Pane, nezabíjejte mi tatínka, prosil chlapec ze zmasakrovaného Českého Malína

14. červenec 2019 četba na 7 minut
Památník obětem tragédie v Českém Malíně

Památník obětem tragédie v Českém Malíně

Foto: archiv Paměti národa

Seriál Příběhy pamětníků připomíná skrze autentická vyprávění historické události a osobnosti 20. století. V dnešním díle připomeneme osud Českého Malína, vesnice na Ukrajině, která byla za války vyrabována a vypálena jednotkami německého Wehrmachtu. Dodnes nikdo přesně neví, proč se tak stalo. 

Roku 1870 se z českých zemí, z lounského, žateckého a rakovnického okresu, vydalo asi dvacet rodin na cestu na území dnešní Ukrajiny, na Volyň. Byla tam velmi levná půda. Rodiny putovaly měsíc přes Karpaty až do volyňského Rovna, kde v Malíně v Ostrožském okrese koupili výhodně půdu: za jeden morg (necelý hektar) zaplatili dvacet rublů.

FOTOGALERIE

A tak se zrodil Český Malín, obec se vším všudy, se školou, obchody, řemeslníky, hasičským sborem. Víc než šedesát let malínští budovali svá hospodářství, s ukrajinskými a polskými sousedy udržovali přátelské vztahy. Přečkali první světovou válku, kdy byli na několik let vyhnáni a jejich obec byla takřka zničena. Přežili i bídu sovětské a nacistické okupace. Vše se ale mělo zanedlouho změnit. 

Ráno 13. července 1943 nakráčeli doprostřed obce němečtí vojáci. Dvou až tříčlenné hlídky s puškami s nasazenými bodáky obcházely jeden dům po druhém a vyváděly ven každého, koho našly s výjimkou nemohoucích. Během několika hodin upálili, zastřelili a ubili víc než čtyři sta vesničanů včetně žen a dětí.

Zázrakem se zachránilo pár lidí, kteří brzy ráno odjeli na nákupy nebo uprchli ze skupiny, vytvořené proto, aby vrahům odvážela nakradené cennosti. Ještě před několika lety žilo posledních devět svědků malínského masakru – velké válečné vraždy Čechů, o které se příliš neví. O tragédii dokázali mluvit čtyři z nich: Josef Kechrt, Antonie Kechrtová, Antonín Činka a Josef Řepík. 

 „Stáli jsme proti svým ženám a dětem. Za námi hlavně kulometů, před námi bodáky… Nic nechápeme, úzkostlivě pozorujeme, co se bude dít dál… Šestiletý synek Jaroslava Stuchlého, neustále plačící u své matky, se jí vytrhl a běžel k důstojníkovi, prose ho dětským hláskem: ´Pane, nezabíjejte mi mého tatínka. Viďte, že nezabijete mého tatínka.´ Důstojník pokynul na pobočníka, který plačícího chlapce odvedl zpátky k matce. Ten se však nedal utišit, znovu se matce vyrval, přiběhl k otci, zase s hrozným pláčem tahal otce za ruku: ´Pojď sem tati´ a ukazuje směrem k matce, ´oni tě tu zabijou, pojď s námi!´ Otec ho vzal do náručí, uklidnil jej, políbil a z očí mu kanuly slzy…,“ čteme v kronice Českého Malína napsané Josefem Aloisem Martinovským, který se zachránil v pracovní četě.  

Svážení mrtvých trvalo dva dny

Josef Kechrt německý zátah přežil jen proto, že byl se svou sestrou nakupovat v nedalekém městě Luck. Do Českého Malína se šel podívat 14. července a to, co uviděl, mu vzalo dech.

„Naše stodola shořela, chalupa taky, ještě hořely zdi, protože baráky byly dřevěné. Na návsi stáli kluci, kterým se podařilo uprchnout. …šli jsme po spáleništi a mrtvé jsme naházeli do společného hrobu…Svážení trvalo snad dva dny, už přesně nevím…,“ vzpomínal pro Paměť národa. 

