Přestože je už dnes tenorista Pavel Černoch jedním z nejvýznamnějších českých operních pěvců a „odškrtl" si už roli i ve slavné La Scale, stále je také úspěšným podnikatelem. Jeho firma Fileno pořádá akce pro největší světové farmaceutické koncerny.

„Především v počátcích mé pěvecké dráhy mi to umožnilo zůstat nezávislý," vysvětluje umělec, proč je byznys jeho druhou profesní láskou. Nekonformní se zdá ovšem celá jeho dosavadní kariéra: ke kariéře špičkového zpěváka se dostal díky volbě soukromého učitele, když na škole ho označili za problémového. Jeho „problém" ovšem spočívá nejspíš v tom, že chce dělat to, co ho baví – naplno a po svém.

Slyšel jsem, že prý o pauzách mezi zkouškami ale snad i při představení v zákulisí máte počítač a věnujete se na tu chvilku firemním záležitostem. Co je na tom pravdy?

Dívám se do mobilu, jako každý... Ale vůbec to není tak, že bych řídil firmu během představení, to je opravdu nadsázka (smích).

Během zkoušek, když nemám hlavní roli – Traviata, Bohema, Jenůfa, tam je vždycky hlavní role ženská a já k ní zpívám tenora –, mám v divadle třeba i dvě hodiny čas. Když zkouším jednu operu, nezvládám studovat současně ještě jinou roli. A tak opravdu využívám volný čas a v divadle pracuju, zatímco jiní čtou nebo sedí v kantýně a „probírají" své kolegy...

Jste v tom výjimkou?
Určitě nejsem, jen z agentury, která mě zastupuje, má jeden můj kolega obrovskou realitní kancelář.

Zdroj: Youtube

Na vaší úrovni vás přece opera uživí, co vás pořád váže k byznysu?
Samozřejmě mě to uživí, a to velmi nadstandardně, ale mám to dáno historicky. Firma mě pořád baví. Řešil jsem to dokonce se svými agenty, že občas je toho opravdu na mě dost. Oni jsou američtí židé, a říkali: Vydělává ti to peníze, máš zisk aspoň jeden dolar? Odpověděl jsem, že ano. A oni: No tak ať tě ani nenapadne tu firmu likvidovat, to bys byl blázen! To je přece i tvoje největší deviza, že máš nezávislost!

Hodně věcí jsem už delegoval na spolupracovníky, ale pořád na firmu Fileno dohlížím.

Ani svět opery není idylka

Jádrem vašeho byznysu je práce pro farmaceutické firmy, od pořádání kongresů a seminářů po prezentaci léků. V jednom z rozhovorů jste zmínil, že tlak na etické chování – aby stručně řečeno lékaři nebyli korumpováni výrobci léků –, tenhle byznys skoro zlikvidoval...

To byla absolutní změna. Celé to ale vzniklo zevnitř, od samotných firem, ne od nějakých vlád nebo jiných tlaků. Farmaceutické firmy už měly tak obrovské výdaje na nejrůznější aktivity, které přímo nesouvisely se vzděláváním, že to začalo potírat smysl celé věci.

My jsme na to museli velice rychle zareagovat. Skoro 70 procent naší činnosti do té doby bylo pořádání kulturních záležitostí v rámci seminářů, zajišťovali jsme cesty na kongresy, a ten samotný seminář, který firmy pořádaly pro lékaře na jejich vzdělání, byl zcela na okraji. To se zásadně napravilo a teď musíte lákat na co nejlepší odborný program, osobnosti v oboru a zajistit moderní komunikaci i přes internet.

Populární jsou teď i „webináře", kdy seminář fakticky probíhá právě jen po internetu a společenská akce se vůbec nekoná...

Nebo se semináře přenášejí on-line, a ještě archivují. Máme také třeba největší klienty v oblasti HIV a děláme pro školy. Všichni studenti jdou do tělocvičny, a tam je na velké plátno přenášen seminář, připojeni jsou odborníci i pacienti, napojeno je takhle třeba dvě stě škol najednou.

Farmaceutické firmy už měly tak obrovské výdaje na nejrůznější aktivity, které přímo nesouvisely se vzděláváním, že to začalo potírat smysl celé věci.

Když jsme naťukli etiku v byznysu farmaceutických firem – jak to vypadá v oblasti operního umění? Je to „idylka", že když umíte skvěle zpívat a už se o vás ví, tak se o vás všichni přetahují? Nebo vaši agenti podstupují nesmlouvavý boj ve snaze předstihnout konkurenci?

