Severní Čechy se mění. Cestou z Dubí u Teplic k hraničnímu přechodu na Cínovci jsme nepotkali jedinou prostitutku. To by se před nějakými patnácti lety zaručeně nestalo. U proslulé E55 jich tehdy „pracovaly" stovky, některé u silnice, jiné v nevěstincích kolem. V časech největší slávy místního sexbyznysu fungovalo v Dubí 39 vykřičených domů. Další pracoviště měla děvčata v „sex bistrech".
Dnes v osmitisícovém příhraničním městečku zůstávají poslední tři podniky vydržující si lehké děvy: Venezia, Kiss a Libido. A i ty prý spíše jen živoří. Část klientely ženám a jejich pasákům odvedla nová dálnice D8, část cílené úsilí místní radnice. „Naši strážníci šli cíleně jak po prostitutkách, tak po jejich zákaznících – legitimovali je, posílali jim domů dopisy, aby přišli na úřad podat vysvětlení... Myslím, že v potírání prostituce jsme udělali asi maximum, co jsme mohli," soudí starosta Dubí Petr Pípal.
Severní Čechy se mění – jenže často jen naoko. Nejsou už svérázným „knížectvím", kde svorně vládla pravicová ODS s levicovou ČSSD, řízeným hrstkou místních kmotrů – Patrikem Oulickým, Alexandrem Novákem či Petrem Bendou. Tito lidé už svou moc a ekonomické zájmy nedávají tak okatě najevo. To ale vůbec neznamená, že by přišli o vliv. Stali se z nich spíše skuteční kmotři italského typu, kteří se drží v zákrytu a „nešpiní si ruce". Například většina vlivných lidí v Ústí nad Labem je přesvědčena, že zmíněný Patrik Oulický, někdejší guru místní ODS, stál za nedávným „pučem" na ústecké radnici a výměnou primátora.
Severní Čechy se mění – ale nelze s jistotou tvrdit, že k lepšímu. V již zmíněném Dubí například dva z bývalých nevěstinců nyní fungují jako ubytovny pro obyvatele žijící ze sociálních dávek. Tak jako jiná města regionu trpí příhraniční městečko hlavně cíleným importem romského obyvatelstva z celé republiky.
„Je to obrovský byznys s bídou, ve kterém se točí miliardy a na němž vydělávají obchodníci s realitami i provozovatelé ubytoven. Vláda před tím zavírá oči, ale tady hrozí nedozírný průšvih," věští starosta Dubí Pípal, kromě jiného i krajský zastupitel, a poukazuje na neutěšenou situaci ve většině severočeských měst. Mostem a Litvínovem počínaje, Teplicemi a Krupkou konče. Má to tragické důsledky – vzdělanější část populace Ústecký kraj opouští, přibývá lidí, kteří jsou bez vzdělání a de facto nezaměstnatelní. „Očekávám, že nejpozději příští rok zjara tady vypuknou sociální bouře, situace je neudržitelná," přidává svou prognózu i Jan Dienstl, spolumajitel firmy Severní energetická, která u Mostu těží hnědé uhlí.
Kraj velkých medvědů
Dienstl, rodák z Ústí a někdejší příslušník skupiny „finančních supů" kolem skupiny Motoinvest, dává do úzké souvislosti ekonomické a sociální problémy kraje. Ani on si ale nemyslí, že sever Čech může donekonečna stát jen na „staré" ekonomice – tedy hlavně na uhlí, chemii a petrochemii. Avšak při dalším útlumu tohoto průmyslu podle něj méně vzdělané obyvatelstvo zůstane v ještě větší míře závislé na sociálních dávkách. Používá to jako argument ve své snaze o prolomení uhelných limitů ve svém velkolomu ČSA (viz Uhlí je zdrojem našeho bohatství). Ústecké Spolchemie a bývalá Setuza, litvínovský Chemopetrol – to jsou jen některé tradiční symboly severočeského podnikání. Symboly, které mají německé podnikatelské kořeny.
Po válce a vyhnání „sudeťáků" byla do vyprázdněných fabrik svážena nová pracovní síla ze všech koutů republiky a podniky se zakonzervovaly v socialistickém hospodaření. Po listopadu 89 se zase staly předmětem spekulací nejrůznějších šíbrů. I to se podepsalo na tom, že zdejší průmysl jede spíše z podstaty, než aby vzkvétal.
