Plastic People a český underground

Redakce | 3. 1. 2017
Příkaz k vazbě – Milan Hlavsa (1974)
Příkaz k vazbě – Svatopluk Karásek (1976)
Výkon trestu – Svatopluk Karásek (1976)

Je tomu právě 40 let, kdy se v bývalém Československu zformovala občanská iniciativa Charta 77, nazvaná podle stejnojmenného dokumentu. Jedním z podnětů k sepsání Charty 77 bylo zadržení členů undergroundové skupiny The Plastic People of the Universe. Magazín Dotyk přináší ukázku z knihy Plastic People a český underground, jež mapuje historii této kapely v letech 1968–1988. Knihu vydává Nakladatelství Galén.

Kniha Plastic People a český underground je prvním úplným shrnutím historie Plastic People v období 1968–1988. Jaroslav Riedel se českým undergroundem zabývá dlouhá léta, sestavil a připravil k vydání edici sebraných nahrávek Plastic People a komentované knižní vydání písňových textů skupiny.

Spolupracoval na DVD s kompletem filmových dokumentů o Plastic People a na vydání kompaktních disků dalších undergroundových hudebníků: Aktualu, DG 307, Svatopluka Karáska, Umělé hmoty II, Půlnoci. Pro tuto knihu využil rozhovorů s desítkami přímých účastníků událostí, obsáhle hovořil především se samotnými hudebníky. Čerpal z rukopisných kronik Plastic People a řady dalších dobových dokumentů – deníků, dopisů, vyšetřovacích a soudních spisů i svazků Státní bezpečnosti.

Knihu, která shrnuje autorovu rozsáhlou publikační činnost na toto téma a zároveň přináší mnohá dosud neznámá fakta, vydává nakladatelství Galén.

Autor: Archiv

Ukázka z knihy Plastic People a český underground

Ve Zprávě o třetím českém hudebním obrození Ivan Jirous deklaroval: „Cílem undergroundu u nás je vytvoření druhé kultury. Kultury, která bude naprosto nezávislá na oficiálních komunikačních kanálech a společenském ocenění a hierarchii hodnot, jak jimi vládne establishment. Kultury, která nemůže mít za cíl destrukci establishmentu, protože by se mu tím sama vehnala do náruče. Ale která zbaví ty, kdo se k ní budou chtít připojit, skepse, že se nedá nic dělat, a ukáže jim, že se dá dělat mnoho, když ti, kdo to dělají, chtějí málo pro sebe a víc pro druhé."

Těch, kteří se chtěli připojit, bylo na začátku roku 1976 už docela dost. V obžalobě okresního prokurátora pro Prahu-západ Jana Kovaříka z 9. července 1976 stálo: „Dne 21. 2. 1976 pod záminkou oslavy svatby obviněného Jirouse jmenovaný obviněný zorganizoval vystoupení hudebních skupin v sále restaurace v Bojanovicích, okres Praha-západ, když předtím na funkcionářích NV vylákal prodloužení uzavírací doby. Vystoupení se zúčastnilo více jak 300 osob. Vstupné stanovil Jirous ve výši Kčs 40, takže obdržel od návštěvníků nejméně částku 8.000 Kčs s přihlédnutím, že někteří návštěvníci vstupné neplatili."

Před vystoupením Plastic People v Bojanovicích v unoru 1976 řekl Jirous publiku: „Chtěli bysme to udělat líp, ale zdá se, že se blížejí naši přátelé v uvozovkách, takže Plastic People začínají, aby se odehrály aspoň nějaký skladby." Podařilo se odehrát vše a „přátelé" se přiblížili až o víc než tři týdny později, zato s nečekanou razancí.

Zatýkání začalo 17. března. Vyšetřovatel VB Praha-západ, poručík Koudelka uvedl v Usnesení o zahájení trestního stíhání: „V průběhu vyšetřování předmětné tr. věci bylo však zjištěno, že shora jmenovaní obvinění se aktivně účastnili nejen výtržností v Bojanovicích dne 21. 2. 1976, nýbrž i mnohých dalších obdobných výtržností spáchaných na různých místech ČSSR v období let 1971 až 1976. Výtržnost v Bojanovicích byla pouze posledním trestním jednáním z po delší dobu pokračujícího trestního jednání obviněných.