Zaprvé, idylka to ani náhodou není, je to velký konkurenční boj. Ty bitvy jsou ale více těch agentů než nás. O žádné velké řevnivosti mezi kolegy nevím.

Bitvy jsou o roli. Když se objeví titul v divadle, kde bych ho chtěl zpívat, je na to třeba pět lidí z celého světa. Příklad: Drážďany teď budou uvádět Prodanou nevěstu, moc jsem chtěl Jeníka, ale nedostal jsem ho. Dostal to jiný kolega, kterého znám, a já mu to přeji. Mezi námi řevnivost není žádná, ale agent mi volal a byl strašně rozčilený...

Vy ale nejste bez práce, když náhodou nějakou roli nezískáte.

To jistě ne. Například příští rok bude znovu uvedená Káťa Kabanová v berlínské Státní opeře, kde jsem dělal loni premiéru. Měl jsem tam konflikt s režisérkou, velmi slavnou madam, s níž jsem si zásadně neporozuměl, a ona vyhlásila zákaz mého účinkování. Ale těsně předtím dělám v Paříži inscenaci Oněgina s Annou Netrebko. Když v Paříži zjistili, že nebudu vystupovat v Berlíně, hned mi nabídli prodloužení mého původně plánovaného kratšího angažmá.

Role nabízejí operním hvězdám agenti, nebo vy sami si vybíráte, co a kde byste chtěli zpívat, a agent pak má za úkol tu roli získat?

Nevím, jak to mají druzí, ale já se svou agenturou diskutuji, co chci dělat a oni na to reagují. Trošičku teď máme menší neshody v tom, co chce agentura a co já, ale většinou si prosadím svou (úsměv).

Pavel Černoch v roli Hamleta letos v BregenzuAutor: Archiv Pavla Černocha

Jste dost znám tím, že si razíte vlastní cestu...

Já ale nemám jasně vytyčenou cestu, z níž bych neuhýbal. Zkouším, co je pro mě dobré, co umím. To byl třeba případ letošního festivalu v Bregenzu. Měl jsem tam tři roky podepsanou smlouvu na premiéru naprosto neznámé velkolepé opery Hamlet od Verdiho současníka Franca Faccia. Nesmírně těžká role, a já to během těch tří let dvakrát odřekl...

Agentura mě v jednu chvíli dokonce už „prodala" na jiný projekt do Moskvy do Velkého divadla na Faustovo prokletí, naprosto skvělá věc – a mně zase volali z Bregenzu a přesvědčili mě. Tak jsem to znovu přehodnotil a zrušil zase Moskvu a dělal Hamleta v Bregenzu, a ukázalo se, že to bylo správné rozhodnutí, stal se z toho doposud největší úspěch v mé kariéře... Jak vidíte, ani se mnou to není jednoduché.

Je ale hrozně důležité, aby člověk byl stoprocentně přesvědčen o správnosti toho, co dělá. To pro mě platí i v byznysu – bylo několik klientů, jimž jsem raději řekl, aby využili služeb někoho jiného. V naší branži je výsledek důležitější než cesta k němu.

Když každý musí být doktor...

Ani vaše cesta k opernímu zpěvu nebyla zcela přímočará, nebo spíš tak obvyklá jako u „standardních" pěvců. Studoval jste sice na JAMU, ale obor marketing a management.

To bylo dané mým původem z naprosto neumělecké rodiny. Máma je inženýrka, táta byl ředitelem závodu Dyje podniku Povodí Moravy, děda dlouhá léta generálním ředitelem Zetoru.

Váš pěvecký talent se ale projevoval od mládí. Rodiče vám nějak životní dráhu nechtěli narýsovat?

Absolutně ne. Rodiče mi jen řekli, abych si udělal vysokou školu, že se mi to bude hodit.

Je ale hrozně důležité, aby člověk byl stoprocentně přesvědčen o správnosti toho, co dělá.

Měli pravdu?

Myslím, že ano. Kdybych chtěl někdy učit zpěv, potřebuji titul. Zcela zásadní je to ale v byznysu, zvlášť když se pohybujete v lékařském prostředí. Tam nikdo ani nepočítá s tím, že by lidi tituly neměli. Někdy se tomu musím smát, mám ve firmě kolegu, vynikajícího, který si teď dělá bakaláře – ale oni mu prostě od počátku říkají pořád pane doktore, už ani nemá sílu je opravovat...

Na JAMU jste ale nejprve zkoušel zpěv a prý vám řekli, že se na to nehodíte?

Oni mi neřekli, že neumím zpívat. Jen mi doporučili věnovat se něčemu jinému, že jsem problematický.

