Historie

Paganinimu jeho Pražané nerozuměli. Mysleli si, že se spolčil s ďáblem

5. březen 2018 četba na 25 minut
Niccolò Paganini

Niccolò Paganini

Foto: Wikimedia/public domain

„Cizí panáček pak na jeviště šel, hopsal podivně jak panští služebníci. Jako posedlý hrál, skákal, vyváděl – ještě ocas mít, měl bys ho za opici.“ Takhle si zpívali diváci po koncertě geniálního houslisty Niccola Paganiniho, který na počátku 19. století procestoval se svým uměním celou Evropu. Roku 1828 se dostal do Prahy - a jaké ponížení a ústrky tady zažil, o tom je následující příběh.

To vše a mnoho jiného se spojilo v definitivním názoru na pražskou návštěvu slovutného Paganiniho. Třetí vystoupení ve Stavovském, přidané oproti původní smlouvě na pouhé dva koncerty v úterý 9. prosince, probíhalo za průměrné účasti diváků. Aby se zavřela ústa pomlouvačům, obviňujícím Niccola z hamižnosti, výtěžek byl věnován chudinskému ústavu hl. m. Prahy.

Čtvrtý koncert ze soboty 13. prosince byl z hlediska návštěvnosti nejslabší, zaplnila se pouze lacinější místa. Maestrova muzikantská čest utrpět nemohla, naopak našla zaníceného obhájce v univerzitním profesorovi estetiky Antonínu Müllerovi, jenž o Paganiniho výkonech napsal: „Zdá se, jako by používal dvou smyčců a hmatal desíti prsty a jako by jeho postava mohla se podle libosti při tom o jeden nebo dva coule prodloužit.“

Ne, neupírali mu duchaplnost ani dokonalost tónů. A přece se na jeho páté, nejlepší představení v úterý 16. prosince, ohlašované jako poslední, nepřišlo podívat víc lidí než minule. „Když Paganini vstoupil na jeviště a rozhlédl se po hledišti, bylo s malou obměnou právě tak obsazeno jako posledně,“ informuje Čeleda. „Křesla a sedadla přízemí z polovice, lóže prvního pořadí rovněž a lóže druhého pořadí jen ze čtvrtiny.“

Koncertem na rozloučenou se nicméně stal až ten šestý ze soboty 20. prosince 1828. Dostavil se větší počet diváků, i když dražší místa byla plná ze třetiny. Niccolò s Achillem strávil v Praze i Vánoce. Teprve v pondělí 12. ledna 1829 odejel směr Drážďany.

Ještě předtím se ale musel postarat, aby vznikl a byl vydán spisek (jeho první oficiální biografie) na obranu před neuvěřitelnými fámami, roztrubovanými v pražských ulicích: že Paganini seděl ve vězení „pro vraždu milenky a spolčení s ďáblem“.

Paganiniho životopis vydaný v Praze roku 1830 (s umělcovým podpisem)

Paganiniho životopis vydaný v Praze roku 1830 (s umělcovým podpisem)

Určitě si oddechl, když stověžaté město nechal za sebou. Příteli Germimu píše hořce: „Jestli víš, kolik nepřátel vznítilo proti mně odpor, neuvěříš. Nikdy jsem se na nikoho špatně nedíval, ale kdo mne nepoznal, líčí mne jako člověka, který je spíše lakomým zloduchem a proklatcem atd. atd., a já se bráním pomstě a raději rozdám v ostatní Evropě vstupenky do svých akademií.“

A přesto Niccolò svým Pražanům, kteří mu nerozuměli, zanechal dárek. V neděli 4. ledna 1829 v Praze načrtl třináct taktů kytarové skladbičky, které dal název Scala obliqua e contraria per chitarra. „V podstatě zharmonisoval stupnici C dur šikmo a v protipohybu,“ vysvětluje Jaroslav Čeleda, sám profesionální hudebník. „Tedy nic světoborného. Ale jakým způsobem to učinil!“ Paganiniho náčrt, uložený v hudebním archivu Národního muzea, zůstal v Čechách jako němá výčitka, že ho zde přijali s nezaslouženým chladem.

Král houslistů, slavný Pagynanny

Pořádnou špínu se na něj zdejší lidé odvážili házet teprve ke konci jeho devadesátidenního pobytu. V sobotu 20. prosince – tedy v den, kdy Praha zažila poslední Paganiniho koncert – vyšlo v jednom hamburském plátku to, co sám virtuos nazval „otráveným pražským článkem“. Anonymní text, reagující na vystoupení ve Stavovském divadle, ochotně přetiskla řada zahraničních listů, což mělo neblahý vliv na pokračující evropské turné.