Za daňové delikty dlouho stíhaný a nakonec i odsouzený podnikatel Tomáš Pitr se zmocnil Setuzy, jeho kumpán, rovněž policií mnohokrát vyšetřovaný právník Petr Sisák zase Spolchemie. V takové atmosféře a s takovými vlastníky těžko budovat perspektivní, inovativní a přitom na solidních základech vystavěný byznys, který by region vytáhl z marasmu. „Poslední inovací, kterou Ústí mohlo považovat za perspektivní vizi, bylo mýdlo s jelenem," říká v narážce na symbolický výrobek bývalé Setuzy, vyvinutý ovšem ještě za císaře pána, bývalý ústecký radní Martin Hausenblas. Na radnici skončil před pár týdny po zmíněném převratu.
„Severní Čechy jsou dlouhodobě drancovány, chybí perspektiva. První na to zareagují chytří lidé, raději svůj život a byznys rozvíjejí jinde," upozorňuje Hausenblas, který sám nyní opět pokračuje v rozvíjení svého inovativního byznysu – taxikářské platformy Liftago či „chytré" energetiky (viz Dotyk Byznys 5/2015).
Právě chybějící perspektiva je podle něj klíčová. Kdyby vláda i radnice lidem nabídly, že do kraje budou investovat, přijdou i soukromí investoři. „Funguje to jednoduše a zákonitě, investoři se pak slétnou jako ptáčci na krmení. Jenže zatím vláda takový krok neudělala," soudí Hausenblas. Nedávno byl přitom na Ústecku premiér Bohuslav Sobotka, který vedle diskusí o prolomení těžebních limitů mj. také navštívil a pochválil inovativní park Nupharo, jenž se má u krajského města otevřít letos v listopadu (viz box Inovativní park Nupharo). Vláda však zatím podle Hausenblase čeká, až jí vizi spojenou s novým byznysem, kterou by podpořila, nabídne sám region.
A to je ve hvězdách. „Staré těžké váhy" severočeské ekonomiky a zákulisní politiky totiž mají pořád svou sílu. „Já vím, že myslím trochu postaru, ale nový byznys je už pro mladší lidi," nezastírá pětačtyřicetiletý miliardář Jan Dienstl. A s nadhledem hodnotí i kmotrovskou nálepku severních Čech: „Když to beru z pohledu přírody, tak čím máte tvrdší podmínky – větší zimu –, tím více se koncentruje síla. Na severu jsou medvědi vždy větší než na jihu. To je přírodní zákonitost," nachází paralelu.
„Na českém severu v 90. letech skončila řada podniků, nastoupily drogy a kmotři to svým způsobem řídili," konstatuje uhlobaron, který se například s „kmotrem" Oulickým zná už ze školních let. Mafiánská pověst regionu nechává klidným i Petra Bendu, fámula někdejšího premiéra a šéfa ČSSD Jiřího Paroubka. „Co naděláte? Pravda je, že když někam přijedu, lidi téměř zalézají, že jsem ze severních Čech. Jsme možná takoví sveřepí a přímočaří, možná trošku agresivnější, to je pravda, ale jinak si nemyslím, že by se Ústecký kraj nějak významněji lišil od jiných," říká svalovou hmotou obalený Benda, někdejší absolvent hornické průmyslovky, jenž nás přivítal v černošedém tričku Hugo Boss.
Nad rodným krajem se naopak rozplývá. Prý má všechno, co vede k úspěchu: dálnici i železniční koridor, splavnou řeku Labe, průmysl, národní památky, lázně i krásnou přírodu: opět zelené Krušné hory, České Švýcarsko i České středohoří... Do Prahy se prý nikdy stěhovat nechtěl, ač mohl. „Lepší je být králem ve svém království, než hrát druhořadou roli v císařství," říká Benda. Přitom se o něm v kraji šeptá, že i on nyní vydělává na sociálních problémech. Konkrétně na ubytovnách, do nichž míří nepřizpůsobiví spoluobčané i štědré sociální dávky. Benda připouští, že „pronajímá nějaké majetky", ale tvrdí, že „žádný objekt, kde je ubytovna, nevlastní ani neprovozuje".
