Plastic People a český underground

3. leden 2017 četba na 27 minut
The Plastic People of the Universe v roce 1969

The Plastic People of the Universe v roce 1969

Foto: Archiv

Je tomu právě 40 let, kdy se v bývalém Československu zformovala občanská iniciativa Charta 77, nazvaná podle stejnojmenného dokumentu. Jedním z podnětů k sepsání Charty 77 bylo zadržení členů undergroundové skupiny The Plastic People of the Universe. Magazín Dotyk přináší ukázku z knihy Plastic People a český underground, jež mapuje historii této kapely v letech 1968–1988. Knihu vydává Nakladatelství Galén.

Nedlouho poté, 30. listopadu 1976, vyšel v 49. čísle týdeníku Mladý svět článek Případ Magor, jako autor byl uveden „Kolektiv redakce MS": „Hlavní organizátoři však dlouho mizeli a vědomi si zájmu Bezpečnosti pořádali srazy utajovaně. Vyšetřování a vlastní soudní proces není žádným zasahováním do kultury, jejím řízením a kontrolou jsou pověřeny instituce pro tuto oblast specializované. Dále pracovníci Bezpečnosti zdůrazňovali: ,Nám nejde o zakazování nějaké hudby. Pro podobné projevy by byli souzeni třeba i úplně bezvlasí hráči dechovky. Je třeba diferencovat. Mezi spoustou mládežnických kapel je mnoho těch, které se rockovou hudbou zabývají seriózně, poctivě se snaží o vlastní vyjádření. Je na kulturních zařízeních, aby se podobné věci neopakovaly.' Případ Magor, jak jsme si ho nazvali, je u konce. Bublina o nekonvenčních avantgardních umělcích splaskla."

Hlavsa, Janíček a Kabeš následně poslali do Mladého světa protest proti otištěným lžím, dopis zakončili takto: „Konečně ještě jednu – pro nás nejdůležitější – připomínku. ,Případ Magor, jak jsme si ho nazvali, je u konce', píšete závěrem. To ovšem není pravda. Řada další obviněných – mezi nimi i my sami – čeká stále na soud. Ten proběhne v atmosféře, kterou pomohl vytvořit i váš článek. Nejsme tak naivní, abychom doufali, že otisknete i tu nejmírnější tiskovou opravu, natož pak, že byste poskytli prostor pro článek na naši obhajobu (jsme připraveni vám ho poslat). Chtěli jsme vám však přesto připomenout dosah vaší lidské, občanské a novinářské odpovědnosti."

Redakce Mladého světa se za článek Případ Magor omluvila až v březnu 1990 (to tam už nepracovala šéfredaktorka Olga Čermáková ani většina ostatních redaktorů). Roman Lipčík v obsáhlém článku Případ underground (Mladý svět č. 13/1990) uvedl, že Případ Magor sepsal Jan Krůta. Ten se později omlouval: „Ráno jsem čekal v Karmelitské před budovou. Když šéfredaktorku [Čermákovou] přivezla volha, vedla mě dovnitř a já už tušil, že na mě došla řada. Byl čas mě namočit… Procházeli jsme davem mrazivě mlčících lidí. Poznal jsem mezi nimi Jiřího Černého, hudebního kritika, jehož jsem si odjakživa vážil… V té chvíli už jsem cítil imaginární plivance na zátylku. U vchodu do soudní místnosti stáli policajti a nás pustili. Uvnitř jsem si všiml dalších novinářů. Teprve teď mi došlo, o co vlastně jde. Proces s Plastic People… Nic jsem nevěděl. Neudělal jsem nic proto, abych se dozvěděl informace z druhé strany. Když pak dostali tresty natvrdo, byla mi hanba… Článek se jmenoval Případ Magor. Dodnes mám své členství v autorském týmu článku jako znamení na čele a před Jirkou Černým se stydím a nikdy nepřestanu."

Milan Knížák poslal 13. prosince 1976 redakci Mladého světa dopis, v němž uvádí, že v článku Případ Magor byla „publikována torza textů několika písní. Přesto, že to není nikde výslovně uvedeno, ze souvislosti vyplývá, že jejich autory jsou zmiňovaní členové skupin Plastic People, DG nebo někdo z jejich okruhu. Abych uvedl celou věc na pravou míru, prohlašuji, že útržky textů uvedených pod ztrapňujícími názvy jako ,Je libo návod', ,Autoportrét', ,Lepší Mariána než Mariána', ,Recept…' a první část (až ke slovům ,na atomovou nemoc') ,Beze slov…' jsou mým dílem a soukromým vlastnictvím, nejsou nikde publikovány ani rozšiřovány a nebyly ani od r. 1968 nikde provozovány. Nechápu, jak se tedy dostaly k vám do redakce a jak mohly být publikovány v podobných souvislostech. Chci také podotknout, že zkrácení textů, vytržení z kontextu a vydávání vyloženě parodických, zesměšňujících pasáží za ,vážné' ideje nedává dobrou vizitku práci redakce. (…) Žádám o řádné dementi, otištěné ve vašem časopise, nejlépe o otištění tohoto dopisu v plném a nezkreslujícím znění. Žádám tím vlastně jen o napravení prohřešků proti autorskému právu (zakotvenému v autorském zákoníku), kterých jste se dopustili."

Knížákův dopis samozřejmě publikován nebyl, stejně jako další protesty, které do redakce Mladého světa dorazily. Mladý svět je rovnou předával Státní bezpečnosti, takže někteří odesílatelé po letech dopisy našli ve svých svazcích. Z písňových textů, které týdeník otiskl, skutečně ani jeden nebyl z repertoáru Plastiků. Nejznámější z ukázek textů citoval MS takto: „,Běžím s h… proti plátnu / do plátna to h… zatnu'. Tak například začínalo vystoupení DG a básníka Zajíčka."

Mladý svět vylíčil členy Plastic People a DG 307 jako psychicky narušená individua. „Ivan Jirous (32) – přezdívaný Magor, (…) od roku 1969 léčen ambulantně na psychiatrii pro poruchu osobnosti a sklon k psychopatii. Pavel Zajíček (25) – (…) psychické poruchy od dětství, třikrát hospitalizován na psychiatrické léčebně, dodnes léčen na schizoidní psychopatii. Další členové skupin a autoři: Z. F. – uznán nepříčetným, M. H. od 17 let léčen a několikrát hospitalizován na psychiatrické léčebně, J. J. v minulosti pokus o sebevraždu, psychiatricky léčen. Atd. atd."

Vyšetřovací spis skutečně obsahuje důkladné psychiatrické zprávy. Jirous v Pravdivém příběhu Plastic People popsal, jak se ve vazbě se spisem seznamoval: „Se zájmem jsem si pročítal psychiatrické posudky svých přátel. Vím o vás všechno, Mejlo, Kábo a ostatní! Vy ostatně o mně taky." Nezbývá než dát Magorovi za pravdu: je to skutečně pozoruhodné čtení. Ale třeba mít na paměti, že psychiatrická diagnóza tehdy byla nejjednodušším způsobem, jak uniknout vojně – a jistě netřeba zdůrazňovat, že milovníci uniforem se v undergroundu nevyskytovali; naopak držitelů „modré knížky" nebylo málo.

Akční letáky