Svatý Vojtěch se narodil kolem roku 956 v rodině mimopřemyslovských knížat, která ovládala severovýchodní část nynějších Čech a Kladsko. Podle legendy byl místem jeho zrození hrad Libice nad Cidlinou. Ten v té době představoval opěrný bod zlického knížectví, známého odporem proti knížeti svatému Václavovi. Vojtěchovým otcem byl údajně kníže Slavník, který pocházel z rodu charvatských knížat ovládajících severovýchodní Čechy.

Vojtěchova matka se podle legendy jmenovala Střizislava a byla pravděpodobně z přemyslovského rodu. Alespoň se tak usuzuje na základě toho, že s její smrtí se mezi Přemyslovci a Slavníkovci vyostřily vzájemné rozpory, jež později vedly k tragickým koncům.

Podle antropologa Emanuela Vlčka Vojtěch v mládí těžce onemocněl, což byl zřejmě hlavní důvod, proč byl zaslíben duchovnímu stavu. V roce 972 tedy odešel studovat do Magdeburku, což bylo tehdejší kulturní a duchovní středisko pod patronací arcibiskupa Adalberta. Právě jeho jméno také Vojtěch přijal jako biřmovací. Pravděpodobně k tomu došlo už v roce 961 nebo 962 při Adalbertově návštěvě Slavníkova dvora.

Přibližně v téže době, tedy kolem roku 961, začal Václavův následník (a také bratrovrah) Boleslav I. usilovat v zájmu sjednocení české kotliny o vytvoření pražského biskupství, jež mělo otevřít cestu pro novou společnou koncepci vznikajícího českého státu. V této souvislosti bývá často zmiňována Boleslavova rotunda, jež mohla být v roce 961 založena jako první český biskupský kostel se staroslověnskou liturgií.

Prvním představeným pražského biskupství se stal Sas biskup Dětmar, avšak na scénu dějin měl už brzy vstoupit právě Vojtěch, a to zejména z titulu potomka slavníkovského rodu. Po smrti knížete Slavníka začátkem 80. let se totiž vlády v jižních a ve východních Čechách ujal Vojtěchův starší bratr Soběslav, čímž vznikly v Čechách dva hegemonistické vládnoucí útvary - Přemyslovci a Slavníkovci. Pokud chtěl přemyslovský kníže upevnit svou moc v rámci celé české země, potřeboval dostat slavníkovskou doménu pod svou kontrolu.

K tomuto cíli měla posloužit i Vojtěchova volba druhým pražským biskupem - předpokládalo se, že Slavníkovec Vojtěch se dostane coby druhý pražský biskup pod přemyslovský vliv, a pomůže tak tomuto rodu otevřít cestu ke vznesení mocenských nároků na celou českou zemi. K volbě došlo na tehdejší přemyslovské půdě na Levém Hradci v roce 982 - jako konkrétní den uvádějí různé prameny buď datum 19. ledna nebo právě 19. února.

Vojtěch čelí rodovému násilí

Vojtěch si byl dvojakosti své role pravděpodobně dobře vědom, proto podle svého oficiálního kanonického životopisu přijal biskupský stolec jen s velkým váháním. Jeho diecéze prý zabírala celé Čechy, Moravu, Slezsko, jižní část Polska i Slovensko. K výkonu své nové funkce ale potřeboval i souhlas světské hlavy západního křesťanstva, jíž byl v té době římský císař Otto II. První zahraniční cesta nového pražského biskupa tak vedla do Itálie a výrazně ho ovlivnila.

V Itálii se totiž Vojtěch seznámil s význačnými hlasateli takzvaného clunyjského hnutí, opatem Majolem z Cluny a s biskupem Gérardem z Toulu, což byli benediktýni usilující o reformu církve a o obnovení a prohloubení duchovního života. Jejich učení tedy představovalo pro přemyslovské plány podstatný háček, protože usilovali o přesný opak toho, co Přemyslovci: tedy o zvýšení nezávislosti církevního života na světské moci. Současně prosazovali potírání jevů spojovaných s pohanstvím, zejména mnohoženství a obchod s otroky, a žádali po kněžích, aby žili v celibátu.

