„Když uzavřeli ti nahoře Mnichovskou dohodu, tak jsme byli posledním českým městem. U nás najednou byla hranice s Německou říší. Přes noc se vše změnilo,“ vysvětluje paní Preusová. Za války ani Libochovice neunikly perzekuci a mnoho místních bylo zatčeno.

„Gestapo bralo lidi hlava nehlava, ale tatínek měl štěstí. Měl problém se sluchem, tak ho moc nepodezírali. Ale hodně našich sousedů skončilo v koncentráku.“ Zde, jako i jinde v protektorátu, byli zatýkáni učitelé a sokolové. S koncentračním táborem měla nakonec paní Emilie Preusová osobní zkušenost.

Svědek nacistických hrůz

„Tehdy jsem se kamarádila s o dva roky starší dívkou Jiřinou, a ta mi navrhla, že bychom se mohly projet na kole,“ vypráví paní Preusová. „Jely jsme ale tak dlouho, až jsme dojely do Terezína. Před vraty zrovna byla auta s červeným křížem, tak jsme se šly podívat, co se děje. Byla to švýcarská delegace, která se přišla podívat, jaké jsou tady podmínky. Nikdo nám nevěnoval příliš pozornosti, tak jsme se nachomýtly ke skupině a šly si tábor také prohlédnout,“ vzpomíná na nepříliš záviděníhodný zážitek paní Emilie.

„Viděly jsme tu hrůzu. V každé místnosti musely žít desítky lidí, všichni na hromadě. Ty ubohé děti v našem a mladším věku, které se procházely vyhublé po návsi s prázdnýma očima. Hrozně tam žili. Dodnes na to vzpomínám. A to to ještě prý uklidili a nejhůř vypadající vězně schovali kvůli té inspekci,“ povídá paní Preusová. „Když jsem to řekla doma, tak mi strašně vyhubovali, co že jsem tam dělala. Já jsem jen byla ráda, že si mě tam nenechali.“

Jablko nepadá daleko od stromu

Ke konci války všichni dychtivě očekávali příjezd spojeneckých vojsk. „Bylo velké nadšení, když přijeli Rusové. Konečně byl mír. To byl krásný pocit a my jsme věřili, že je teď vše možné,“ popisuje tehdejší radost paní Preusová.

Po pádu Říše život pokračoval v malém městě po starém. „Pak jsem ale potkala manžela a měli jsme tři děti. To už jsme se odstěhovali do Prahy,“ vykládá paní Preusová. „Ty naše děti byly pěkní výrostci, ale jednou jsem se o ně moc bála. To když v roce 1968 přijely sovětské tanky. Stály na křižovatce Hostivaře a Zahradního města a ti naši uličníci se tam vydali. Když jsem to zjistila, tak jsem jim pěkně vyhubovala. Ale já jsem přece kdysi také udělala něco podobného, tak to mají asi po mně,“ dodává s úsměvem paní Emilie Preusová.

Projekt vznikl ve spolupráci s Magistrátem hlavního města Prahy.