Převrat ke starým pořádkům
Petr Benda se sice z velké politiky stáhl (přešel společně s Jiřím Paroubkem k nyní už neparlamentním národním socialistům, kde je nyní místopředsedou), nicméně své „koně" v místní politice stále má. Na ústecké radnici jím je po posledním převratu lékař Jiří Madar, první náměstek primátora. Společně se známým českým boxerem Lukášem Konečným reprezentuje v zastupitelstvu nové uskupení UFO (Ústecké fórum občanů), ale rozhodně to není politik spadlý z nebe. Naopak, podle řady zdrojů týdeníku Dotyk místo nezkušené primátorky Věry Nechybové (ANO) – někdejší referentky na lovosickém městském úřadě, která se stala první dámou Ústí doslova ze dne na den – severočeskou metropoli teď de facto řídí.
A zákulisní guru Benda nepopírá, že má s Madarem nadstandardní vztahy. Však jej už dříve sám dosadil do vedení Krajské zdravotní, pečující o nemocnice v kraji, a nadále vyzdvihuje jeho manažerské kvality. „V sobotu jsme spolu byli na fotbale v Teplicích," říká během naší schůzky na Madarovu adresu. Nechybová a její „vodič" Madar získali moc letos v červnu, kdy na ústecké radnici překvapivě část zastupitelů za ANO svrhla svého vlastního primátora Josefa Zikmunda. Podle Martina Hausenblase, jenž byl před převratem radním za hnutí Pro! Ústí, šlo jednoznačně o akci „kmotrovských" struktur s cílem vrátit se k osvědčenému modelu vládnutí.
Ten předtím narušili noví zastupitelé, spojivší se například kvůli kauze s nuceným koncem městského Činoherního studia, regionálního symbolu občanské společnosti. „Předpokládám, že například Patrik Oulický, který se stáhl a dělal si kšefty hlavně v Severočeské vodárenské společnosti, teď zase ožije," odhaduje Hausenblas.
Horké křeslo primátora
Jeden z lidí, kteří se pohybují dlouho a velmi blízko ústecké politice, charakterizuje tamní partajníky následovně: „V ODS byli vždy chytří, kompetentní zloději. Socani s komunisty většinou neuměli ani krást a město zanedbávali." O těch nových se zase říká, že nevědí, co chtějí, navzájem se neznají, proto je tak snadné jejich uskupení rozložit. ODS přitom měla ve městě i své osvědčené „kádry", například svého času primátora – později ministra životního prostředí, pak zemědělství a nyní českého velvyslance v USA Petra Gandaloviče. „Původně slušný člověk, který si ale zadal," hodnotí ho jeden z regionálních politiků.
I za Gandalovičova pozdějšího ministrování řada jeho kroků silně zaváněla protežováním některých podnikatelů na úkor jiných např. při státních zakázkách), přičemž podle některých zdrojů dělal „černou práci" právě Oulický (viz Kauzy severočeských kmotrů). Gandalovič to samozřejmě popíral. A Ivo Hlaváč, „Gandalfova" pravá ruka při ministerských angažmá, pro týdeník Dotyk překvapivě prohlásil, že se „vždy snažil držet si Ústečáky od těla"...
Jiný bývalý ústecký primátor za ODS Jan Kubata „proslul" například tím, že nechal usadit svou manželku v dozorčí radě Petrem Sisákem ovládané firmy Lisovny Ústí nad Labem. „Práce mé ženy s mým vztahem k panu Sisákovi naprosto nesouvisí," reagoval tehdy vrcholný regionální politik na zřetelné spojení s nekorunovaným „králem šíbrů".
Bojovníci proti korupci
Pozoruhodné na ústeckém regionu ovšem není jen to, že je významnou baštou korupce a klientelismu. Z tohoto kraje zároveň vzešly i významné postavy, které se s tímto typem zločinnosti rozhodly bojovat. Alespoň to tak veřejně deklarují a odtud pramení i jejich popularita. V prvé řadě je třeba uvést vrchní státní zástupkyni Lenku Bradáčovou. Rodačku z Roudnice nad Labem, která s prací žalobkyně začínala v Litoměřicích, posléze působila v Ústí nad Labem.
