Po svatém Vojtěchu zůstaly tři hlavy. Jeho smrt je dodnes zahalena tajemstvím

10. červenec 2019 četba na 15 minut
Lebka svatého Vojtěcha na Pražském hradě, pravděpodobně pravá

Lebka svatého Vojtěcha na Pražském hradě, pravděpodobně pravá

Foto: ČTK/Martin Štěrba

Přes všechny osobní slabosti nalezl odvahu říkat pravdu vhod i nevhod, řekl před časem o českém světci svatém Vojtěchu kněz Václav Malý. Potomek slavníkovského rodu Vojtěch byl vysvěcen na biskupa pravděpodobně dne 19. února 982 na Levém Hradci. Jeho ostatky budí dodnes otázky.

Svatý Vojtěch se narodil kolem roku 956 v rodině mimopřemyslovských knížat, která ovládala severovýchodní část nynějších Čech a Kladsko. Podle legendy byl místem jeho zrození hrad Libice nad Cidlinou. Ten v té době představoval opěrný bod zlického knížectví, známého odporem proti knížeti svatému Václavovi. Vojtěchovým otcem byl údajně kníže Slavník, který pocházel z rodu charvatských knížat ovládajících severovýchodní Čechy.

Vojtěchova matka se podle legendy jmenovala Střizislava a byla pravděpodobně z přemyslovského rodu. Alespoň se tak usuzuje na základě toho, že s její smrtí se mezi Přemyslovci a Slavníkovci vyostřily vzájemné rozpory, jež později vedly k tragickým koncům.

Podle antropologa Emanuela Vlčka Vojtěch v mládí těžce onemocněl, což byl zřejmě hlavní důvod, proč byl zaslíben duchovnímu stavu. V roce 972 tedy odešel studovat do Magdeburku, což bylo tehdejší kulturní a duchovní středisko pod patronací arcibiskupa Adalberta. Právě jeho jméno také Vojtěch přijal jako biřmovací. Pravděpodobně k tomu došlo už v roce 961 nebo 962 při Adalbertově návštěvě Slavníkova dvora.

Přibližně v téže době, tedy kolem roku 961, začal Václavův následník (a také bratrovrah) Boleslav I. usilovat v zájmu sjednocení české kotliny o vytvoření pražského biskupství, jež mělo otevřít cestu pro novou společnou koncepci vznikajícího českého státu. V této souvislosti bývá často zmiňována Boleslavova rotunda, jež mohla být v roce 961 založena jako první český biskupský kostel se staroslověnskou liturgií. 

Prvním představeným pražského biskupství se stal Sas biskup Dětmar, avšak na scénu dějin měl už brzy vstoupit právě Vojtěch, a to zejména z titulu potomka slavníkovského rodu. Po smrti knížete Slavníka začátkem 80. let se totiž vlády v jižních a ve východních Čechách ujal Vojtěchův starší bratr Soběslav, čímž vznikly v Čechách dva hegemonistické vládnoucí útvary - Přemyslovci a Slavníkovci. Pokud chtěl přemyslovský kníže upevnit svou moc v rámci celé české země, potřeboval dostat slavníkovskou doménu pod svou kontrolu.

K tomuto cíli měla posloužit i Vojtěchova volba druhým pražským biskupem - předpokládalo se, že Slavníkovec Vojtěch se dostane coby druhý pražský biskup pod přemyslovský vliv, a pomůže tak tomuto rodu otevřít cestu ke vznesení mocenských nároků na celou českou zemi. K volbě došlo na tehdejší přemyslovské půdě na Levém Hradci v roce 982 - jako konkrétní den uvádějí různé prameny buď datum 19. ledna nebo právě 19. února.

Vojtěch čelí rodovému násilí

Vojtěch si byl dvojakosti své role pravděpodobně dobře vědom, proto podle svého oficiálního kanonického životopisu přijal biskupský stolec jen s velkým váháním. Jeho diecéze prý zabírala celé Čechy, Moravu, Slezsko, jižní část Polska i Slovensko. K výkonu své nové funkce ale potřeboval i souhlas světské hlavy západního křesťanstva, jíž byl v té době římský císař Otto II. První zahraniční cesta nového pražského biskupa tak vedla do Itálie a výrazně ho ovlivnila.