Vlastním veřejným vystoupením, v jejichž rámci k výtržnostem docházelo, předcházelo opakované nazkoušení celého posléze uvedeného repertoáru – včetně mnohých hrubých neslušností v textech písní – a dohody o uváděném programu."

Cena časopisu Mladý svět pro Plastic PeopleAutor: Archiv

O zatčení hudebníků záhy informoval západní tisk i Svobodná Evropa, takže domácí sdělovací prostředky musely zareagovat. Československý rozhlas a televize odvysílaly 7. dubna obsáhlou zprávu, další den o zatčení psaly všechny noviny. Deník Práce publikoval článek Pořádek si rozvracet nedáme (Pomlouvačná kampaň západních sdělovacích prostředků), podepsán V. Růžička: „V těchto dnech, kdy naše socialistická společnost s hrdostí bilancuje výsledky pětiletého období od XIV. sjezdu KSČ a klade si k XV. sjezdu ještě náročnější cíle, rozpoutaly některé západní sdělovací prostředky proti Československu pomlouvačnou kampaň. Naše úspěchy jsou jim trnem v oku, neboť nevyšla žádná z předpovědí, že se v ČSSR nepodaří zlepšit situaci vzniklou v krizových letech. Proto museli západní ,informátoři' sáhnout ke lžím a výmyslům, aby odpoutali pozornost od problémů, kterých mají víc než dost. V posledních dnech přinesly západní listy zprávu, že v Československu bylo zatčeno 20 významných umělců, skladatelů, básníků, malířů, zpěváků apod. Jak jsme se informovali, jedná se o promyšlený výmysl, který se nezakládá na pravdě. Zadrženo a dáno do vazby bylo v posledních dnech několik mladých lidí, kteří se dopustili na různých místech republiky výtržností a dalších trestných činů. Jedná se o narušené osoby, požívající drogy, omamné látky a nadměrné množství alkoholu. Jejich ,hudební skupiny' pořádaly převážně po vesnicích od roku 1971 ,koncerty', které se zvrhávaly v orgie a hrubá narušení veřejného pořádku."

Konaly se dva procesy. První se týkal večera v Přešticích, na němž vystoupili Ivan Jirous, Charlie Soukup a Sváťa Karásek. Okresní prokuratura Plzeň-jih podala 11. června 1976 žalobu na Karla Havelku, Miroslava Skalického a Františka Stárka jako organizátory akce. Soud proběhl 7. a 8. července 1976 u Okresního soudu Plzeň-jih. Havelka, Skalický a Stárek dostali nepodmíněné tresty: dva a půl roku, osmnáct měsíců a osm měsíců. O den později podal okresní prokurátor pro Prahu-západ Jan Kovařík žalobu na Ivana Jirouse, Pavla Zajíčka, Milana Hlavsu, Karla Soukupa, Svatopluka Karáska, Josefa Janíčka, Vratislava Brabence (ti všichni byli v té době ve vazbě), Jiřího Kabeše, Jaroslava Kukala, Pavla Zemana, Jaroslava Vožniaka, Vladimíra Vyšína, Jana Kindla a Otakara Michla (ti byli vyšetřováni na svobodě). Zdeněk Fišer a Zdeněk Vokatý obžalováni nebyli. Trestní stíhání Vokatého bylo zastaveno 12. července, s odůvodněním, že „zahrál pouze dvě písně, jednu s názvem ,Indie', jejichž obsah nebyl neslušný".

V žalobě stálo, že dotyční „organizovali a účastnili se vystoupení hudebních skupin, jejichž program byl zaměřen tak, že vyjadřoval neúctu vystupujících ke společnosti a pohrdává jejími morálními zásadami, zejména soustavným opakováním a zdůrazňováním vulgárních výrazů; přitom v řadě případů uvedli v omyl funkcionáře společenských organizací a orgány lidosprávy tím předstíráním, že se jedná o kulturní akce, popř. oslavy rodinných událostí." Jirous sám byl obžalován i za to, že „v letech 1971–1976, ač neměl oprávnění, organizoval a uskutečnil vystoupení tzv. skupin ,Plastic People' a ,DG 307' a ,sólových zpěváků' S. Karáska a K. Soukupa, (...) tedy neoprávněně ve větším rozsahu provozoval jiné výdělečné podnikání" a „v lednu, příp. únoru 1969 v Pelhřimově a dále v roce 1975 v Praze a 20. 10. 1975 v Praze a jiných místech kam měnil pobyt, se nedostavoval k orgánům vojenské správy k přezkoušení zdravotního stavu, ač tato povinnost je mu uložena zákonem, tedy nedostavil se k přezkoušení nebo k nemocničnímu vyšetření v úmyslu svoji vojenskou povinnost nesplnit nebo svoji povinnost oddálit."