Už na samém startu své kariéry dostala na stůl citlivý případ, který se bezprostředně dotýkal jiného dnešního významného protikorupčního bijce – zakladatele hnutí ANO a ministra financí Andreje Babiše. Šlo o to, jakým způsobem Babiš ovládl severočeskou Lovochemii, největší podnik na výrobu dusíkatých hnojiv v Česku. Akvizice lovosické firmy z konce 90. let představovala zásadní zlom v historii Babišova holdingu Agrofert. Z obchodníka se stal i výrobce. Babiš ale tehdy čelil podezření z porušování povinností při správě cizího majetku a zneužití informací v obchodním styku.
Zjednodušeně řečeno se mu podařilo získat Lovochemii jen pro sebe, na úkor firmy Proferta, v níž kromě Babiše měli podíl i němečtí spoluvlastníci. Z Proferty se stal pouhý minoritní akcionář a Babiš ji následně – zatíženou půlmiliardovou půjčkou od IPB (kterou převzala ČSOB) – poslal do likvidace. Banka i němečtí spolumajitelé na něj podali trestní oznámení.
„To už je více než deset let, kdy jsem ještě jako začínající státní zástupkyně v Litoměřicích případ Lovochemie dozorovala. Tehdy jsem z podniku odnesla i kupu smluv. Samozřejmě, že to Babiš velmi nerad viděl," řekla v roce 2012 autorům tohoto článku k uvedenému případu sama Bradáčová. Později si případ převzalo krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem. Dnes už každopádně víme, že lovosický případ vyzněl do ztracena, byl odložen. Opakované žádosti týdeníku Dotyk o rozhovor ohledně severočeské kriminality Bradáčová nevyslyšela.
Nebýt Lovochemie, asi by se Babiš nikdy nestal druhým nejbohatším občanem země, nezačal by v areálu Lovochemie vyrábět i biopaliva, nepoznal by svou současnou životní partnerku (která v Lovochemii dříve pracovala) a třeba ministrem životního prostředí by se nestal bývalý šéf Lovochemie Richard Brabec... A také by se sotva on sám mohl stát protikorupčním bojovníkem. Sám Babiš v oficiálním životopise přiznal, že případ Lovochemie je „jedinou problematickou kauzou v historii Agrofertu".
Exkluzivní zastoupení, chabé výsledky
Je otázkou, zda tato kauza nějak poznamenala i kariéru Lenky Bradáčové, která se po letech potkává s Babišem ve zcela jiné roli. Jisté je, že její rostoucí vliv a popularita zapříčinily, že se do Prahy společně s ní z Ústí nad Labem přesunula i řada policistů z Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality (ÚOKFK). Například kriminalistka Jana Šebková, angažovaná nyní v případu tunelování pražské Nemocnice Na Homolce.
Na prvním místě bychom ale měli jmenovat Lukáše Vincenze, který sehrál klíčovou roli v kauze středočeského exhejtmana Davida Ratha a svého času aspiroval i na místo ředitele celé protikorupční policie (avšak řady policistů nakonec opustil). Mezi severočeskými policisty lovil i Andrej Babiš. Jako bezpečnostní ředitel holdingu Agrofert dnes působí Jiří Veselý, bývalý šéf ústecké expozitury ÚOKFK a později náměstek protikorupční policie.
I to nasvědčuje, že Ústecký kraj má v posledních letech v potírání zločinnosti na celostátní úrovni extrémně silné zastoupení. A pokud se dnes Severočeši diví, že místní kmotři odcházejí předčasně z kriminálu a jiní se trestu úspěšně vyhýbají – nemohou tvrdit, že nemají páky, jak to změnit. Mají je větší než kdokoliv jiný.
Kdo prolomí ledy?
Shlížíme z vyhlídky u restaurace na Větruši a celé Ústí nad Labem máme pod sebou jako na dlani. Můžeme sledovat nákladní vlak, jehož cisterny se proplétají středem města, někde mezi bývalou Pitrovou Setuzou a Sisákovou Spolchemií. Obě už notně omšelé fabriky spolu s dalšími komíny a leckdy i rozpadajícími se komplexy někdejších „německých" továren krajskému městu nadále dominují. Zato inovační technologický park Nupharo ani z tohoto vysokého ostrohu nad řekou vidět není, skrývá se kdesi za horizontem. Zdá se v tom být i notný kus symboliky. Změna je život, praví okřídlené úsloví. Český sever však na zásadní změnu, která by jej zbavila kmotrovské a mafiánské nálepky, stále jen čeká.