Po tajemné vile na Florenci zbyla legenda o černém sluhovi a uťaté hlavě

Hrabě Jiří František August Buquoy

Hrabě Jiří František August Buquoy

Foto: Archiv autora

Příběh, který se před námi začíná odvíjet, je plný nejasností. Odehrává se v místě, kudy denně projdou stovky Pražanů, aniž by měli nejmenší tušení, po čem šlapou. Nacházíme se v ulici Na Florenci v sousedství dnes už zbořené Poříčské brány. Kdysi dávno tudy vedly novoměstské hradby. A dokud je město před 150 lety nenechalo zbourat a nenahradilo je příjemnými parky, lidé se sem báli vkročit. Důvodem byla i historka, v níž hrají hlavní role záhadná vila a mouřenín.

„Vyprávělo se všelicos; nejpodobnější byla pověsť, že to jindy bohatý, ale nyní schudlý kupec, jenž zbytek svého jmění zachrániv upsáním manželce své, tuto v ústraní a klidu u milé choti své tráví zbytek života. Pravdu ovšem nikdo dotvrditi nedovedl. Choť jeho byla mladá, krásná, jak děli lidé, jimž bylo přáno ji zříti; on stár. Že neměli dítek, nebylo divu. Jak spolu žili, zdaž se dobře snášeli, nebylo lze vyzvěděti, jediný sluha jich černoch byl němý a dorozumíval se v okolí, kde potraviny a p. kupoval, posuňky.“

Jaroslav Vrchlický

Ukradený Faust: jak Mistr Vrchlický zburcoval celou pražskou policii

Chalupa přechází od reality k báchorkám a vypisuje šestákové drama, ustrnulé ve své pokleslé ponurosti v půli cesty mezi Váchalovým Krvavým románem a Erbenovým Vodníkem. Starý pán prý odcestoval a ženu zanechal ve vile samotnou.

„Brzo po té bylo zříti v ulici, kde dům stál, často mladého muže netrpělivě přecházeti a mřížemi, které zahradu v nízké zdi zasazeny od ulice dělily, toužebně k letohrádku vzhlížeti.“

I co se nepřihodilo. „Jednoho dne chodil mladík onen opět zamýšlen od časného rána podél zahrady, snad již oddán jsa myšlence, že bohyni svou neuzří, když tu náhle na nerovné půdě uzřel kytici, jež právě před ním na zem padla. Vzhledl nahoru. – Na zídce stála královna srdce jeho, usmívající se spanile, ale bledá.“

Následující bouři tělesna i citů Chalupa vtěsnal do několika výstižných vět: „…od té doby nemohl nikdo se dověděti, co se dálo v tajuplném letohrádku. Bylo jej sice často vídati v okolí, za to obličej nebyl již smutný, truchlivý; mladík jasnými zraky, plnými štěstí a blaha, hleděl v svět.“

Poříčská brána (brána sv. Petra)Zdroj: Archiv autora

Poříčská brána (brána sv. Petra)

Aby ne, když manžel zůstal v cizině celý dlouhý rok. „Až tu jednou náhle pozdě v noci tichou ulicí se ozval dusot koňských kopyt a zároveň hrkot kočáru. Kočár zastavil před zahradou před tajemným domkem. A co se dále dělo, nelze dobře pověděti. Přes to, že černý otrok k sousedům přiběhl a jak mohl, posuňky hroznou událost vypravoval, nikdo neodvážil se do tajemného domku se odebrati.“

Zkraťme to. „Ve ville nikdo nenadál se příjezdu pánova; když se objevil, neřekl ani slova, ale kráčel rychle do zadní komnaty. Stanul však na prahu jako zkamenělý; na skvostné pohovce černým suknem potažené spala lepá žena, pravou ruku na šíji, jež se jí vábně dmula, držíc, levou objímala krásného, rusovlasého mladíka.“

V koutě komnaty spatřil pán kolébku a v ní děcko. „Rychle kvapil stařec zpět do předsíně, kde černý otrok na stráži bděl, a kázal mu jako vládce domu, pohroziv mu okamžitým zastřelením, mukne-li, aby s ním šel a mladíka vetřelého svázati mu pomohl.“

Libeňský zámeček Šilboch v roce 1830

Legenda o rozsvícení českého vánočním stromu: Zakleté místo a nešťastná láska

Žena se probudila, v rozčilení hledala milého a snažila se ochránit plod svého hříchu. „Náhle rozlétly se zuřivě dvéře, v nichž objevil se daleký příchozí, nesa uťatou hlavu mladíkovu za vlasy v ruce. Se slovy ,to zde nesu ti na památku pro tvého syna, až doroste, bude aspoň věděti, jak vypadal jeho otec‘ hodil jí hlavu spanilého jinocha pod nohy.“

Nevěrná choť hrůzou zešílela. Černošský sluha (v dobové mluvě mouřenín) běžel zburcovat sousedy, ti se ale báli otevřít.

„Téže noci blesk uhodil do malé villy uprostřed zahrady a zapálil ji, že vyhořela do základu. Ráno lidé nalezli zohavenou mrtvolu mladého muže před pustým spáleništěm. Také po krásné paní a dítěti nebylo ni potuchy, nejspíše v plamenech rozzuřeného živlu zahynuly. Podivného starocha vraždu hroznou spáchavšího také od té doby nebylo zříti, bezpochyby chtěje trestu uniknouti, v dalekou cizinu se uchýlil.“

Kdo by to byl řekl do těch nenápadných, všedních míst, jimiž moderní Pražan denně prochází, netuše nic o hrozných věcech, co se tu kdysi měly dít? „Zříceniny domku stály pak dlouho opuštěny. V okolí kde kdo se jim vyhýbal, ba vyprávěli někteří, že v pozdní noci bloudí zříceninou bílá krásná žena s dítkem na rukou a podle ní nešťastný milenec – bez hlavy.“

◀ PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 2/5
DALŠÍ ČÁST ▶