Měli svým způsobem pravdu. Ta instituce má nějaká svá zaběhaná pravidla, a když se tam hlásíte, máte je akceptovat. Když jim ale od začátku říkáte, že to dělají špatně, tak to není přijatelné. Měl by to dělat někdo zvenčí, třeba z ministerstva se ptát, proč je české operní školství jiné než ve Švýcarsku, USA nebo Rusku, proč máme spoustu absolventů a přitom žádné zpěváky v našich operních domech... Dneska mohu říci, že jako uchazeč o studium jsem to nemohl kritizovat – i když jsem měl pravdu (smích). Oni mě taky rychle zlikvidovali právě proto, že si to uvědomovali.

Proč jste potom na JAMU začal studovat management?
Odmalička jsem strašně rád něco organizoval. A potom mi osud přihrál kolegyni, která rozjížděla ten byznys s farmaceutickými firmami. To uměla ona a já byl na zajišťování té kulturní stránky akcí. Začátkem 90. let jsme na první akci na brněnský veletrh přivezli pianistu a nasvítili křídlo, na které hrál, lidi byli tehdy u vytržení...

Autor: Archiv Pavla Černocha

Vás si ale člověk těžko představí při papírování, které je s podnikáním spojeno...
Byrokracie je obrovská. Kontrolní systémy farmaceutických firem po nás vyžadují prakticky permanentní audit, kontroluje se, kolik CO2 spotřebují naše auta, zda některý člen rodiny náhodu nepracuje v některé nemocnici nebo v politice...

Smysl by to snad mělo, kdyby ty formuláře nepřipravovali pro Česko v Indii nebo USA. Něco je tak absurdní, že to ani nemůžeme vyplnit, ale máme možnost do některých kolonek nacpat poznámku, proč to nejde. Oni si to zařadí do systému, ten to schválí a jede se dál... Musíte se tady někdy vzdát zdravého rozumu, abyste pak měl třeba vliv na jiné věci. Samozřejmě se snažím u toho ani nebýt, naštěstí mám kolegyni, která to zvládá.

Zpěv jsem si sám dotoval

Kdy jste si začal uvědomovat, že vás může živit i zpěv?

Já postupně vydělával dost ve firmě. A ve světě umění jsem absolutně neakceptoval, že bych někam jel autobusem a spal na nějaké ubytovně. Dotoval jsem si to, a jako někdo dává velké peníze do golfu nebo ho baví zlézat hory, tak já si „zajel zazpívat".

Udělal jsem to hned na první štaci v Rakousku v Linci. Zaplatili mi jízdenku na vlak a strašlivou ubytovnu. Tak jsem přijel autem a ubytoval se v krásném hotýlku na kraji města, a honorář jsem utratil za dvě večeře. Postupem času se to ale začalo měnit, když jsem dostal nabídku z vídeňské Volksoper. Pak najednou začaly být krásné nabídky.

Já chtěl ovšem zpěv vždycky dělat za všech okolností, spoustu úsilí jsem věnoval studiu, je to vášeň a něco, co mě naplňuje. A na té cestě mi moc pomohlo, že jsem na tom nebyl ekonomicky závislý. Jeden kolega v Linci byl na volné noze stejně jako já, zcela závislý jen na zpěvu, měl rodinu a hypotéku a musel brát všechny role, a ještě zpívat v kostele na mších a odpoledne učit. Jenže vy přece musíte hlavně pracovat sám na sobě.

Italského učitele máte dodnes?

Ano, on mě naučil všechno, co dnes má úspěch.

Jak dlouho potřebuje tenor vaší úrovně učitele?

Celý život. Není už učitel, ale spíš mentor, hlavně na nové role. Vy se sám neslyšíte, i nahrávka je zkreslená, a hlavně se váš organismus pořád mění. Který sportovec nemá trenéra? Operní zpěv je fyzická záležitost. Četl jsem teď krásný rozhovor s Annou Netrebko a ona také stále jezdí za svým učitelem, už dvacet let...

Jako někdo dává velké peníze do golfu nebo ho baví zlézat hory, tak já si „zajel zazpívat".

Zmínil jste, že nikdy nestudujete dvě role zároveň. Vaši kolegové to ale dělají často – proč vy ne?

Potřebuji mít v hlavě jednu věc a na sto procent se jí věnovat. Kvůli tomu jsem odřekl panu Bělohlávkovi loni v Londýně Dalibora... Musím se fyzicky i psychicky věnovat jedné roli. Vymyslet, vytvořit si psychologii té postavy.