Vojtěch přejal většinu jejich myšlenek a snažil se je na půdě své diecéze prosazovat, což vyvolávalo na jedné straně opětovný růst napětí mezi přemyslovským a slavníkovským rodem, na druhé i odpor značné části těch obyvatel země, kteří ve svém způsobu života stále dávali přednost pohanským způsobům. Proti Vojtěchovým snahám o reformy se stavěla dokonce i část duchovenstva a samozřejmě také přemyslovský panovník, jímž byl v té době už Boleslav II. řečený Pobožný.

K tomu se přidaly další politické rozbroje: protože otec Boleslava II., kníže Boleslav I. vedl po svém násilném uchopení moci čtrnáct let válku se saským králem Otou I., byly přemyslovské kontakty se Sasy přes smírné ukončení sporu dlouhodobě rozkolísané, zatímco Slavníkovci s nimi měli trvale přátelský vztah. Opora v Sasech pak vedla slavníkovského knížete a Vojtěchova bratra Soběslava k tomu, že si na území své domény počínal stále sebevědoměji jako suverénní panovník, včetně toho, že dal na Libici a na Malíně razit vlastní Soběslavovy mince. Něco podobného bylo samozřejmě Boleslavu II. trnem v oku.

Vojtěch, znechucený a vyčerpaný neustálými spory, se rozhodl po šesti letech na svůj stolec rezignovat a v roce 988 požádal v Římě o souhlas se složením úřadu pražského biskupa. Jako jeho nástupce byl vybrán pravděpodobně míšeňský biskup Felkold (v některých pramenech označovaný též jako Volkold), ten však náhle zemřel, a z Čech proto bylo vypraveno do Itálie k Vojtěchovi poselstvo se žádostí o jeho návrat. Vedl je někdejší Vojtěchův učitel Radla a spolu s ním údajně i mnich Kristián, jemuž bývá připisováno autorství Kristiánovy legendy, latinského spisu o počátcích křesťanství a o prvních českých světcích.

Skutečná identita tohoto muže zůstává tajemstvím - podle některých historických názorů šlo o levobočka přemyslovského knížete, jiní ho naopak spojují příbuzenským svazkem se slavníkovským rodem. Jisté není popravdě ani to, zda legendu skutečně sepsal nějaký současník tehdejšího dění a zda nejde o pozdější falzum.

Ať tak či onak, Vojtěch se nechal podle svého životopisu poselstvem přesvědčit a vzal s sebou do Čech i dvanáct mnichů jako základ budoucí klášterní komunity prvního mužského kláštera v Čechách. Cestou domů navázal v Cáchách osobní kontakt s římským králem a budoucím římským císařem Ottou III., který se prý brzy rozvinul v oboustranné přátelství - Otta prý na Vojtěchovi obdivoval jeho učenost, zbožnost i asketicky vedený život.

Dvanáctičlenná mnišská komunita pak žila v Praze v břevnovském klášteře, který pro ně založil Boleslav II., jenž také Vojtěcha při návratu osobně přivítal. Opětovně jmenovanému pražskému biskupovi se však ani tak nepodařilo získat si v zemi potřebnou důvěru. Napětí mezi ním a šlechtou se znovu výrazně přiostřilo poté, co Boleslava II. stihla mozková příhoda, v jejímž důsledku svěřil dočasně vládu svému synovi Boleslavu Ryšavému. Ten byl totiž výrazným příznivcem dalšího českého rodu Vršovců, nepřátelského vůči Slavníkovcům.

Obnovený Vojtěchův episkopát trval do roku 994, poté svou diecézi opustil znovu a tentokrát trvale. Patrně poslední kapkou byla rodová vražda cizoložné šlechtičny, k níž došlo přímo na půdě biskupského svatojiřského chrámu, kde se snažila najít azyl. Všechny účastníky tohoto zločinu nechal Vojtěch coby pražský biskup vyobcovat z církve, dokud nevykonají pokání, ale údajně se setkal jen s nenávistí a pohrdáním. Nad provinilým rodem proto vyhlásil klatbu a znovu odešel do benediktinského kláštera v Římě.

