Josef Wolf komunisty nesnášel už od dětství. Jeho táta, krejčí s vlastní soukromou dílnou, kterou mu soudruzi znárodnili, musel v 50. letech nastoupit do uranových dolů. „Každý soukromník byl najednou nepřítel pracujícího lidu, příživníci. To, že táta pracoval od čtyř ráno až do večera sám ve své dílně, nikoho nezajímalo. Šel do dolů, aby se očistil, zbavil se nálepky a ochránil nás a zabezpečil.

Horníci byli dobře placení. Po roce 1948 si komunisté usmysleli, že budou tvořit nového člověka, čímž se ve mně zrodila nechuť, odpor, averze. Pochopil jsem, že ten život, který nám chtěli vnutit, je absolutně neslučitelný s mým životním cílem. Tak jsem si jej nikdy nepředstavoval. Život patří jenom mně, dostal jsem ho od mých rodičů. Snažil jsem se, jak jsem mohl, ale oni mi do něj chtěli pořád kecat,“ vypráví Wolf.

Závodit začal pan Wolf na cyklistické dráze stadionu v Brně. Dráhař musí zvládnout nejen techniku jízdy, ale i rychlé rozhodování a taktiku při závodech ve skupině.

Úspěšní dráhoví závodníci vítězili i na silnici: „To byl cíl. Vyhrávat na silnici. Silniční cyklistika měla díky Tour de France úroveň i popularitu. A když u nás nastala doba Závodu míru, zájem diváků v Československu, Německu a Polsku úroveň Tour de France dalece převyšoval,“ vzpomíná Wolf.

Západ byl jako vystřelení do vesmíru

Ještě před tím, než nastoupil na vojnu, okusil poprvé, jak chutná svobodný svět. Během závodů v Německu si s kamarádem udělal výlet do západního Berlína. To ještě neexistovala Berlínská zeď. „Sedli jsme do esbánu a šup, byli jsme na Západě,“ vzpomíná Wolf, který z tamější svobody prožil šok. Viděl obrovský rozdíl mezi životem v sovětském bloku a v demokratické společnosti.

V Berlíně na dráze uviděl i závod profesionálních cyklistů. „Bylo to fantastické! Jako by vás vystřelili raketou do vesmíru. Být u toho a sledovat ty věci, to bylo prostě nedostižné, nedostupné, zakázané. Neuskutečnitelné. A já jsem to viděl,“ popisuje Wolf své tehdejší pocity.

Sportovci si přivydělávali pašováním

Josef Wolf během svých cest pašoval zboží, což prý bývalo mezi sportovci velmi rozšířené. Na černém trhu v Československu nakoupil dolary a západní marky, načež pak na Západě nakoupil nejrůznější zboží. To po návratu domů prodal.

Častěji však kšeftoval v socialistických zemích. „V Bulharsku jsme potkávali lidi v dukláckých dresech. Zjistili jsme, že tam před pár roky byli Dukláci a prodali úplně všechno, od dresů až po zubní kartáčky,“ směje se Wolf.

Vozit české či západní zboží a dobře je prodávat v Rumunsku či Bulharsku s sebou přinášelo z dnešního pohledu bizarní problémy. Člověk měl spoustu tamních peněz, ale neměl je za co utratit. „Dostali jsme tip, že v Rumunsku nejsou hrací karty. Byly tam zakázány, karetní hry tak měly úžasnou cenu. Nakoupil jsem tedy žolíkové soupravy, stály pár korun a nezabraly místo v kufru.

Kdyby se někdo ptal, tak bych řekl, že karty hrajeme. V Rumunsku jsem je prodal. To byly úžasné přepočty. Měl jsem obrovské množství peněz. Bohužel rumunských,“ vypráví Josef Wolf, který pak rumunskou měnu směňoval na českou a tu pak na černém trhu na dolary nebo západní marky.

Wolf na Západě sháněl kvalitní součástky na své kolo. Ty stály spoustu peněz: „Tolik peněz jsme tenkrát neměli, ani jsme si je nemohli vydělat. Československý svaz tělesné výchovy vlastnil malý a strašně špatně zásobený sklad nekvalitních součástek. Všichni se tak snažili co nejlépe vybavit svá kola z pašovaných součástek,“ vzpomíná Josef Wolf.

Závodní cyklistika byla skutečně drahý sport. Třeba jedna jediná galuska, která se velmi snadno poničila, stála dvě stě až tři sta korun, přitom průměrný měsíční plat v té době činil pouhých 1 500 korun hrubého. Bez perfektní galusky nicméně nebylo možné nad stejně silným soupeřem zvítězit. A tak Josef Wolf do Bulharska pašoval třeba dráty. Na závody tam vezl své kolo, kabelu s dresem, k tomu navíc vlekl i tašku se smotanými dráty, které vážily patnáct kilo.

Díky kšeftování si postavil kolo na míru a právě díky němu se výrazně zlepšil a dostal se do výběru na olympiádu v Římě v roce 1962.