Co v onom hanopise stálo? Tak třeba: „Ustavičně se opakujícími hlavními věcmi je k nevystání protivné kvičení u kobylky, jež není z pravidelných tónů, nýbrž vrabčím čimčarováním, zakončené u každé variace rychlým pizzicatem levé ruky o šesti tónech; takové Cosi nacvičí v jednom půlroce každý houslista, chce-li se těmto neužitečným věcem naučit.“

Právě to bylo na tehdejší kampani nejzákeřnější: leckomu se totiž povedlo vsugerovat, že Paganiniho zdánlivě bravurní hra vlastně není žádná věda. Přesně v duchu Jiránkova vtipu: „Naučil se to Einstein, naučíte se to i vy!“

Když se houslista o pamfletu dozvěděl, prý se jen mlčky usmál a pokrčil rameny. Špatná pověst ho pak už provázela stále: o pět let později učinil podobně skličující zkušenost na Britských ostrovech, kde se dokonce stal objektem satirické písně Paganini aneb Havířské dovádění.

Autograf kytarové skladbičky, kterou Paganini složil v Praze 4. ledna 1829

Autograf skladby, kterou Paganini složil v Praze 4. 1. 1829

Česky vyšla tato skladba ve druhé polovině padesátých let v knize Zpěvy anglických havířů. Přeložil ji Jiří Valja – ten, který tak skvěle přebásnil poezii Langstona Hughese i text táborákového hitu o Johnu Hardym, co „byl malej chudinka“. Mezi drsné balady s všeříkajícími názvy Ta dříčská sloj, Tam dole v jámě či Já toužím po své příští výplatě jako by písnička o Paganinim ani nepatřila.

Víme, že ji má na svědomí původem skotský písničkář Robert Emery (1794–1871), jenž velkou část života pracoval jako tiskař ve městě Newcastle upon Tyne v severovýchodní Anglii. Jednou ročně vypotil nějaký ten popěvek pro pravidelný mejdan kamarádů od fochu. Dá se předpokládat, že tak nějak vzniklo i zpívání o chudákovi Niccolòvi.

„My jsme z Newcastlu vypluli troufale, celá pětice, šli dobří chlapci s námi, s pevným úmyslem, že zhlédnem v divadle krále houslistů, slavného Pagynanny,“ počíná se Emeryho vyprávěnka. „V stánku Beasleye je levný skvělý truňk, láhev koupil jsem své znejmilejší Fanny, brandy pili jsme – každý si trochu zunk a pak motal se za slavným Pagynanny.“ Čili ne úplně klasický večer v duchu noblesních recitálů.

„Cizí panáček pak na jeviště šel, hopsal podivně jak panští služebníci. Jako posedlý hrál, skákal, vyváděl – ještě ocas mít, měl bys ho za opici. Ať se propadnu, když ten chlap pěkně hrál – sotva dojal by i mámu mojí mámy – tož jsem s přáteli zas táhl o dům dál, dal jsem dobrou noc slavnému Pagynanny.“ Pracujícího člověka virtuos neuspokojil. „Když jsme přešli most, my měli všichni zlost,“ dodává tiskař disgustovaně.

František Ondříček

František Ondříček

Ani pro Niccola nebyla návštěva Newcastlu, kam zavítal během turné v roce 1833, z nejpříjemnějších. Když do města přijížděl, dostavník s sebou na hrbolaté cestě tak házel, že Paganinimu z prostoru pro zavazadla vypadl jeho oblíbený smyčec od francouzského houslaře Jacoba Euryho a rozbil se na několik kusů.

Mimochodem, Euryho smyčec používali i Jan Kubelík a Josef Suk. Bezprostřední kontakt s aurou božského (respektive ďábelského) muzikanta však zažil jiný český houslista – František Ondříček. Ten při svém vítězném tažení Evropou zavítal roku 1893 do Parmy, kde byl Niccolò Paganini (57 roků stár) v květnu 1840 pochován.

