V okrese Rowan ve státě Kentucky má Kim Davisová na starosti vystavování oddacích listů. Tuto povinnost padesátnice korpulentní postavy plnila velmi svědomitě až do chvíle, kdy Nejvyšší soud Spojených států svým rozsudkem legalizoval sňatky homosexuálů na celém území USA. Od té chvíle nevydala Davisová jediný oddací list.
Hned dva homosexuální a dva heterosexuální páry se rozhodly, že si na Davisové vynutí vydání úřední listiny soudně. Ta se žaloby nezalekla a trvala neochvějně na svém. Odmítala vydávat oddací listy, i když ji k tomu svým verdiktem zavázal jak federální soud, tak následně i Nejvyšší soud Spojených států. Odvolávala se na to, že podléhá mnohem vyšší autoritě – Bohu.
Soudce David Bunning ji za to odsoudil k trestu vězení. Za mřížemi strávila pět dní, během kterých rozdělila Spojené státy na dva znesvářené tábory. Jedni v ní vidí mučednici víry a její uvěznění považují za bezprecedentní porušení svobody vyznání. Druzí Kim Davisovou odsuzují za nerespektování lidských práv.
Návrat k základům víry
Jádro problému tkví v tom, že i když Kim Davisová nechodí do mešity, nenosí burku a neodvolává se na súry koránu, je plnokrevná fundamentalistka. Fundamentalismus se stal bezmála synonymem pro islám, což je politováníhodné nedorozumění. Dnes si fundamentalistu dokonce mnoho lidí představuje jako muslima odhodlaného ve jménu víry páchat bezohledné násilí. A to je ještě tragičtější omyl.
První věřící, kteří si vysloužili označení fundamentalisté, žili počátkem 20. století ve Spojených státech a patřili k bohabojným křesťanům. Hlásali návrat k základům – tedy k fundamentům – křesťanské víry. Zastávali názor, že lidé by se měli řídit tím, co je psáno v bibli. A byli přesvědčeni, že tato ustanovení stojí nad světskými zákony.
Základní charakteristika fundamentalismu spočívá právě v upřednostňování náboženských ustanovení a zvyklostí před platnými právními normami. Přitom je úplně jedno, jestli jsou nad zákon stavěna nařízení z Bible, Tóry, Koránu či jiného náboženského textu.
Patří fundamentalista za mříže? To je zapeklitá otázka, na kterou lze odpovědět: „Jak kdo, jak kde a jak kdy." Nepochybuji o tom, že pokud by se u nás někdo při porušování zákona odvolával na Korán nebo sunnu, dočkal by se odsouzení širokou veřejností. Pokud by se ale dovolával Starého nebo Nového zákona, asi by se mu dostalo zastání od nezanedbatelného zástupu obdobně smýšlejících lidí. Své příznivce by u nás jistě našla i fundamentalistka Davisová. Přitom z hlediska práva jsou si všichni fundamentalisté rovni a rozhodující je fakt, zda překročili zákon. Pokud ano, měli by nést za své jednání odpovědnost a stanout před soudem.
Ať hodí kamenem
Kim Davisová odmítá vydávat oddací listy i po propuštění z vězení a riskuje, že se do cely zase vrátí. Místo ní se povinnosti certifikovat sňatky ujal jiný úředník. Davisová ale takové oddací listy prohlašuje za „z pohledu Boha neplatné".
Platností nových oddacích listů si nejsou jistí ani novomanželé. Davisová po návratu z vězení odstranila původní formuláře, které konstatují, že oddací list je vydáván z pravomoci okresního úřadu. Nahradila je nestandardními formuláři, které se odvolávají na nařízení federálního soudu.
Kritici Davisové vyčítají, že sama je v dodržování zásad víry vlažná. Plně platný oddací list jí byl vystaven už počtvrté. Třikrát se rozvedla navzdory tomu, že jistě zná devátý verš z desáté kapitoly Evangelia podle Marka: „...co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!" Je tohle čin ženy, která si Boží vůle váží nad zákon povolující rozvody?
Kdo ví? S kvartetem oddacích listů už před námi nestojí Kim Davisová jako fundamentalistka. Zákon neporušila. A že nebyla vždycky „dobrý člověk", jak sama přiznává? Možná je tu namístě připomenout jiný citát z Bible, který říká: „Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní první hodí kamenem."