Zhruba rok na to dospělo nepřátelství Přemyslovců a Slavníkovců do kritického bodu a byl z toho krvavý masakr. V předvečer svatováclavského svátku přepadla část družiny knížete Boleslava II. hradiště v Libici a všechny přítomné Slavníkovce, včetně čtyř Vojtěchových bratrů, povraždila. Přežil jen Soběslav, jenž se v té době účastnil výpravy Otty III., a pak sám Vojtěch spolu se svým nevlastním bratrem Radimem, kteří už pobývali v Římě.

"Toho času kníže nemohl vládnouti sám sebou, ale vládli předáci. Tito obrátivše se v nenávistníky Boha, ničemných otců nejhorší synové vykonali velmi zlý a ničemný skutek. Neboť jednoho svátečního dne vnikli do hradu Libice, v němž bratří svatého Vojtěcha a hradští bojovníci všichni jako nevinné ovečky stáli při slavné mši svaté, slavíce svátek. Oni však jako draví vlci ztekli hradní zdi, muže a ženy do jednoho pobili, a sťavše čtyři bratry svatého Vojtěcha se vším potomstvem před samým oltářem, hrad zapálili, ulice krví zkropili, a obtíženi krvavým lupem a krutou kořistí, vesele se vrátili domů," napsal o vraždění na Libici kronikář Kosmas.

Když se Vojtěch dozvěděl o masakru, chtěl se vrátit. Zamířil proto ke dvoru polského knížete Boleslava Chrabrého a požádal ho o zprostředkování jeho návratu do Čech. Češi ale svého biskupa definitivně odmítli. Snášet osud muže, který v bezpečí přežil vyvraždění vlastní rodiny, bylo zřejmě Vojtěchovi dlouhodobě proti mysli, požádal proto papeže o souhlas s hlásáním víry u cizích a nevzdělaných národů, a zamířil k pohanským Prusům. Tím svůj osud zpečetil.

Smrt a tři hlavy svatého Vojtěcha

Podle legend zabili pohanští Prusové Vojtěcha dne 23. dubna 997, když vstoupil do jejich posvátného háje Remove - podle některých zdrojů tam vkročil omylem, podle jiných chtěl Prusy požádat o přístup do jejich hradiště. Namísto svolení se dočkal zajetí, spoutání a mučednické smrti, která má v dochovaných pramenech hned několik podob. Legendy hovoří o tom, že Vojtěcha na nedalekém pahorku nejdřív probodl oštěpem pohanský kněz Sikka, a pak jej ještě Prusové ubodali sedmi ranami. Naopak pozdější vyobrazení na tzv. Hnězdenských dveřích (dochovaných románských dveřích z doby kolem roku 1175, představujících významnou historickou památku Hnězdna, jednoho z nejstarších polských měst) zachycuje Vojtěchovo stínání sekerou.

O hlavu český biskup skutečně přišel, je však otázka, zda k jejímu setnutí nedošlo až posmrtně. Skončila na kůlu, odkud ji údajně po třech dnech sejmul místní strážce a doručil ji Boleslavu Chrabrému. Ten hlavu a později i Vojtěchovo tělo vykoupil zlatem a nechal uložit. Dne 6. listopadu 999 byly Vojtěchovy pozůstatky slavnostně pohřbeny ve hnězdenském kostele Panny Marie za hlavním oltářem.

A jak se to má se třemi hlavami českého biskupa? Když už byl dávno mrtvý, začali konečně Češi projevovat o svého duchovního vůdce pořádný zájem. Zhruba tři desítky let po jeho smrti tak do Polska zamířila vojenská výprava nového českého knížete Břetislava I., mezi jejíž hlavní cíle (údajně úspěšně splněné) patřilo právě vyzvednutí Vojtěchových ostatků a jejich převezení do Čech. Kdy přesně k této události došlo, se dodnes neví - Kosmova kronika ji datuje k roku 1039, soudobé polské kroniky k letům 1038 a dokonce i 1037 (a některé pozdější polské kroniky jakýkoli převoz ostatků zhurta popírají).