Ukázka dokumentů k zásahu proti Plastic People

Zásah proti undergroundu vyburcoval mnohé nekonformní intelektuály, kteří se dosud o underground nejen nestarali, ale většinou o něm neměli ani tušení. Václav Havel se s Jirousem poprvé sešel v březnu 1976, jen krátce předtím, než začalo zatýkání. Schůzku sjednal Františel Šmejkal. V Dálkovém výslechu (1986) o setkání napsal: „Měl vlasy až na ramena, jiní vlasáči k němu přicházeli a zase odcházeli a on mluvil a mluvil a vysvětloval mi, jak to všechno je. Dal mi svou Zprávu o třetím českém hudebním obrození a pouštěl mi ze svého chroptícího magnetofonu skladby Plastiků, DG 307 a dalších undergroundových kapel. Ač nejsem žádný odborník na rockovou hudbu, pocítil jsem ihned, že z těchto nahrávek cosi pozoruhodného vyzařuje, že to vůbec nejsou nějaké potrhlé schválnosti nebo diletantské pokusy o extravagantnost za každou cenu, jak by odpovídalo předchozímu doslechu, ale že je to hluboce autentický výraz životního pocitu lidí, drcených bídou tohoto světa, zneklidňující svou hudební magií a jakousi vnitřní varovností; cítil jsem, že tu jde o věc vážnou a opravdovou, o vskutku vnitřně svobodnou artikulaci existenciální zkušenosti, které musí rozumět každý, kde ještě úplně neotupěl."

Jirous si od Václava Havla sliboval podporu v případě, že policie proti undergroundu zasáhne – a Havel pak skutečně patřil k hlavním organizátorům protestů. Jan Ságl měl jiný názor: obával se, že právě přímé kontakty undergroundu s disentem budou pro Státní bezpečnost důvodem k zatýkání. V seriálu Fenomén Underground, díl 18 (Reportéři undergroundu, premiéra 23. 1.2015) Ságl řekl: „To už Magorova diktátorská povaha překročila pro nás přijatelné meze. Skončilo to tím, že někdo nabídl setkání s Václavem Havlem a já jsem Magorovi řekl, že to je blbost, řekl jsem mu proč. Přišel jsem po dvou dnech do ateliéru, kde v té době Magor bydlel a všude byly rozložené i mé fotografie. Místnost byla pokrytá tak, jak si to s Václavem prohlíželi a já jsem říkal: ,Ty jsi úplný debil! Před domem se sešli naši fízlové s jeho fízly a teď je otázka dní, kdy nás začnou sbírat. Podle mých fotek lidi sbírat nebudou.' On mi na to řekl: ,Ať vidí, jak jsme silní.' Dal jsem mu ránu, ne takovou, abych ho zabil, ale jen abych zdůraznil, že je idiot, sebral jsem fotky a to byl konec. Po deseti dnech nás začali sbírat. Bylo zákonité, že se to musí stát. Když je to svobodná volba, tak je to naprosto v pořádku, ale nemůžeš manipulovat s lidmi."

Roztržka mezi Jirousem a jeho švagrem Ságlem byla vlastně doživotní, nikdy už k sobě nenašli cestu. Jan Ságl mezi zadrženými nebyl a dalších undergroundových aktivit se už nezúčastnil. Jeho kniha fotografií Tanec na dvojitém ledě končí právě snímky z Bojanovic.

Magor v Pravdivém příběhu Plastic People napsal: „Svěřil jsem se Daně [Němcové], že se chci setkat s Havlem. Varovala mě: ,Dej si pozor, Havel hraje svou hru.' ,Já hraju taky svou hru, Dano. Až nás zavřou, tihle lidi budou jediní, kteří se nás můžou zastat.' Ani nevím, proč jsem tenkrát řekl – až nás zavřou, myslel jsem si spíš, že zavřou mne. Ještě před Bojanovicemi, jak postupně přicházely zprávy z různých konců republiky o výsleších kvůli Přešticím, říkal jsem v Ječné Daně: ,Až mě zavřou, budeš se zase starat o kapelu?' Nachomejtl se k tomu Starej [Jiří Němec] a ptal se: ,Proč zrovna zase Dana?' ,Víš snad o někom jiným?' ,Nevím,' odpověděl a víc jsme o tom nemluvili.'"

