Nepřátelé státu

Plastic People a český underground

3. leden 2017 četba na 27 minut
The Plastic People of the Universe v roce 1969

The Plastic People of the Universe v roce 1969

Foto: Archiv

Je tomu právě 40 let, kdy se v bývalém Československu zformovala občanská iniciativa Charta 77, nazvaná podle stejnojmenného dokumentu. Jedním z podnětů k sepsání Charty 77 bylo zadržení členů undergroundové skupiny The Plastic People of the Universe. Magazín Dotyk přináší ukázku z knihy Plastic People a český underground, jež mapuje historii této kapely v letech 1968–1988. Knihu vydává Nakladatelství Galén.

Konaly se dva procesy. První se týkal večera v Přešticích, na němž vystoupili Ivan Jirous, Charlie Soukup a Sváťa Karásek. Okresní prokuratura Plzeň-jih podala 11. června 1976 žalobu na Karla Havelku, Miroslava Skalického a Františka Stárka jako organizátory akce. Soud proběhl 7. a 8. července 1976 u Okresního soudu Plzeň-jih. Havelka, Skalický a Stárek dostali nepodmíněné tresty: dva a půl roku, osmnáct měsíců a osm měsíců. O den později podal okresní prokurátor pro Prahu-západ Jan Kovařík žalobu na Ivana Jirouse, Pavla Zajíčka, Milana Hlavsu, Karla Soukupa, Svatopluka Karáska, Josefa Janíčka, Vratislava Brabence (ti všichni byli v té době ve vazbě), Jiřího Kabeše, Jaroslava Kukala, Pavla Zemana, Jaroslava Vožniaka, Vladimíra Vyšína, Jana Kindla a Otakara Michla (ti byli vyšetřováni na svobodě). Zdeněk Fišer a Zdeněk Vokatý obžalováni nebyli. Trestní stíhání Vokatého bylo zastaveno 12. července, s odůvodněním, že „zahrál pouze dvě písně, jednu s názvem ,Indie', jejichž obsah nebyl neslušný".

V žalobě stálo, že dotyční „organizovali a účastnili se vystoupení hudebních skupin, jejichž program byl zaměřen tak, že vyjadřoval neúctu vystupujících ke společnosti a pohrdává jejími morálními zásadami, zejména soustavným opakováním a zdůrazňováním vulgárních výrazů; přitom v řadě případů uvedli v omyl funkcionáře společenských organizací a orgány lidosprávy tím předstíráním, že se jedná o kulturní akce, popř. oslavy rodinných událostí." Jirous sám byl obžalován i za to, že „v letech 1971–1976, ač neměl oprávnění, organizoval a uskutečnil vystoupení tzv. skupin ,Plastic People' a ,DG 307' a ,sólových zpěváků' S. Karáska a K. Soukupa, (…) tedy neoprávněně ve větším rozsahu provozoval jiné výdělečné podnikání" a „v lednu, příp. únoru 1969 v Pelhřimově a dále v roce 1975 v Praze a 20. 10. 1975 v Praze a jiných místech kam měnil pobyt, se nedostavoval k orgánům vojenské správy k přezkoušení zdravotního stavu, ač tato povinnost je mu uložena zákonem, tedy nedostavil se k přezkoušení nebo k nemocničnímu vyšetření v úmyslu svoji vojenskou povinnost nesplnit nebo svoji povinnost oddálit."