Jisté není ani to, o jaké ostatky vlastně konkrétně šlo, protože to žádná z kronik detailně nezmiňuje. A právě tady začíná "historie několika hlav".

V letopise anonymního kronikáře 12. století, tzv. Kanovníka vyšehradského, se tak můžeme dočíst o tom, že "dne 23. února 1127 byla nalezena v hradu v Hnězdně hlava svatého Vojtěcha mučedníka a biskupa právě v tom místě, kde byl tento mučedník korunován a pohřben". První hlava.

V roce 1143 ale další český anonymní kronikář, autor tzv. Kroniky Mnicha sázavského, píše, že při požáru svatovítské baziliky na Pražském hradě došlo k poškození výzdoby hrobu svatého Vojtěcha, ale pozůstatky světce zůstaly ušetřeny a že "téhož roku byla nalezena hlava svatého Vojtěcha biskupa a mučedníka v kostele Svatého Víta mučedníka na hradě Praze". Druhá hlava.

A konečně, podle hildesheimské kroniky navštívil v roce 1000 Vojtěchův hrob ve Hnězdně jeho přítel římský císař Otta III., a při té příležitosti si odnesl zlomky jeho kostry a část jeho ramene a lebky jako vzácné relikvie. Kousky kostry nechal Otta uložit v Římě, zlomek lebky věnoval nově založenému kostelu svatého Vojtěcha v Cáchách. Tato relikvie upadla během staletí v zapomenutí, avšak o víc než 400 let později, dne 1. září 1475, se v kostele lebka náhle zjevila před vizitací císaře Fridricha III. a papežského nuncia, a to nikoli jako někdejší část lebečního skeletu, ale skutečně jako kompletní lebka připisovaná českému světci. Tak se dostala na svět třetí hlava.

Která z nich je ta pravá, pokud vůbec nějaká? Zodpovědět tuto otázku se pokusil v 70. letech minulého století český antropolog Emanuel Vlček. K dispozici získal "pražskou" a "cášskou" lebku, prozkoumat lebku hnězdenskou mu však tehdejší primas polský, kardinál Štefan Wyszinski nedovolil.

Pražská i cášská lebka se vzájemně hodně podobaly: obě byly shodně poškozené na těchže místech a obě měly z horní čelisti vytaženy všechny zuby, což vedlo antropologa k závěru, že jedna byla úmyslně poškozena podle druhé, a tudíž byla záměrným falzem.

Vlček nakonec došel k závěru, že pravou lebkou svatého Vojtěcha je ta pražská, protože na rozdíl od cášské odpovídala svou sérologickou skupinou jak dochovaným zbytkům Vojtěchova skeletu, přeneseným Břetislavem I. z Polska na Pražský hrad, tak kosterním pozůstatkům uloženým Ottou III. v Římě. Současně do ní na rozdíl od cášské lebky pasovaly zuby nalezené kolem skeletu. Antropolog vyřešil i otázku Vojtěchovy smrti, protože se mu podařilo prokázat, že hlava byla setnuta až posmrtně.

Vzhledem k nemožnosti prozkoumat polský hrob však určité tajemství nadále trvá. Například se neví, jak velká část Vojtěchova skeletu nadále spočívá v polské půdě. Ani to, kde se vlastně vzala polská lebka a zda vůbec ještě existuje. Je pravděpodobné, že po Břetislavově výpadu a unesení Vojtěchových ostatků nahradili Poláci světcovu hlavu podvrženým padělkem. Tato lebka byla podle polských kronik uctívána ještě v 15. století v Poznani. Pak se však o ní zmínky vytrácejí a zajímavé je, že přesně v témže období se náhle vynořuje obdobná lebka v Cáchách.

Byla snad hnězdenská lebka totožná s cášskou? Nebo šlo o dvě různé napodobeniny? Tyto otázky dnes už jen těžko někdo zodpoví. Podle Wikipedie byla lebka ve Hnězdně uložena až do roku 1923, pak ji však někdo odcizil a její další osud je neznámý. Záhada třetí lebky tak zůstává nerozluštěna...