Vratislav Brabenec s Jirousem souhlasí: „Bylo štěstí, že dřív, než nás zavřeli, se Havel sešel s Magorem. Havla zajímalo, co ten underground vlastně je. Podařilo se to propojení mezi undergroundem a intelektuály, všechno se to sešlo dohromady. Proto se na naši stranu postavilo hodně lidí. To bylo hrozně důležitý."

Když byly v červenci vyneseny první tři rozsudky, aktivity na obranu undergroundu ještě posílily. Noviny Frankfurter Allgemeine Zeitung otiskly 16. srpna 1976 tento veřejný Dopis Heinrichu Böllovi, v němž mimo jiné stálo: „30. srpna začne v Praze kuriózní a v novodobých dějinách naší země zcela ojedinělý proces, čtrnáct mladých lidí stane před soudem nikoli za své politické názory, aktivity či ambice, ale – možno-li to tak říci – prostě za svůj vztah ke světu. Tito lidé, kteří vytvářejí svou hudební a slovesnou tvorbou jakýsi zvláštní český typ undergroundové kultury, se dopustili totiž toho ,zločinu', že se pokoušeli svými skladbami vyzpívat svůj odpor k etablovaným hodnotám světa, v němž žijí, k jeho pokrytecké morálce, k životní uniformitě, k byrokratické tuposti a ke konzumnímu způsobu života. (...)

Obracíme se na Vás ovšem také proto, že náš vlastní hlas zůstává bez odezvy: nikdo nereagoval ani na soukromé apely prezidentu republiky, ani na prohlášení, které jsme v této věci my sami zaslali nejprve československým sdělovacím prostředkům a posléze zveřejnili i v zahraničí. Vy dobře víte, že svoboda je nedělitelná a ať se kdekoli stane předmětem stíhání, je tím ohrožena všude. Proto má hluboké oprávnění i taková solidarita, která přesahuje nejen hranice tvůrčích disciplin, ale i hranice států a společenských systémů. Ivan Jirous, Svatopluk Karásek, Karel Soukup, Vratislav Brabenec a další mladí lidé, kteří budou nyní v Praze souzeni, nejsou osobnostmi všeobecně známými a daleko snadněji mohou být proto pronásledováni. Tím důležitější se nám zdá být, když se evropská kulturní veřejnost zastane právě jich."

Podepsáni: Jaroslav Seifert, básník, národní umělec; Prof. Dr. Jan Patočka, DrSc., Dr.h.c., filosof; Prof. Dr. Václav Černý, Dr.h.c., literární historik; Prof. Dr. Karel Kosík, DrSc, filosof; Pavel Kohout, spisovatel; Ivan Klíma, spisovatel; Václav Havel, spisovatel.

Heinrich Böll ve své odpovědi krom jiného napsal: „Váš dopis líčí beznadějný stav, absurdnější, než by se dalo vymyslet, a přece jsem z Vašeho dopisu vyciťoval něco jako útěchu: není mi známo, že by se v nějaké jiné socialistické zemi obrátila skupina básníků, filosofů, profesorů na veřejnost mimo svoji zemi (když se nemůže obrátit na veřejnost v ní, neboť sdělovací prostředky nemá k dispozici) a to ve věci neznámých mladistvých, jejichž těžký přečin spočívá ve zpěvu a provozování hudby. Největší dojem na mne však dělá fakt, že odmítáte to, co nazýváte chráněnou zvířenou, onu svatozář prominentnosti, které se používá všude ve světě k zamlžování problémů. Tato otázka je právě tak mezinárodní jako pokusy zastrašit, ohnout, výrazu zbavit mladé lidi, vynutit z nich účast na (obvykle) reakční představě o společnosti bez konfliktů s předepsanými myšlenkami, s předepsanou hudbou a četbou a s předepsanými způsoby chování."