„Hrál jsem tam též Paganiniho skladby,“ vyprávěl Ondříček později. „Koncert byl nejen vyprodán, ale tak přeplněn, že se mnohý s nepořízenou musel vrátit od pokladny. Přítomen byl též syn Paganiniho, baron Achille Paganini. Byl mou hrou tak unešen a pohnut, že zvolal nahlas: ,Poznávám smyčec svého otce.‘ Po koncertu přišel ke mně, objal mě a pozval mne i mou choť do své vily Gajone u Parmy. Tam mi ukazoval veškery památky na svého otce…“

František Ondříček žasl nad housličkami, na které hrál Mistr jako dítě, i nad obyčejným, nevyčalouněným pouzdrem, s nímž cestoval. Pak mu Achille navrhl něco neslýchaného. „Po prohlídce všech těch drahých věcí mi pravil, že mi na důkaz svého velkého nadšení a sympatie ke mně ukáže, co mně bude zajisté asi nejmilejší: tělesnou schránku svého oce.“

Druhý den se Ondříček v doprovodu Achillova syna Atilly odebral na parmský hřbitov k Niccolòvu sarkofágu s osmi ionskými sloupy. „Když dělníci vybourali kámen hrobky, zdvihli rakev – tmavohnědou, jednoduchou – zdá se dřevěnou, se skleněnou tabulí u hlavy. (…) Paganiniho tvář je úplně zachovalá. Jak z vápna, černé kadeře splývají po obou skráních a tvoří živý takřka rámec zkamenělé tváři. Mrtvola je oděna v černý frak a ozdobena veškerými řády, kterými byl Paganini vyznamenán.“

Jeden z nejvýznamnějších českých hudebníků od velikánova hrobu neodešel s prázdnou. „Při vkládání rakve do sarkofágu vypadl z ní velký šroub, který mi Paganiniův vnuk podal na památku a který nosím od těch dob jako drahý talisman ve svých houslích.“ Nikomu jinému se této cti od barona Achilla, jenž zemřel roku 1896, nedostalo. A když si pak v dubnu 1922 ve vlaku na železniční stanici v Miláně přišla smrt i pro Františka Ondříčka, byl šroub z Paganiniho hrobky vložen do urny k jeho popelu.

Plastická karikatura Niccola Paganiniho od J. P. Dantana

Plastická karikatura Niccola Paganiniho od J. P. Dantana (Sbírka Polabského muzea, Poděbrady)

Co ještě dodat k příběhu zneuznaného génia? Snad, že v Praze toho po něm zůstalo víc než jen třináctitaktová melodie Scala obliqua e contraria per chitarra. Kromě programních vývěsek Stavovského divadla jde hlavně o celou kolekci Paganiniho podobizen i s jeho vizitkou (v Národním muzeu).

V Čechách dostal Niccolò housle, ale nenechal si je, a tak skončily v ateliéru houslaře Ferdinanda Lantnera. Od roku 1936 jsou nezvěstné. Další Paganiniho housle (z Guarneriovy dílny) zakoupila roku 1850 pražská konzervatoř, po čase je však z důvodu finanční tísně musela prodat.

Zachoval se ovšem zajímavější dokument: Paganiniho plastická karikatura, kterou vytvořil během houslistova koncertu v pařížském sále Théâtre italien, pořádaném 25. března 1832, sochař Jean Pierre Dantan. Plastiku můžeme považovat za Mistrovo věrné zobrazení, neboť Dantan si Niccola prohlížel přímo z nápovědní budky.

Soubor Dantanových karikatur se posléze skrze dražbu dostal do majetku knížete Sayn Wittgensteina a poté jeho dcery, jež se provdala za kancléře Chlodovíka z Hohenlohe-Schillingsfürstu, otce vlastníka poděbradského panství. Naposledy byl v držení kněžny Chariclée Hohenlohe, která jej darovala městu Poděbrady. Dnes se Dantanovy plastické karikatury – včetně sošky Paganiniho – nacházejí ve sbírce Polabského muzea.

Plastická karikatura Niccola Paganiniho od J. P. Dantana (pohled zezadu)

Plastická karikatura Niccola Paganiniho od J. P. Dantana, pohled zezadu (Sbírka Polabského muzea)

A když už je řeč o kuriozitách: z Paganiniho cestování po Evropě zbyla v obecném povědomí ještě jiná pozoruhodná marginálie. Mluvíme o virtuozní sladbě Il carnevale di Venezia, sestávající z dvacítky houslových variací na neapolskou canzonettu O mamma, mamma cara. Stačí slyšet jen pár tónů a i ten, kdo nemá hudební vzdělání, vykřikne s překvapením: „Pes jitrničku sežral!“ Ano, jeden z nejvlezlejších popěvků všech dob má původ kdesi v Neapoli a do světa se rozšířil právě díky Paganinimu, jenž byl sám takovým toulavým, zoufalým psem.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 3/3
DALŠÍ ČÁST

Akční letáky