Spáleniště malínské školy v roce 1943. Vesnice hořela týden, nalezené pozůstatky lidí byly pochovány ve společném hrobě na hřbitově v Českém Malíně

S osmiletým Josefem Řepíkem lomcoval za svítání 13. července 1943 jeho otec, aby vstával, že je čas vyrazit na pole. Když tam dojeli, otec byl nervózní, měl pocit, že něco není doma v pořádku a rozhodl se, že se do vsi vrátí - Josef dodnes neví, co ho k návratu přimělo, z čeho to zlé tušení vzešlo: „Cestou zpátky nás zastavila jedna Polka, abychom do Malína nejezdili, že je tam zle, že jsou tam vojáci. S otcem jsme tedy odbočili do lesa a tam jsme zůstali. Slyšeli jsme střelbu, raději jsme šli do lesa hlouběji. Po nějaké době jsme uslyšeli hukot aut, která jela po cestě…,“ vypráví Josef Řepík.

S otcem se do Malína vydal až následující den: “Šli jsme přes spáleniště. Naše stodola byla vypálená, vyhořely i chlévy. V předsíni jsme měli sporák a letní kuchyň a tam jsme našli babičku. Nemohla se hýbat, tak ji Němci propíchli bodákem - bylo jí sedmasedmdesát.“ Josef Řepík pak s otcem chodil po Malíně od jednoho spáleniště k druhému a hledali své nejbližší. V protějším domě našli upálenou matku a sestru. 

Antonín Činka byl v době malínského masakru malý kluk. Zachránil se jen díky tomu, že byl vybrán do skupiny, která pomáhala Němcům krást. Nic jiného mu nezbylo. „Nás chlapce vybrali, abychom rabovali dobytek a všechno, co bylo v domácnostech. Někde sádlo, někde mouka, všechno se snášelo na vůz… Pršelo, tak Němci spěchali, chtěli se schovat. Asi sedm nás v tu chvíli odbočilo z cesty do lesa a žádnej Němec za námi nešel! Zachránil jsem se, ale všechno hořelo, byli jsme vyděšení, báli jsme se, že nás někdo přijde postřílet.… Spali jsme v poli,“ vzpomíná Antonín Činka. 

Českoslovenští vojáci spočítali oběti

V roce 1944 navštívili Malín důstojníci Československého armádního sboru. Sestavili komisi, vyslechli svědky a sepsali zprávu, která konstatuje: „Němci povraždili a upálili celkem 374 Čechy, z toho 104 muže, 161 žen, 65 dětí mužského pohlaví do 14 let, 40 holčiček do 14 let, dále 26 Poláků. Mezi upálenými jsou také 4 Češi z jiných obcí.“

Odborníci se kloní k teorii, že k masakru v Českém Malíně došlo omylem. Němci šli vypálit nedaleký Ukrajinský Malín a spletli si ho s českou obcí.

Malínští přeživší žili společně, vybudovali si úkryt

Vyrabování a vyvraždění Malína ovšem nebyl konec. Přeživší rodiny spojily své síly, vytvořili si ve vesnici nouzové ubytování a na noc stavěly hlídky. Otec Josefa Kechrta, který se do smrti nezbavil děsu z vojáků, ať měli na sobě jakoukoli uniformu, vybudoval úkryt ve sklepě spáleného statku u Nováků. Později vytvořil ještě jeden – ve studni.

Když se přiblížila fronta, spustili se lidé na okovu a schovali se v tunelu, kde měli zásoby jídla na několik dní. Fronta přišla rychle, lidé se stihli schovat, ale nebylo možné ukrýt dobytek, ten zůstal na dvoře. Po čase Malínští vylezli ven a zjistili, že jim Němci ukradli všechny koně a krávy. Dvakrát přišly o všechno. Jedinou nadějí jim bylo, že tím válka skončila.    

Paměť národa je jedinečná rozsáhlá sbírka vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery - Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Pomozte najít zajímavé příběhy z války nebo dob komunismu. Pište na: pametnici@postbellum.cz. Staňte se jejich podporovatelem, vstupte do Klubu přátel Paměti národa. Nebo se přihlaste na Běh pro Paměť národa, který se běží 9. června nejen v Praze, ale i dalších krajských městech.  
 
Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Poslední díl Příběhů o Malíně si můžete pustit na stránkách Českého rozhlasu (zde) nebo si poslechněte reprízu v sobotu 21. dubna ve 21:00 na Radiožurnálu. Nový díl Příběhů 20. století vysílá Český rozhlas Plus vždy v neděli ve 20:10 hod. 

Akční letáky