Ukázka dokumentů k zásahu proti Plastic People

FOTOGALERIE

Zásah proti undergroundu vyburcoval mnohé nekonformní intelektuály, kteří se dosud o underground nejen nestarali, ale většinou o něm neměli ani tušení. Václav Havel se s Jirousem poprvé sešel v březnu 1976, jen krátce předtím, než začalo zatýkání. Schůzku sjednal Františel Šmejkal. V Dálkovém výslechu (1986) o setkání napsal: „Měl vlasy až na ramena, jiní vlasáči k němu přicházeli a zase odcházeli a on mluvil a mluvil a vysvětloval mi, jak to všechno je. Dal mi svou Zprávu o třetím českém hudebním obrození a pouštěl mi ze svého chroptícího magnetofonu skladby Plastiků, DG 307 a dalších undergroundových kapel. Ač nejsem žádný odborník na rockovou hudbu, pocítil jsem ihned, že z těchto nahrávek cosi pozoruhodného vyzařuje, že to vůbec nejsou nějaké potrhlé schválnosti nebo diletantské pokusy o extravagantnost za každou cenu, jak by odpovídalo předchozímu doslechu, ale že je to hluboce autentický výraz životního pocitu lidí, drcených bídou tohoto světa, zneklidňující svou hudební magií a jakousi vnitřní varovností; cítil jsem, že tu jde o věc vážnou a opravdovou, o vskutku vnitřně svobodnou artikulaci existenciální zkušenosti, které musí rozumět každý, kde ještě úplně neotupěl."

Jirous si od Václava Havla sliboval podporu v případě, že policie proti undergroundu zasáhne – a Havel pak skutečně patřil k hlavním organizátorům protestů. Jan Ságl měl jiný názor: obával se, že právě přímé kontakty undergroundu s disentem budou pro Státní bezpečnost důvodem k zatýkání. V seriálu Fenomén Underground, díl 18 (Reportéři undergroundu, premiéra 23. 1.2015) Ságl řekl: „To už Magorova diktátorská povaha překročila pro nás přijatelné meze. Skončilo to tím, že někdo nabídl setkání s Václavem Havlem a já jsem Magorovi řekl, že to je blbost, řekl jsem mu proč. Přišel jsem po dvou dnech do ateliéru, kde v té době Magor bydlel a všude byly rozložené i mé fotografie. Místnost byla pokrytá tak, jak si to s Václavem prohlíželi a já jsem říkal: ,Ty jsi úplný debil! Před domem se sešli naši fízlové s jeho fízly a teď je otázka dní, kdy nás začnou sbírat. Podle mých fotek lidi sbírat nebudou.' On mi na to řekl: ,Ať vidí, jak jsme silní.' Dal jsem mu ránu, ne takovou, abych ho zabil, ale jen abych zdůraznil, že je idiot, sebral jsem fotky a to byl konec. Po deseti dnech nás začali sbírat. Bylo zákonité, že se to musí stát. Když je to svobodná volba, tak je to naprosto v pořádku, ale nemůžeš manipulovat s lidmi."

Roztržka mezi Jirousem a jeho švagrem Ságlem byla vlastně doživotní, nikdy už k sobě nenašli cestu. Jan Ságl mezi zadrženými nebyl a dalších undergroundových aktivit se už nezúčastnil. Jeho kniha fotografií Tanec na dvojitém ledě končí právě snímky z Bojanovic.

Magor v Pravdivém příběhu Plastic People napsal: „Svěřil jsem se Daně [Němcové], že se chci setkat s Havlem. Varovala mě: ,Dej si pozor, Havel hraje svou hru.' ,Já hraju taky svou hru, Dano. Až nás zavřou, tihle lidi budou jediní, kteří se nás můžou zastat.' Ani nevím, proč jsem tenkrát řekl – až nás zavřou, myslel jsem si spíš, že zavřou mne. Ještě před Bojanovicemi, jak postupně přicházely zprávy z různých konců republiky o výsleších kvůli Přešticím, říkal jsem v Ječné Daně: ,Až mě zavřou, budeš se zase starat o kapelu?' Nachomejtl se k tomu Starej [Jiří Němec] a ptal se: ,Proč zrovna zase Dana?' ,Víš snad o někom jiným?' ,Nevím,' odpověděl a víc jsme o tom nemluvili.'"

Vratislav Brabenec s Jirousem souhlasí: „Bylo štěstí, že dřív, než nás zavřeli, se Havel sešel s Magorem. Havla zajímalo, co ten underground vlastně je. Podařilo se to propojení mezi undergroundem a intelektuály, všechno se to sešlo dohromady. Proto se na naši stranu postavilo hodně lidí. To bylo hrozně důležitý."

Akční letáky