Když trénovali, pili Coca-Colu

Na československé olympioniky v Římě dohlížely desítky příslušníků Státní bezpečnosti. Bez jejich vědomí a často v doprovodu nebylo možné opustit olympijskou vesnici. Cyklisté si však jezdili, kam se jim zachtělo. „Jedeme trénovat,“ zamávali estébákům u brány a zmizeli. Vyjížděli na dlouhé túry po italských silnicích pod rozpáleným sluncem.

Obrovská žízeň a nejslavnější kapitalistický nápoj Coca-Cola ale znamenal konec jejich nadějím na úspěch. „Od rána do večera jsme chlastali Coca-Colu. Říkám chlastali, protože slovo pití se nedá použít. Coca-Cola byl nápoj na indexu. Pro soudruhy zosobňoval to nejhorší, co mohl kapitalistický svět vytvořit. Tak jsme ho pili. Nevěděli jsme, že obsahuje tolik kofeinu. Několik nocí jsme nespali,“ vysvětluje neúspěch už v kvalifikaci, ve které jeho tým skončil až na pátém místě. V boji o semifinále podlehlo československé družstvo stíhačům Francie.

Nejsilnější tým, ve kterém na dráze závodil, se podařilo vytvořit ještě ten rok na mistrovství světa v Miláně. Ve stíhačce družstev vybojovali českoslovenští reprezentanti skvělé páté místo.

Slavný závodník myslel na emigraci

V roce 1963 a 1964 jel Josef Wolf silniční Závod Míru. Etapy na trase mezi Berlínem, Varšavou a Prahou sledovaly na místě i v televizi v socialistickém Československu miliony diváků. „Československá cyklistika žila Závodem míru. To bylo něco, co dokázalo i v tehdejším velice ponurém Československu rozjásat davy,“ vypráví Josef Wolf, který se v době své největší slávy zamiloval. S Radkou se vzali a narodil se jim syn.

S ženou sdílel pocity marnosti a beznaděje života v komunistickém režimu. K emigraci se rozhodli ve chvíli, kdy si Josef uvědomil, že v nesvobodě komunistického režimu bude muset žít možná i jeho syn. „S postupujícím časem jsem začal nahlížet, že nemá cenu, abychom měli další potomky. Mít děti a tvořit základnu komunistické společnosti, to se nám rozhodně nechtělo, to bylo špatné,“ říká Wolf.

Dlouhé měsíce se o tom radil s manželkou, až se konečně dohodli. Manželka se synem dostala povolení k cestě za tetou do západního Berlína. Josef jel ve stejném termínu na závody do Švédska. Tam dva týdny se svými kolegy závodil a těsně před koncem výpravy se svým kamarádům ztratil.

Za dramatických okolností se před nimi ukrýval v přístavu Trelleborgu. Krčil se v lavici prázdného kostela. Estébáci sice do kostela nakoukli, ale Josefa, byť jen úplnou náhodou, neobjevili. Teprve po čase – kdesi na závodech, kde už Josef jezdil ve švédském dresu, mu jeho bývalí kolegové vyprávěli, co všechno v přístavu podnikli.

Vedoucí výpravy a trenér cyklistů František Jursa šílel. Běhal s estébáky po přístavu, nakukovali do všech podniků, stěžovali si i na švédské policii. Ta je vyhodila, že se nic neděje, když má Josef platný pas.

V komunistickém Československu byla emigrace vážný zločin a Jursa se právem obával, že bude mít doma problémy nejen on, ale celá Josefova rodina. Nikdo ze závodníků v tu chvíli nevěděl, že na Západě už je také Josefova žena i syn. Mysleli si, že je opustil a měli mu to za zlé. Až na hranici v Cínovci se od čekajících estébáku dověděli, že manželka se synem jsou už dávno v západním Berlíně.

Josef Wolf vyplul ze severu trajektem do Německa, kde se podle dohody v uprchlickém táboře potkal s rodinou. Získali status politického uprchlíka a po čase se usadili ve Švédsku. Dva roky tam ještě Josef Wolf závodil a potkával se se svými bývalými kolegy při závodech.

Švédsko se Wolfovým stalo novou vlastí i domovem. Sám pan Wolf tam vystudoval vysokou školu a získal práci u národního úřadu na pomoc uprchlíkům.

Příběh Josefa Wolfa zdokumentovali redaktoři Post Bellum, kteří pracují na unikátním projektu Paměť národa. Sbírka vzpomínek pamětníků obsahuje skoro sedm tisíc mnohahodinových svědectví na válku a dobu komunismu. Cyklus sportovních legend 20. století pomáhá Paměti národa zdokumentovat společnost Tipsport v rámci projektu Tipsport pro legendy.

Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Poslední díl Příběhů o Josefu Wolfovi si můžete pustit na stránkách Českého rozhlasu nebo si poslechněte reprízu v sobotu 16. června ve 21:00 na Radiožurnálu. Nový díl Příběhů 20. století vysílá Český rozhlas Plus vždy v neděli ve 20:10 hodin.