V opeře jste i hercem. V Madam Butterfly v Kolíně nad Rýnem vás partnerka na jevišti svlékala při duetu do půl těla a ještě holila břitvou...

No ano, je taky potřeba přilákat nové publikum... Celosvětově, jak se zrychluje doba, se z opery trochu vytratily hvězdy. Dřív lidi spali ve spacácích, když měl někam přijet druhý den Bernstein nebo Carreras. Dneska je všechno rychlé, rychloobrátkové.

Není třeba i méně těch superhvězd?

Spíš je to obrovské rozptýlení pozornosti – před třiceti lety nebyl tak rozšířen muzikál, gigantické rockové koncerty, to všechno ubírá publikum opeře. A k tomu neskutečné možnosti médií, internet, lidé mají všechno doma na obrazovce, v mobilu a nemusejí nikam chodit. Navíc se změnila nabídka pěvců, přišlo jich do světa spousta z východu. Když chtěli Rusové vyjet do zahraničí před třiceti lety, museli mít speciální svolení od Brežněva nebo Gorbačova.

Řada operních domů dnes myslím „jede" víc na kvantitu než na kvalitu, a to všechno taky srazilo dolů honoráře. V Itálii bývaly třikrát vyšší honoráře než v Mnichově, ale dnes jsou Italové „plajte", bublina splaskla.

Autor: Archiv Pavla Černocha

Nicméně zazpívat si v La Scale je pořád ještě dobré?

Jasně, že je, ale už to také není, co to bývalo (úsměv). Jednak se z ní stala turistická atrakce, což se myslím z Metropolitní v New Yorku nebo londýnské Covent Garden pořád ještě nestalo. Scala je už „jenom" jeden ze čtyř nebo pěti nejlepších operních domů na světě. Tím, že nejsou hvězdy, se taky někdy divíte tomu, kdo se na pódium dostal...

Takže dřív bylo v opeře opravdu líp?

Nevím, to taky nemusí být úplně pravda. Ono se dobře říká, že „to dřív nebylo možné" apod. Možná, že kdybych si dnes šel živě, live poslechnout ty dříve obdivované lidi, které znám třeba jen z pěti jejich nejlepších nahrávek – a oni přitom odzpívali ne pět, ale pět tisíc večerů –, možná bych se taky divil. Těžko říci.

Jsou ale ještě operní scény, kde byste si chtěl zazpívat?

No jasně, jsem v kariéře tak na půl cesty! Třeba v Metropolitní opeře jsem ještě nebyl, i když mám smlouvu. A když jsem si v Evropě „odškrtl" Scalu, taky se mi ulevilo, zařadí vás to přece jen na úroveň, kde už máte taky větší klid a pokoj... Asi by si intendanti nebo někteří kolegové klepali na čelo, ale mně by se líbilo mít krátké CV, kde by bylo napsáno: stálý host nejvýznamnějších operních scén, jako jsou Metropolitiní opera, Covent Garden, Vídeň, Scala. A nazdar.

Intenzivně pracuji na tom, aby mé CV bylo takhle krátké, aby už člověk nemusel něco vysvětlovat a zdůvodňovat... (smích)

Které role vás nejvíc lákají?

Toho je spousta. Strašně rád bych udělal celého Verdiho, zpíval jsem zatím jen Traviatu. Simona Bocanegru a Dona Carlose... Pucciniho chci také dělat dál, a začít Wagnera, na něj mám zatím první smlouvy.

V Brně nebo Praze vás diváci moc často vidět nemohou, ale zanedlouho výjimečně strávíte čas právě v hlavním městě. Kdy a kde vystoupíte?

Kvůli německému šlendriánu – měl jsem už dlouho smlouvu na otevření opery v Kolíně nad Rýnem, ale Němec to ani letos nestíhá, takže nejen v Česku je šlendrián – se mi už dopředu uvolnil čas. Oslovili jsme proto všechny tři naše instituce, a všechny na to zareagovaly. Takže v Národním divadle budu dělat první představení Prodané nevěsty 6. září, 11. pak mám vlastní recitál na festivalu Dvořákova Praha a v termínu 29. a 30. září dělám dva koncerty na zahájení sezony pro Českou filharmonii v Rudolfinu s panem Bělohlávkem.

Zpěv už by nad byznysem vyhrál

Zpívat může tenor prakticky pořád, jen s věkem třeba změní role, ale musíte se jistě udržovat v dobré fyzické formě.

Dělám všechno, chodím do posilovny, fitness, chodím běhat, mám i trenéra.

Jak jsou představení fyzicky náročná?

