Cizinci jsou bezpečnostní riziko, myslí si tři čtvrtiny Čechů bez ohledu na věk, vzdělání nebo politickou orientaci. A jen 25 procent z nás by nechalo cizince žijící na našem území žít podle vlastních zvyků a tradic.
Údaje z letošního průzkumu agentury STEM jsou výmluvnou ukázkou nejen dopadů přehnaného strašení uprchlickou krizí (která se nás přitom fakticky nijak netýká), ale i vysvědčením, kam to česká společnost dopracovala 235 po vydání slavného tolerančního patentu Josefa II. dne 13. října 1781.
Na tento patent přitom našinci vždycky hleděli tak trochu spatra jako na něco, co přišlo vinou „cizácké nadvlády" pozdě, protože my Češi přece máme toleranci v krvi už od husitských časů.
Jenže tolerance je něco docela jiného než názorová vlažnost nebo lhostejnost. Jak horlivými protestanty byli někteří Češi před Bílou Horou, ukázala rychlost, s jakou po vojenském debaklu velká část z nich konvertovala ke katolictví. Stejně snadno probíhal bohužel i rozklad slabě zakořeněné demokratické názorové plurality po září 1938, únoru 1948 i po srpnu 1968.
Tolerance je něco docela jiného než názorová vlažnost nebo lhostejnost.
A podobně se to zřejmě má i s naší „tolerancí" k cizincům: jistá vlažnost k jiným národnostem a kulturám, kterou ve starších generacích chtě nechtě vybudovala internacionalistická komunistická ideologie (nebo spíš neprostupná železná opona), rychle bere za své. Ještě před dvěma lety byly totiž zkraje uvedené výsledky průzkumu STEM dvojnásob příznivější.
Patent na toleranci tedy nemáme. Respektive jej máme přesně takový, jakým byl onen císařský před 235 lety.
Málo se ví, že šlo sice o průlom do tehdejšího katolického názorového monopolu, ale nikoli o zavedení názorové svobody. Nejenže se patent například vůbec nevztahoval na území Ašska, ale i jediná jím povolená nekatolická vyznání – lutherské, kalvínské a řeckopravoslavné – byla spíš jen trpěna než zrovnoprávněna.
Text tolerančního patentuAutor: Archiv
Nekatolické modlitebny musely stát mimo centra měst, nesměly mít věže ani zvony a nemohly mít vstupy z ulice. Nekatolíci pak museli svůj přestup do tolerované církve osobně vysvětlovat před komisí, povinně absolvovali šestitýdenní cvičení a z jejich dětí směli následovat víru otců jen synové, nikoli dcery.
Není divu, že za takových podmínek se v Čechách a na Moravě přihlásilo do roku 1787 k tolerovaným církvím jen asi 78 tisíc lidí, tedy necelá dvě procenta obyvatelstva. Poněkud chabé skóre v údajně Husově národě.
Stojíme dnes v debatách o jinakosti (náboženské, rasové, etnické, sexuální) silněji než dřív na straně menšin? Hájíme jejich důstojné místo ve společnosti? Spíš se zdá, že většina Čechů – možná dokonce čím dál početnější – vyznává ve stylu dávného josefínského patentu politiku pouhého trpění. Tedy volá po zákazech vnějších projevů života minorit a žádá regulaci.
Nejhorší ovšem je, že tady jde víc o důsledek obyčejného lidského strachu z neznámého než o nějaké promyšlené osvícenecké inženýrství. A to je dlažba, po níž můžeme snadno dojít jako už víckrát v historii zpátky až do „předjosefínských" časů jediného správného postoje.