Když Böllův dopis 6. září 1976 ve Frankfurter Allgemeine Zeitung vyšel, situace se poněkud změnila. Termín procesu byl o tři týdny odložen. Hlavsa psal 27. srpna z Ruzyně manželce: „To, že nemáš povolenou návštěvu, mne taky velice rozesmutnělo, ale vzhledem k tomu, že je soud odložen na neurčito, což mě značně deprimuje, žádal jsem soud o nové povolení k návštěvě. Snad to vyjde!! Minulý týden, vlastně v pondělí, tu byl dr. Klíma a připravil mě na dvojku." To pro Mejlu vlastně byla docela pozitivní zpráva. O týden dřív totiž Janě psal: „Kdyby to opravdu dopadlo nejhůř, tak se shledáme až za tři roky. To snad ale není možné, abychom pro nic trpěli tak dlouho."

Nedlouho poté, 30. listopadu 1976, vyšel v 49. čísle týdeníku Mladý svět článek Případ Magor, jako autor byl uveden „Kolektiv redakce MS": „Hlavní organizátoři však dlouho mizeli a vědomi si zájmu Bezpečnosti pořádali srazy utajovaně. Vyšetřování a vlastní soudní proces není žádným zasahováním do kultury, jejím řízením a kontrolou jsou pověřeny instituce pro tuto oblast specializované. Dále pracovníci Bezpečnosti zdůrazňovali: ,Nám nejde o zakazování nějaké hudby. Pro podobné projevy by byli souzeni třeba i úplně bezvlasí hráči dechovky. Je třeba diferencovat. Mezi spoustou mládežnických kapel je mnoho těch, které se rockovou hudbou zabývají seriózně, poctivě se snaží o vlastní vyjádření. Je na kulturních zařízeních, aby se podobné věci neopakovaly.' Případ Magor, jak jsme si ho nazvali, je u konce. Bublina o nekonvenčních avantgardních umělcích splaskla."

Hlavsa, Janíček a Kabeš následně poslali do Mladého světa protest proti otištěným lžím, dopis zakončili takto: „Konečně ještě jednu – pro nás nejdůležitější – připomínku. ,Případ Magor, jak jsme si ho nazvali, je u konce', píšete závěrem. To ovšem není pravda. Řada další obviněných – mezi nimi i my sami – čeká stále na soud. Ten proběhne v atmosféře, kterou pomohl vytvořit i váš článek. Nejsme tak naivní, abychom doufali, že otisknete i tu nejmírnější tiskovou opravu, natož pak, že byste poskytli prostor pro článek na naši obhajobu (jsme připraveni vám ho poslat). Chtěli jsme vám však přesto připomenout dosah vaší lidské, občanské a novinářské odpovědnosti."

Redakce Mladého světa se za článek Případ Magor omluvila až v březnu 1990 (to tam už nepracovala šéfredaktorka Olga Čermáková ani většina ostatních redaktorů). Roman Lipčík v obsáhlém článku Případ underground (Mladý svět č. 13/1990) uvedl, že Případ Magor sepsal Jan Krůta. Ten se později omlouval: „Ráno jsem čekal v Karmelitské před budovou. Když šéfredaktorku [Čermákovou] přivezla volha, vedla mě dovnitř a já už tušil, že na mě došla řada. Byl čas mě namočit... Procházeli jsme davem mrazivě mlčících lidí. Poznal jsem mezi nimi Jiřího Černého, hudebního kritika, jehož jsem si odjakživa vážil... V té chvíli už jsem cítil imaginární plivance na zátylku. U vchodu do soudní místnosti stáli policajti a nás pustili. Uvnitř jsem si všiml dalších novinářů. Teprve teď mi došlo, o co vlastně jde. Proces s Plastic People... Nic jsem nevěděl. Neudělal jsem nic proto, abych se dozvěděl informace z druhé strany. Když pak dostali tresty natvrdo, byla mi hanba... Článek se jmenoval Případ Magor. Dodnes mám své členství v autorském týmu článku jako znamení na čele a před Jirkou Černým se stydím a nikdy nepřestanu."