Musíte hlavně pořád koordinovat pohyb s dechem, abyste mohl škrtit Gertrudu v posteli nebo vyskočit na stůl a šermovat a přitom pořád zpívat. A pauzu si neuděláte, musíte být v synchronu s muzikou.

Vydržíte stále v jednom zápřahu, nebo se musíte nějak odreagovávat?
Odreagovávám se pořád dobrým vínem, sportem. Taky firma mě určitě odreagovává, když můžu přepnout na byznys. Mám v sobě nějaký barometr a jakmile cítím, že to nejde, tak buď onemocním – zvláště dřív jsem dostal něco jako angínu –, nebo teď prostě zvolním a třeba i něco odřeknu.

Je ale přitom strašně důležité dělat něco, co vás baví. To pak fungujete psychicky i fyzicky úplně jinak, a naopak jakmile jste vnitřně v nepohodě, tak je to špatně. A mě to, co dělám, baví.

Zdroj: Youtube

Nějaké těžší období jste ale měl, ne?

Snad v privátním životě, v profesním ne. Jsem krizový manažer, mám rád stres. Když se stane průšvih, naopak mě to nakopne, vyhodnotím to, probereme varianty řešení a jedeme dál.

Před časem jste v jednom interview zmínil, že nechcete ztratit ani byznys, ani operu. Kdybyste ale nějak volit musel, vybral byste si přece jen spíš zpěv, nebo firmu?

Zpěv by to už dneska jednoznačně vyhrál. Miluju obojí, ale moje láska k byznysu je v poslední době už permanentně pošlapávána tím, jak se byznys musí dělat, abyste se v něm udržel. Nejen ta byrokracie, ale celé prostředí je stále tvrdší. Stále méně jde o komunikaci s lidmi.

Já mám rád, když se věci dělají společně, mají nějaký konkrétní výsledek. Korporátní svět ale způsobil, že osobní kontakt strašně mizí, komunikujete s různými asistentkami, které o věci často vůbec nic netuší. Je to i proto, aby se omezily osobní vlivy, ale přestože celosvětový boj proti korupci chápu, je to pro mě neštěstí, osobnímu kontaktu dávám přednost.

Celé to souvisí s osobním životem. Kamarád mi teď vykládal, jak mu na dědině zrušili spořitelnu. Tak se ho ptám, kde má nejbližší jinou – ale on mi vysvětlil, že tam chodil za svou bankéřkou, ta mu léta vyhovovala a on s ní rád mluvil. Teď místo ní dostal internetové bankovnictví.

Přestože celosvětový boj proti korupci chápu, je to pro mě neštěstí, osobnímu kontaktu dávám přednost.

Nenahradí pěvce na jevišti také třeba počítačem řízené hologramy?

Vždyť vidíte, že Metropolitní opera už dělá přenosy... Má to jistě i svá pozitiva, osloví nové publikum. Pro mě je ale osobní prožitek nezbytný. Když uděláte nějakou emoci, zážitek, něco v lidech vzbudíte – to celé mé práci dává smysl.

Jak vnímáte při představení diváky?

Vnímám energii. Teď jsem to čerstvě zažil v onom Hamletovi v Bregenzu. Je tam strašně expresivně napsaná árie Být, či nebýt. Ve Festspielhausu bylo 1600 lidí, zcela vyprodáno, a já udělal delší pauzu v úvodním monologu, v sále nastalo tak hrobové ticho – máte pocit, jako byste měl celou tu masu lidí na otěžích a vtáhnul je do té emoce. A když dozpíváte, je třeba před propuknutím potlesku čtyři sekundy ticho – pro ten pocit a pro tu radost to dělám. Nejvíc miluju, že tím, co dělám, dokážu v lidech vzbuzovat emoce. To je super.

Autor: Archiv Pavla Černocha

Pavel Černoch (42)

  • Brněnský rodák Pavel Černoch prokazoval pěvecký talent už od dětství, ale na tamní JAMU studoval zpěv jen velmi krátce – s pedagogy se „neshodl v názorech" a vystudoval pak na této konzervatoři hudební management. To mu ovšem přišlo vhod při podnikání v oblasti pořádání kongresů a marketingu pro farmaceutické firmy, jemuž se věnuje souběžně s operou dodnes. Vlastní firmu Fileno.
  • Stále více se ovšem prosazuje jako vynikající tenor na významných operních scénách v Evropě i zámoří.
  • Pavel Černoch je svobodný, má byt v Praze – i když v Česku stráví dohromady jen asi dva měsíce v roce. Od vrcholného napětí provázejícího uměleckou kariéru se vedle byznysu a sportu rád odreaguje také sklenkou dobrého vína.