Jan Dušek se narodil 7. března 1922 v Lipí u Českých Budějovic. Z dětství si nejvíce pamatuje přípravy na II. světovou válku a hlad.

Než se dostal do Buchenwaldu, byl zatčen gestapem za vynášení součástek z továrny, kde pracoval. Naštěstí gestapo nezjistilo, že spolupracuje s tajnou odbojovou organizací TRN. Součástky totiž vynášel, aby z nich další členové ilegální skupiny sestrojili vysílačku.

Podruhé byl zatčen na Velký pátek v roce 1943, tentokrát se ale domů už nevrátil. Půl roku ho gestapo věznilo a vyslýchalo: „Třikrát jsem při výslechu omdlel. Člověka pověsili hlavou dolů u kamen, která rozpálili, stříkali mu horkou vodu do uší a mlátili ho. Měl jsem tělo modré jako oblaka.“

Sedmičky štěstí nepřinesly

Pak byl odvezen na Pankrác a odtud směřoval do Terezína. „Na Pankráci byla nejhorší gilotina. Po celé věznici bylo slyšet, jak popravovali naše kamarády,“ vzpomíná Jan Dušek. V Terezíně musel snášet mnohé útrapy, nedostatek jídla, bití, ponižování nebo sledování jak 17letá dcera správce Rojka chladnokrevně zabíjí Židy. Z ghetta směřoval pan Dušek přímo do Buchenwaldu.

„Ztratil jsem jméno, místo něho jsem dostal číslo 30777. Tyto sedmičky mně rozhodně štěstí nepřinesly. Buchenwald nebyl nejhorší, byly ještě horší tábory. Ale koncentrák to byl a bylo to peklo. Lidé hynuli po tisících,“ vypráví pamětník.

Netrpěli hlady

Jan Dušek byl v koncentračním táboře přidělen do tzv. Hundkommanda. Na členech této skupiny si nacisté cvičili psy, kteří měli honit a zabíjet partyzány. „Dodnes mám všude na těle stopy po kousancích,“ ukazuje si na hrudník a nohy.

Přesto, že figurovat u výcviku stálo mnoho krve, členové Hundkommanda alespoň netrpěli hlady. „Když se vozily koňské chcíplotiny z fronty, tak jsme vždy psům něco sebrali a snědli to,“ popisuje shánění jídla.

Tisíce mrtvol

I přesto, že zažil výslechy a mučení gestapem, Terezín a všechny útrapy koncentračního tábora, nejhorší zážitek si odnesl právě z působení u Hundekommanda. „Jednou přijelo sedm dozorců a mezi nimi rumunský důstojník s vycvičenou dogou. Všichni byli pod vlivem alkoholu, přivezli mladou Židovku a pustili tu dogu na ni. I když byla doga veliká a divoká, Židovka stále žila. Vyskočil jsem z okna a pustil jsem dva nejhorší psy, které jsme měli. Hned ji zabili. Ještě dnes si říkám, jestli náhodou nejsem vrah,“ vzpomíná pan Dušek.

V srpnu 1944 zažil Jan Dušek nálet amerických letců. „Mávali jsme jim, ale když přiletěli, tak to bylo strašné. Bylo přes tři tisíce mrtvol, sám jsem se do té haldy dostal a byl jsem těžce zraněn. Ještě mám na hlavě velikou jizvu. Až po třech dnech jsem se probudil, volal jsem, někdo mě vytáhl a polomrtvého mě dostal na blok. První ošetření bylo počůrání hlavy, abych nedostal nějakou nákazu. To byly veškeré léky. Kvůli svému zranění nemohu dodnes chodit na sluníčko,“ popisuje Jan Dušek, jak přežil vlastní smrt.

Domů se dostal v červnu

Tím ale utrpení vězňů z Buchenwaldu neskončilo. Když se Němci dověděli, že se blíží spojenecká vojska, začali vyklízet tábor. Většinu práceschopných vězňů vyhnali na tzv. pochod smrti. Toho se zúčastnil i pan Dušek. „Bylo nás 7000 vězňů. Po sedmidenním pochodu nás osvobodila americká armáda, zůstalo nás 1500.“ Domů se Jan Dušek dostal v červnu 1945.

V současné době žije v Jindřichově Hradci. Stále trpí řadou fyzických i psychických následků věznění a mučení.

Pro Paměť národa zpracoval Luděk Jirka

O projektu

O projektu
● Cílem projektu je připomenout čtenářům nedávnou minulost formou svědectví a krátkých příběhů pamětníků, které se vážou k důležitým momentům 20. století.
● Cyklus vzniká ve spolupráci se společností Post Bellum, která dlouhodobě sbírá výpovědi pamětníků. www.pametnaroda.cz.