Milan Knížák poslal 13. prosince 1976 redakci Mladého světa dopis, v němž uvádí, že v článku Případ Magor byla „publikována torza textů několika písní. Přesto, že to není nikde výslovně uvedeno, ze souvislosti vyplývá, že jejich autory jsou zmiňovaní členové skupin Plastic People, DG nebo někdo z jejich okruhu. Abych uvedl celou věc na pravou míru, prohlašuji, že útržky textů uvedených pod ztrapňujícími názvy jako ,Je libo návod', ,Autoportrét', ,Lepší Mariána než Mariána', ,Recept...' a první část (až ke slovům ,na atomovou nemoc') ,Beze slov...' jsou mým dílem a soukromým vlastnictvím, nejsou nikde publikovány ani rozšiřovány a nebyly ani od r. 1968 nikde provozovány. Nechápu, jak se tedy dostaly k vám do redakce a jak mohly být publikovány v podobných souvislostech. Chci také podotknout, že zkrácení textů, vytržení z kontextu a vydávání vyloženě parodických, zesměšňujících pasáží za ,vážné' ideje nedává dobrou vizitku práci redakce. (...) Žádám o řádné dementi, otištěné ve vašem časopise, nejlépe o otištění tohoto dopisu v plném a nezkreslujícím znění. Žádám tím vlastně jen o napravení prohřešků proti autorskému právu (zakotvenému v autorském zákoníku), kterých jste se dopustili."

Knížákův dopis samozřejmě publikován nebyl, stejně jako další protesty, které do redakce Mladého světa dorazily. Mladý svět je rovnou předával Státní bezpečnosti, takže někteří odesílatelé po letech dopisy našli ve svých svazcích. Z písňových textů, které týdeník otiskl, skutečně ani jeden nebyl z repertoáru Plastiků. Nejznámější z ukázek textů citoval MS takto: „,Běžím s h... proti plátnu / do plátna to h... zatnu'. Tak například začínalo vystoupení DG a básníka Zajíčka."

Mladý svět vylíčil členy Plastic People a DG 307 jako psychicky narušená individua. „Ivan Jirous (32) – přezdívaný Magor, (...) od roku 1969 léčen ambulantně na psychiatrii pro poruchu osobnosti a sklon k psychopatii. Pavel Zajíček (25) – (...) psychické poruchy od dětství, třikrát hospitalizován na psychiatrické léčebně, dodnes léčen na schizoidní psychopatii. Další členové skupin a autoři: Z. F. – uznán nepříčetným, M. H. od 17 let léčen a několikrát hospitalizován na psychiatrické léčebně, J. J. v minulosti pokus o sebevraždu, psychiatricky léčen. Atd. atd."

Vyšetřovací spis skutečně obsahuje důkladné psychiatrické zprávy. Jirous v Pravdivém příběhu Plastic People popsal, jak se ve vazbě se spisem seznamoval: „Se zájmem jsem si pročítal psychiatrické posudky svých přátel. Vím o vás všechno, Mejlo, Kábo a ostatní! Vy ostatně o mně taky." Nezbývá než dát Magorovi za pravdu: je to skutečně pozoruhodné čtení. Ale třeba mít na paměti, že psychiatrická diagnóza tehdy byla nejjednodušším způsobem, jak uniknout vojně – a jistě netřeba zdůrazňovat, že milovníci uniforem se v undergroundu nevyskytovali; naopak držitelů „modré knížky" nebylo málo.

Oba procesy proti undergroundu znamenaly semknutí opozičních sil a brzy vyústily ve vznik občanské iniciativy Charta 77. Václav Havel napsal 11. října 1976 v článku Proces: „Jedině povznášejícím vědomím závažnosti společně sdílené zkušenosti a jedině naléhavostí apelu, který v ní byl shodně pociťován, lze totiž vysvětlit rychlý vznik onoho zvláštního improvizovaného společenství, které tu po celé přelíčení existovalo a které bylo rozhodně něčím víc než jen náhodnou sešlostí přátel obžalovaných a lidí, které ten proces zajímá. Vznikala tu například nová a mimo toto prostředí zcela neobvyklá pravidla vzájemného styku: odpadalo představování, seznamování, vzájemné oťukávání, byly zrušeny obvyklé konvence a vymizela obvyklá zdrženlivost – a přímo před zraky několika družstev těch druhých (sice neuniformovaných, ale přesto na první pohled kupodivu identifikovatelných) se projednávaly desítky věcí, které by se leckdos možná obával za jiné situace projednávat i mezi čtyřma očima. Bylo to společenství lidí nejen ve zvýšené míře navzájem k sobě pozorných, sdílných a důvěřivých, ale i společenství podivně demokratické: starší důstojný muž, bývalý člen předsednictva ÚV KSČ, se tu bez zábran bavil s dlouhovlasatými chlapci, které viděl poprvé v životě, a oni se bez zábran bavili s tímto pánem, kterého znali dosud nanejvýš z fotografií."

