Asketa, mystik a léčitel strávil celý život v libanonských horách. Přestože se nikdy nenechal fotografovat, existuje jeho snímek. Zvěčnit se však nechal až více než půl století po svém skonu. Výčet jeho mimořádných skutků je přitom mnohem delší.

Když hoří voda

Na svět přišel v roce 1828 jako páté dítě chudých rolníků. Dostal jméno Jusef Machlúf a brzy začal projevovat nezvyklou zbožnost. Chtěl se stát mnichem, jenže rodina mu to dlouho nechtěla dovolit. Do kláštera nedaleko libanonského města Aannaya vstoupil až ve 23 letech a přijal jméno po starokřesťanském mučedníkovi Šarbelovi.

Jeho snem byl dokonale asketický život a tak žádal o co nejtěžší práce. Opat mu vzhledem k jeho pevnému zdraví vyhověl. V létě i v zimě Šarbel pracoval ve stejném oděvu, na nohou měl jen sandály. Přes kutnu si přehazoval vydřenou kožešinu pouze na výslovný příkaz představených. Maso nejedl, většinu nocí věnoval modlitbám.

Večer chodil do kuchyně prosit o olej do lampy, aby mohl v noci číst. Sluha mu jednou z legrace dal jen vodu. Nic netušící mnich ve své cele lampu zapálil a pokračoval v práci. Světlo k údivu všech vydrželo hořet čtyři hodiny, než šel Šarbel spát.

Ve 36 letech požádal o povolení k poustevnickému životu. Představený kláštera mu však nevyhověl a pověřil ho návštěvami v rodinách a službou nemocným. Šarbel se stal putujícím mnichem a brzy se roznesly zvěsti o jeho zázračných léčitelských schopnostech.

Záhadná tekutina

Do poustevny, která byla vzdálená asi půl hodiny chůze od kláštera, směl odejít až po dalších jedenácti letech. V nadmořské výšce kolem 1400 metrů žil jen se dvěma dalšími pomocníky. V roce 1885 za ním přišli vesničané s tím, že jim mračna kobylek pustoší úrodu. Šarbel zjednal nápravu za pomoci modliteb, větvičky zimostráze a svěcené vody, kterou pole pokropil.

Páter zemřel přesně na Štědrý den roku 1898. Poustevna byla v té době odříznuta od okolního světa hlubokými závějemi a zbylí dva mniši si lámali hlavu, jak tělo zemřelého dostanou do kláštera. K jejich překvapení po čase přispěchali lidé z údolí a cestu odházeli. Prý se jim Šarbel zjevil a oni poznali, že potřebuje pomoc.

Páterovo tělo bylo pochováno na klášterním hřbitově. Hned první noc poté se nad údolím objevila jasná záře, která podle svědků trvala 45 nocí. Po 23 letech hřbitov zpustošily lijáky a při exhumaci ostatků mniši s překvapením zjistili, že Šarbelovo tělo je zcela neporušené. Znovu jej pohřbili, tentokrát v klášterní kryptě. V únoru 1950 si jeden mnich všiml, že mezi kameny prosakuje hustá světle červená tekutina. Po otevření hrobu bylo zjištěno, že tekutina vytéká ze Šarbelova těla, které stále nejevilo známky rozkladu.

K místu zázraku začaly proudit davy poutníků. Uvádí se, že slepí po návštěvě hrobu viděli, hluší slyšeli a ochrnutí chodili. O případ se začali zajímat i vědci. Libanonský profesor medicíny Georgio Sciukrallah tělo zkoumal v průběhu dalších 17 let, během nichž z těla neustále vytékala podivná tekutina. „Z vědeckého hlediska nenabízí tato skutečnost žádné vysvětlení, protože lidské tělo tolik tekutin neobsahuje. Je záhadou, kde se bere,“ uvedl.

Za zmínku stojí i událost z května 1950. Tehdy se u hrobky fotografovalo několik misionářů. Po vyvolání snímku s úžasem zjistili, že je na něm i neznámá postava vousatého mnicha. Když snímek ukázali pamětníkům, jednoznačně se shodli, že duch na fotce je Šarbel. V roce 1968 papež Pavel VI. prohlásil pátera za blahoslaveného a v roce 1977 jej uvedl mezi svaté.