Evropský kontinent téměř okamžitě po skončení druhé světové války přeťala železná opona. Americké a sovětské hlavně na sebe mířily a země střední a východní Evropy zahalil jednu po druhé rudý závoj. Tisíce Čechů, Poláků, Maďarů, Bulharů či příslušníků pobaltských národů prchaly před komunistickou diktaturou na západ. Ani po dosažení svobodného světa neměli vyhráno. Na dlouhé měsíce, ba i roky se ocitli v uprchlických táborech v Německu, Rakousku a Itálii, spravovaných Mezinárodní organizací pro uprchlíky (International Refugee Organisation – IRO) pod záštitou OSN.

Životní podmínky byly mimořádně těžké. Většina z táborů představovala komplex dřevěných baráčků, rozdělených příčkami na malé místnosti, do nichž se obvykle muselo vměstnat čtyři až šest osob. Jediným vybavením byly palandy, plechové skříňky, železná kamínka a kyblík s uhlím. Jindy šlo o kasárna či dokonce bývalé nacistické koncentráky. Lidé přežívající ve stísněných lágrových podmínkách zasílali na všechny strany žádosti a toužebně očekávali víza a pracovní povolení.

Žebříčku vysněných zemí k emigraci pochopitelně vévodily Spojené státy americké, které ovšem měly striktně stanovené přistěhovalecké kvóty. Jisté možnosti se otevíraly v Austrálii, Kanadě nebo zemích Latinské Ameriky. Přesto byl administrativní proces zdlouhavý a především pro rodiny s dětmi se pobyt v táborech bez dostatku finančních prostředků, potravin, léků a ošacení měnil v boj o přežití.

Občas vysvitla naděje. Objevovali se náboráři stavebních a těžebních společností, kteří odváželi za prací desítky statných mužů. Žádaní byli samozřejmě také lékaři, inženýři, profesionální vojáci či letci. Specifikem byli Židé, kteří ve velkých počtech odjížděli do Palestiny, zpravidla s pomocí mezinárodních sionistických organizací. Připomeňme krátce alespoň tři cesty východoevropských uprchlíků za novou nadějí v dramatických časech.

Diktátor - lidumil

Diktátor Rafael Trujillo v Dominikánské republice měl na svědomí mnoho životů a po třicet let vládl ostrovní republice mimořádně tvrdou ruku. Zajímavým aspektem jeho režimu však byla otevřenost imigraci, nepočítáme-li černošské běžence ze sousedního chudého Haiti. Na ty pořádaly Trujillovy bezpečnostní síly brutální hony. Již v březnu 1938 na konferenci o uprchlickém problému ve Francii Dominikánská republika překvapila tím, že se nabídla přijmout až 100 000 evropských Židů.

Po občanské válce ve Španělsku (1936–1939) Dominikánci přivítali na 3000 lidí z řad básníků, vědců a právníků, pronásledovaných to levicových odpůrců Franciska Franka. V roce 1947 přišlo na řadu několik set Maďarů. Trujillo potřeboval k upevnění režimu zbraně, avšak měl potíže s jejich dovozem. Rozhodl se vyrábět je doma. Nechal postavit moderní zbrojovku Armería v San Cristobalu, ale chyběli mu kvalifikovaní pracovníci. Proto se mu hodilo, že v Maďarsku přebírali moc komunisté a mnoho lidí se vydalo na západ.

Zámožný průmyslník maďarského původu, jistý Sándor Kovács, který se usídlil v Santo Domingu v prosinci 1946, si rychle padl do oka s místní politickou a armádní elitou. Přislíbil zajistit dělníky do továrny a také příchod známého designéra a konstruktéra zbraní Pála Királyho a dalších expertů. Stát zaplatil lodní převoz maďarských uprchlíků z Evropy, poskytl jim bezplatné bydlení i se základním vybavením a štědré příspěvky do začátků. Výroba se úspěšně rozjela a továrna produkovala na trhu velmi žádané kulomety a pušky.

Další příliv Maďarů do exotického Karibiku následoval po Sověty rozdrceném maďarském povstání na podzim 1956. Trujillo vyčlenil necelým šesti stovkám příchozích k osídlení zapadlé údolí Villalta v regionu La Vega. Úspěšně zde hospodařili a obchodovali, zatímco vzdálená domovina se změnila v poslušný satelit Moskvy.

