k základně McMurdo Sound.

Podle současného historika dobývání jižního pólu Beau Riffenburgha však neměli Scott s Wilsonem nikdy takový slib po Shackletonovi vymáhat, protože tím mohli ohrozit bezpečnost celé jeho expedice. 

Za zmínku stojí také to, že Scott, který později zahynul s celou svou výpravou v osudovém závodu s Roaldem Amundsenem, se při této anabázi opřel o Shackletonův expediční systém, zahrnující poníky, speciálně konstruované motorové sáně a tažné psy. Bohužel se mu ale nevyplatil. 

První cesta k pólu

Nápad použít poníky se málem vymstil i Shackletonovi. Pro svůj hlavní cíl, dobytí pólu, vyčlenil čtyřčlennou výpravu. Kromě sebe do ní jmenoval své druhy Franka Wilda, Jamesona Boyda Adamse a Erika Marshalla. Protože motorové saně selhávaly v nerovném terénu, rozhodl se jako na hlavní pomocnou sílu vsadit právě na poníky, kterým dal přednost před tažnými psy. 

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/2
DALŠÍ ČÁST

Akční letáky