Po stopách zvířecích emocí. Rozumíme jim vůbec?

13. prosinec 2017 četba na 8 minut
ilustrační foto

ilustrační foto

Foto: Youtube

Zvířata jsou nám daleko bližší, než jsme ochotní si připustit. Prožívají si svá malá i velká citová dobrodružství. Nejsou jim cizí radost, smutek, strach ani láska. Fakt, že kohout umí svým slepicím lhát, že zvířata dokáží jednat nezištně a že veverky jsou vychytralé zlodějky, by ještě před několika lety lidé považovali za fantazírování. Zkušený německý lesník Peter Wohlleben, milovník přírody, se vydává po stopách zvířecích emocí, jež utvářejí jejich pestrý svět.

Ve zvířecí říši existují zářné příklady toho, že i zvířata mají své city a potřeby, vyhledávají zábavu a rozkoš, dokonce i ve chvíli, kdy je to ohrožuje na životě. Dokáží se vzdát části svých energetických zásob na zimu nebo se bezmyšlenkovitě vrhnou vstříc svým nepřátelům. „Rád si u zvířat všímám podobností s lidmi. Neumím si totiž představit, že by cítila zcela jinak,” říká o své metodě Peter Wohlleben, autor knihy Citový život zvířat, a dodává: Tvrzení, že jenom my lidé dokážeme naplno vychutnat pestrou paletu pocitů, tak pomalu bere za své.

Příkladem mohou být draví ptáci, kteří se při milostném aktu do sebe zaklesnou a padají střemhlav dolů, často s hrůznými následky. Velkou roli hrají hormony, jež spouští instinktivní reakce, jimž se zvířata nedokážou ubránit. V tom jsme si přeci tak velmi podobní.

„Jak se zdá i některá zvířata umí, kdykoliv se jim zachce, proměnit přebytečné rezervy energie v málo smysluplné zábavné konání a vyvolat tak pocity radosti”, vysvětluje Wohlleben smysl některých zvířecích činností. I zvířata si dokáží užívat nevázané zábavy. Důkazem mohou být sáňkující vrány, jež si obstarají víko od krabice, vyšplhají se na hřeben střechy, kde na něj naskočí a svezou se dolů.

FOTOGALERIE

kniha Citový život zvířat od Petera Wohllebena krkavec, ilustrační foto veverka, ilustrační foto

Lidské, příliš lidské…

V oblasti svádění máme rovněž podobné taktiky, snažíme se totiž zalíbit svým protějškům. Ve zvířecí říši jsou to zejména samci, jež se snaží samičku vizuálně či smyslově ulovit. Páv roztáhne svůj barevný vějíř ocasních per a natřásá se, zatímco kozel se během dvoření promění v páchnoucího divocha. „Aby se dámám zalíbil, naparfémuje si tvář a přední nohy vzácnou vůní: svou vlastní močí. To, co u nás vyvolává zvracení, se u koz zjevně nemine účinkem,” popisuje námluvy Wohlleben.

Ani strach není výsadou nás lidí. Nejenže zvířata znají pocity strachu a ohrožení, ale dokážou z nich vybudovat rovněž strategie. To může potvrdit každý majitel čtyřnohého mazlíčka během zdánlivě nevinné cesty ke zvěrolékaři. Pes totiž ihned vycítí, že se blíží nepříjemná návštěva, jež vždy nekončí bezbolestně. V oblasti strategie jsou udivujícím příkladem divoká prasata, která mají díky strachu odvozenému z minulosti zakódováno, kdy začíná lovecká sezóna, a raději se lidem klidí z cesty.

A zvířata mají dokonce i své neřesti a špatnosti. Všichni víme, že straku přitahují lesklé předměty, jež si bez svolení odcizí. Ve zvířecí říši ale existují i další zlodějíčci, do nichž bychom to neřekli. K vychytralým mistrům krádeže patří i nevinně vyhlížející šedá veverka. Ta si totiž někdy obstarává potravu tak, že plení zimní zásoby svých soukmenovců a cíleně zakládá prázdné skrýše, aby zmátla ostatní příslušníky svého druhu.

Pro nás lidi je samozřejmé, že se vzájemně oslovujeme. I zvířata si dávají jména pro lepší rozlišení. V tom jsou nám podobní krkavci, kteří tak jako lidé, udržují celoživotní vztahy. „Krkavci ovládají víc než osmdesát různých volání, mezi jeho položkami je osobní zvuk, jímž se dotyčný jedinec představuje. Přitom si jména svých soukmenovců pamatují i celá léta,” vysvětluje lesník Wohlleben.

Černobílá fauna

Ve styku se zvířaty jsme dennodenně – ať už jde o malého pavoučka na toaletě, nebo o čtyřnohého přítele, jež s námi sdílí domácnost. „Zvířata kolem nás dokáží cítit lásku, žárlivost, vztek, strach, smutek, radost, stesk ze ztráty milované bytosti, zděšení i úzkost. Jsou v podstatě vybavení podobnou paletou emocí jako lidé,” říká zvířecí psycholog MVDr. Alexander Skácel z Prahy.

Často na to zapomínáme, jinak bychom nemohli bezbranně přihlížet vybíjení zvířat, jako je každoroční rituální masakr velryb na Faerských ostrovech, býčím zápasům či odchovu v nedůstojných podmínkách. „Mnohým z nás dalo setkání se zvířaty jiný životní rozměr a probudilo větší schopnosti empatie nejen k nim,” potvrzuje důležitost koexistence lesník a starosta obce Prášily na Šumavě Libor Pospíšil.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/2
DALŠÍ ČÁST