Ruský ostrůvek na Filipínách

Tzv. bělogvardějský exil se formoval již po roce 1917, kdy odpůrci Leninových bolševiků houfně opouštěli matičku Rus a usazovali se po celém světě, mimo jiné v Číně. Jenže po klidných třech dekádách strávených na Dálném východě i tam dorazil rudý teror, když Mao Ce-tungovi komunisté zvítězili v krvavé občanské válce. SSSR byl zpočátku Maovým spojencem a ruští exulanti, soustředění převážně v Šanghaji, se obávali, že padnou do spárů Stalinovy tajné policie. Jakmile se rudé armády blížily východočínskému přístavu na dohled, 5500 Rusů vedených arcibiskupem zdejší ortodoxní církve Johnem Maximovičem požádalo o mezinárodní ochranu a díky pomoci americké vlády a křesťanských nadací v lednu 1949 odplulo na Filipíny.

Ostrůvek Tubabao na východním cípu souostroví se změnil v pulzující osadu, byť tvořenou převážně provizorními příbytky a stany. Obyvatelstvu museli kdysi vážení profesoři, aristokraté, lékaři, právníci, operní pěvkyně či důstojníci carské armády, kteří tam náhle přibyli, připadat jako zjevení. V zapadlé tropické končině se rázem konaly koncerty, mše, společenské akce, taneční zábavy, divadelní představení.

Ruská smetánka potvrdila svou vysokou kulturní úroveň. Ačkoliv filipínská odysea trvala pro většinu necelé tři roky, načež se přesunuli do USA, dodnes je na Tubabau přítomnost bílé ruské emigrace z přelomu 40. a 50. let znatelná. O bezpečném místě, kde by uchovávali prvorepublikové tradice a Masarykův odkaz, snili i Češi, kteří se po komunistickém puči 25. února 1948 rozhodli vyměnit vládu dělnické třídy za nejistou budoucnost na Západě. Po anabázi v táborech mířili například do zemí Latinské Ameriky, které zoufale potřebovaly experty všech oborů.

Do Uruguaye se takto dostal i František Bílek mladší, syn slavného sochaře a grafika stejného jména. Přijal jméno Pedro Klazar a spokojeně žil s rodinou nedaleko Montevidea. Lámal si však hlavu, jak pomoci krajanům na druhé straně Atlantiku, kteří stále marně čekali na možnost opustit lágry a hledat štěstí. Klazar přišel s nápadem dát uprchnuvším vlastní území, kde by se zrodilo provizorní svobodné Československo coby morální vzpruha a protiváha vlasti, zahalené rudým závojem. Objevit pro tyto účely kus země, který nikomu nepatří nebo který si nenárokuje žádná z velmocí, byl jistě oříšek, ale Klazar si poradil.

Vulkanické souostroví Tristan de Cunha se nachází uprostřed Atlantiku, 3200 kilometrů od jihoamerických břehů a 2700 kilometrů od těch afrických. Zaoceánské lodě směřující z Buenos Aires do Kapského města jej mají na dohled. Sestává se ze sedmi ostrovů, největší z nich má rozlohu 98 kilometrů čtverečních. Správu ostrovů zajišťují britští úředníci na 300 kilometrů vzdáleném ostrově Svaté Heleny.

V závěti anglického mořeplavce Charlese Gougha, který si roku 1713 nárokoval objevení ostrova (ačkoliv se o něm zmiňují dvě stě let předtím Portugalci), stálo, že nehostinné skalnaté území, kde po většinu roku fouká silný vítr a teplota se zřídka vyšplhá nad 20˚C, je svobodné a nezávislé území a majitelem se smí stát jen ten, kdo jej trvale osídlí.

Právě na tento fakt se upnula Klazarova pozornost. Hluboce se do projektu ponořil, začal chrlit články v exilových tiskovinách a šířit nadšení, že uprchlí Češi a Slováci vybudují vlastní kolonii. Představoval si, že na ostrov v nitru rozbouřených vod přiveze 2000 osadníků, kteří se budou živit rybami, kraby a tuleni a používat trus kormoránů jako topivo. Předpokládal, že nitro ostrova skrývá kvalitní ornou půdu a háje ebenových lesů.

V honbě za splněním snu se Klazar vzdaloval od reality. Hledal štědré mecenáše a mezinárodní podporu, aby mohl na Gough vyslat několikatýdenní expedici. Když se mezi exulanty rozšířily zvěsti, že ostrov je neobyvatelný a jakékoliv pravidelné zásobování by bylo extrémně nákladné, Klazarovy plány ztroskotaly. Svobodné Československo v oceánu nevzniklo a jedinými stálými obyvateli dodnes zůstává řada unikátních živočišných druhů, včetně celosvětově nejpočetnější kolonie tučňáků druhu Rockhopper.