Byl to významný moment. Havel se k němu mnohokrát vracel, například v květnu 1979 (O počátcích Charty 77): „Tak jsem mohl na vlastní oči sledovat tento zajímavý proces uvědomování, kdy si například profesor Patočka najednou uvědomil, že svoboda jeho fenomenologického zkoumání je svobodou této rockové hudby, která mu sama přirozeně nebyla a nemohla být nikterak blízká. Viděl jsem, jak si to začínají uvědomovat různí spisovatelé, politici a jiní. Stalo se cosi, co režim neočekával. Režim se domníval, že odsoudí bez zvláštní pozornosti několik dlouhovlasých výtržníků, a tím že bude tato věc zlikvidována, že se tak zbaví nebezpečí, které pro něho znamenala značná rezonance této rockové skupiny u mladé generace. A najednou se ozvali lidé, u nichž nebylo lze očekávat žádné sympatie k těmto mladým hudebníkům."

Mejla Hlavsa si v té době jistě vzpomněl na konflikty, které míval s Jaroslavem Seifertem roku 1967. Zkušebnu měli poblíž básníkova bytu a stížností na hluk nebylo málo. „Co se ten dědek Seifert do nás pořád sere?" rozhořčoval si tehdy Hlavsa. O devět let později už zájem národního umělce vnímal pozitivněji.

I když Plastic People a DG 307 během roku 1976 získali tolik nechtěné popularity, jejich hudbu znal málokdo. Občas ji sice vysílala Svobodná Evropa, ale poslech rušené krátkovlnné stanice těm písním dával ještě daleko psychedeličtější nádech, než autoři zamýšleli. Od konce roku 1976 však byla šířena kompilace nahrávek, jimž se většinou říkalo První pásek undergroundu. Obsahoval nahrávky Plastic People z hradu Houska a z Bojanovic, DG 307 z Housky, domácí nahrávky Svatopluka Karáska, Karla Soukupa, skupin Umělá hmota II a Bílé světlo.

Co by se asi dělo, kdyby Plastic People vznikli a hráli v normálně fungující, demokratické zemi? Nepochybně by to byla skupina, která by zajímala jen poměrně úzce vyhraněné rockové publikum. Jistě by brzy začala vydávat desky, koncertovala by i v zahraničí, občas by rozhořčila úzkoprsé spoluobčany svými dlouhými vlasy a provokativně znějící hudbou, případně by sama způsobila drobný skandál nějakou tou výstřední uměleckou akcí. Kritika by o ní asi psala s uznáním: Plastic People by v nahrávacích studiích dokázali vybrousit svou hudbu do daleko lepšího tvaru, než jaký může být zachycen na koncertech se špatnou aparaturou, zaznamenávaných mikrofonem z publika, nebo i v nahrávkách z provizorních domácích studií, bez možností, které nabízejí vícestopé magnetofony a profesionální technika. V televizi a v rozhlase by Plastic People hráli zřídka a ten název by naprostá většina lidí vůbec neznala.

V roce 1976 najednou jméno Plastic People v Československu znali skoro všichni, ale skoro nikdo tu hudbu doopravdy neslyšel. Ti, kdo se k nějakým nahrávkám dostali, z nich většinou byli dost zmatení. Pokud jde o vztah rockového undergroundu a profesionálně fungujících rockerů (kterých tehdy nebylo mnoho), lze ho charakterizovat jako celkový nezájem a vzájemné nepochopení.

Hudební tisk o Plastic People nepsal, což bylo za daných okolností to nejlepší, co redakce mohly udělat. Ve slovenském Populáru se nějaká negativní zmínka objevila, ale Melodie se tomuto tématu zcela vyhnula. Československé sdělovací prostředky o undergroundu samozřejmě referovaly výhradně pomlouvačným způsobem. Velkou sledovanost jistě měl televizní pořad Atentát na kulturu, vysílaný 8. června 1977. Zajíček vzpomínal: „Viděl jsem to v hospodě v Radotíně. Když to v tý televizi skončilo, lidi v hospodě vykřikovali: ,Pověsit je!' Nepoznali mě, protože jsem už byl ostříhanej. Bylo to fakt zajímavý, jaký vliv ta televize má na lid."

Praha: Galén, 478 s. První vydání, 160x230 mm, vázané, barevně, 490 Kč, ISBN 978-80-7492-291-6

Tagy Bojanovice Československo hudba Charta 77 Ivan Magor Jirous kultura Praha soud Svatopluk Karásek Václav Havel