Plastic People a český underground

3. leden 2017 četba na 27 minut
The Plastic People of the Universe v roce 1969

The Plastic People of the Universe v roce 1969

Foto: Archiv

Je tomu právě 40 let, kdy se v bývalém Československu zformovala občanská iniciativa Charta 77, nazvaná podle stejnojmenného dokumentu. Jedním z podnětů k sepsání Charty 77 bylo zadržení členů undergroundové skupiny The Plastic People of the Universe. Magazín Dotyk přináší ukázku z knihy Plastic People a český underground, jež mapuje historii této kapely v letech 1968–1988. Knihu vydává Nakladatelství Galén.

Oba procesy proti undergroundu znamenaly semknutí opozičních sil a brzy vyústily ve vznik občanské iniciativy Charta 77. Václav Havel napsal 11. října 1976 v článku Proces: „Jedině povznášejícím vědomím závažnosti společně sdílené zkušenosti a jedině naléhavostí apelu, který v ní byl shodně pociťován, lze totiž vysvětlit rychlý vznik onoho zvláštního improvizovaného společenství, které tu po celé přelíčení existovalo a které bylo rozhodně něčím víc než jen náhodnou sešlostí přátel obžalovaných a lidí, které ten proces zajímá. Vznikala tu například nová a mimo toto prostředí zcela neobvyklá pravidla vzájemného styku: odpadalo představování, seznamování, vzájemné oťukávání, byly zrušeny obvyklé konvence a vymizela obvyklá zdrženlivost – a přímo před zraky několika družstev těch druhých (sice neuniformovaných, ale přesto na první pohled kupodivu identifikovatelných) se projednávaly desítky věcí, které by se leckdos možná obával za jiné situace projednávat i mezi čtyřma očima. Bylo to společenství lidí nejen ve zvýšené míře navzájem k sobě pozorných, sdílných a důvěřivých, ale i společenství podivně demokratické: starší důstojný muž, bývalý člen předsednictva ÚV KSČ, se tu bez zábran bavil s dlouhovlasatými chlapci, které viděl poprvé v životě, a oni se bez zábran bavili s tímto pánem, kterého znali dosud nanejvýš z fotografií."

Byl to významný moment. Havel se k němu mnohokrát vracel, například v květnu 1979 (O počátcích Charty 77): „Tak jsem mohl na vlastní oči sledovat tento zajímavý proces uvědomování, kdy si například profesor Patočka najednou uvědomil, že svoboda jeho fenomenologického zkoumání je svobodou této rockové hudby, která mu sama přirozeně nebyla a nemohla být nikterak blízká. Viděl jsem, jak si to začínají uvědomovat různí spisovatelé, politici a jiní. Stalo se cosi, co režim neočekával. Režim se domníval, že odsoudí bez zvláštní pozornosti několik dlouhovlasých výtržníků, a tím že bude tato věc zlikvidována, že se tak zbaví nebezpečí, které pro něho znamenala značná rezonance této rockové skupiny u mladé generace. A najednou se ozvali lidé, u nichž nebylo lze očekávat žádné sympatie k těmto mladým hudebníkům."

Mejla Hlavsa si v té době jistě vzpomněl na konflikty, které míval s Jaroslavem Seifertem roku 1967. Zkušebnu měli poblíž básníkova bytu a stížností na hluk nebylo málo. „Co se ten dědek Seifert do nás pořád sere?" rozhořčoval si tehdy Hlavsa. O devět let později už zájem národního umělce vnímal pozitivněji.

I když Plastic People a DG 307 během roku 1976 získali tolik nechtěné popularity, jejich hudbu znal málokdo. Občas ji sice vysílala Svobodná Evropa, ale poslech rušené krátkovlnné stanice těm písním dával ještě daleko psychedeličtější nádech, než autoři zamýšleli. Od konce roku 1976 však byla šířena kompilace nahrávek, jimž se většinou říkalo První pásek undergroundu. Obsahoval nahrávky Plastic People z hradu Houska a z Bojanovic, DG 307 z Housky, domácí nahrávky Svatopluka Karáska, Karla Soukupa, skupin Umělá hmota II a Bílé světlo.

Co by se asi dělo, kdyby Plastic People vznikli a hráli v normálně fungující, demokratické zemi? Nepochybně by to byla skupina, která by zajímala jen poměrně úzce vyhraněné rockové publikum. Jistě by brzy začala vydávat desky, koncertovala by i v zahraničí, občas by rozhořčila úzkoprsé spoluobčany svými dlouhými vlasy a provokativně znějící hudbou, případně by sama způsobila drobný skandál nějakou tou výstřední uměleckou akcí. Kritika by o ní asi psala s uznáním: Plastic People by v nahrávacích studiích dokázali vybrousit svou hudbu do daleko lepšího tvaru, než jaký může být zachycen na koncertech se špatnou aparaturou, zaznamenávaných mikrofonem z publika, nebo i v nahrávkách z provizorních domácích studií, bez možností, které nabízejí vícestopé magnetofony a profesionální technika. V televizi a v rozhlase by Plastic People hráli zřídka a ten název by naprostá většina lidí vůbec neznala.

V roce 1976 najednou jméno Plastic People v Československu znali skoro všichni, ale skoro nikdo tu hudbu doopravdy neslyšel. Ti, kdo se k nějakým nahrávkám dostali, z nich většinou byli dost zmatení. Pokud jde o vztah rockového undergroundu a profesionálně fungujících rockerů (kterých tehdy nebylo mnoho), lze ho charakterizovat jako celkový nezájem a vzájemné nepochopení.

Hudební tisk o Plastic People nepsal, což bylo za daných okolností to nejlepší, co redakce mohly udělat. Ve slovenském Populáru se nějaká negativní zmínka objevila, ale Melodie se tomuto tématu zcela vyhnula. Československé sdělovací prostředky o undergroundu samozřejmě referovaly výhradně pomlouvačným způsobem. Velkou sledovanost jistě měl televizní pořad Atentát na kulturu, vysílaný 8. června 1977. Zajíček vzpomínal: „Viděl jsem to v hospodě v Radotíně. Když to v tý televizi skončilo, lidi v hospodě vykřikovali: ,Pověsit je!' Nepoznali mě, protože jsem už byl ostříhanej. Bylo to fakt zajímavý, jaký vliv ta televize má na lid."

Praha: Galén, 478 s. První vydání, 160x230 mm, vázané, barevně, 490 Kč, ISBN 978-80-7492-291-6

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 5/5
DALŠÍ ČÁST

Akční letáky