V Itálii se totiž Vojtěch seznámil s význačnými hlasateli takzvaného clunyjského hnutí, opatem Majolem z Cluny a s biskupem Gérardem z Toulu, což byli benediktýni usilující o reformu církve a o obnovení a prohloubení duchovního života. Jejich učení tedy představovalo pro přemyslovské plány podstatný háček, protože usilovali o přesný opak toho, co Přemyslovci: tedy o zvýšení nezávislosti církevního života na světské moci. Současně prosazovali potírání jevů spojovaných s pohanstvím, zejména mnohoženství a obchod s otroky, a žádali po kněžích, aby žili v celibátu. 

Zavraždění sv. Václava ztvárněné Antonem Petterem v polovině 19. století

Svatý Václav, první Čech v Evropě

28. září 2016 četba na 14 minut

Vojtěch přejal většinu jejich myšlenek a snažil se je na půdě své diecéze prosazovat, což vyvolávalo na jedné straně opětovný růst napětí mezi přemyslovským a slavníkovským rodem, na druhé i odpor značné části těch obyvatel země, kteří ve svém způsobu života stále dávali přednost pohanským způsobům. Proti Vojtěchovým snahám o reformy se stavěla dokonce i část duchovenstva a samozřejmě také přemyslovský panovník, jímž byl v té době už Boleslav II. řečený Pobožný.

K tomu se přidaly další politické rozbroje: protože otec Boleslava II., kníže Boleslav I. vedl po svém násilném uchopení moci čtrnáct let válku se saským králem Otou I., byly přemyslovské kontakty se Sasy přes smírné ukončení sporu dlouhodobě rozkolísané, zatímco Slavníkovci s nimi měli trvale přátelský vztah. Opora v Sasech pak vedla slavníkovského knížete a Vojtěchova bratra Soběslava k tomu, že si na území své domény počínal stále sebevědoměji jako suverénní panovník, včetně toho, že dal na Libici a na Malíně razit vlastní Soběslavovy mince. Něco podobného bylo samozřejmě Boleslavu II. trnem v oku.

Vojtěch, znechucený a vyčerpaný neustálými spory, se rozhodl po šesti letech na svůj stolec rezignovat a v roce 988 požádal v Římě o souhlas se složením úřadu pražského biskupa. Jako jeho nástupce byl vybrán pravděpodobně míšeňský biskup Felkold (v některých pramenech označovaný též jako Volkold), ten však náhle zemřel, a z Čech proto bylo vypraveno do Itálie k Vojtěchovi poselstvo se žádostí o jeho návrat. Vedl je někdejší Vojtěchův učitel Radla a spolu s ním údajně i mnich Kristián, jemuž bývá připisováno autorství Kristiánovy legendy, latinského spisu o počátcích křesťanství a o prvních českých světcích.

Skutečná identita tohoto muže zůstává tajemstvím - podle některých historických názorů šlo o levobočka přemyslovského knížete, jiní ho naopak spojují příbuzenským svazkem se slavníkovským rodem. Jisté není popravdě ani to, zda legendu skutečně sepsal nějaký současník tehdejšího dění a zda nejde o pozdější falzum.

Ať tak či onak, Vojtěch se nechal podle svého životopisu poselstvem přesvědčit a vzal s sebou do Čech i dvanáct mnichů jako základ budoucí klášterní komunity prvního mužského kláštera v Čechách. Cestou domů navázal v Cáchách osobní kontakt s římským králem a budoucím římským císařem Ottou III., který se prý brzy rozvinul v oboustranné přátelství - Otta prý na Vojtěchovi obdivoval jeho učenost, zbožnost i asketicky vedený život.

Dvanáctičlenná mnišská komunita pak žila v Praze v břevnovském klášteře, které pro ně založil Boleslav II., jenž také Vojtěcha při návratu osobně přivítal. Opětovně jmenovanému pražskému biskupovi se však ani tak nepodařilo získat si v zemi potřebnou důvěru. Napětí mezi ním a šlechtou se znovu výrazně přiostřilo poté, co Boleslava II. stihla mozková příhoda, v jejímž důsledku svěřil dočasně vládu svému synovi Boleslavu Ryšavému. Ten byl totiž výrazným příznivcem dalšího českého rodu Vršovců, nepřátelského vůči Slavníkovcům. 

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/2
DALŠÍ ČÁST