Zdroj: Post Bellum
"Při výslechu ze mne estébáci vymlátili dítě", vzpomíná Julie Hrušková
Ve spolupráci s neziskovou organizací Post Bellum přinášíme vzpomínky pamětníků komunistické zvůle. První příběh věnujeme Julii Hruškové, která kvůli nelidskému zacházení estébáků přišla o nenarozené dítě.
Julie se narodila v roku 1928 v Boskovštejně na Znojemsku. Vyrůstala v rodině hajného, která se po válce přestěhovala do Vranova nad Dyjí, blíže k rakouské hranici. Julie se o politiku nezajímala, snila o tom, že se stane malířkou. Jenže po roce 1948 by k tomu potřebovala mít náležitý kádrový profil nebo aspoň průkazku komunistické strany nebo podřízené mládežnické organizace.
„Byla jsem tenkrát strašně naštvaná a současně jsem měla dost dobrodružnou povahu,“ vypráví pro Paměť národa. Když ji přátelé počátkem roku 1949 požádali o pomoc při přechodu hranic v místech, které dobře znala, napsala doma rodičům dopis na rozloučenou a železnou oponu přešla taky.
Rakousko tehdy spravovaly armády vítězných mocností. Julie šťastně překonala sovětskou zónu a dostala se do zóny americké. V uprchlickém táboře se nechala naverbovat ke zpravodajské práci. Zároveň ale v jedné linecké kavárně potkala vojáka Franka Fernettiho. Byla z toho láska na první pohled a Julie přišla do jiného stavu. Společně plánovali svatbu. Ještě předtím dvacetiletou Julii pověřili splněním jedné mise – měla najít slovenského kurýra Berežného, se kterým zpravodajci ztratili kontakt. Svůj úkol splnila, problém nastal při zpáteční cestě.
Julii Hruškovou už tehdy sledovala StB a na rakouském území v zóně pod sovětskou správou ji zatkli. „Přijížděli jsme na okraj sovětské okupační zóny v Rakousku, kde náš autobus obklopili policajti se samopaly. Muži z naší skupiny prošli bez problémů, ale mě ještě s jednou holkou poslali stranou. Pak otevřeli kufr, a když uviděli, že nesu mapy českého pohraničí a jakési tovární dokumenty, řekli: ,To je špionáž, půjdete na ruský komando.‘ Ukázalo se, že Rusové o mně vědí skoro všechno. Někdo mě musel udat!“
Přes České Budějovice byla deportována do Brna, kde ji vyslýchal estébák Horák s příznačnou přezdívkou Gorila: „Jednou se tak rozzuřil, že mě chytil za vlasy a mlátil se mnou o stůl, o zeď, o všechno. Já jsem se snažila hlavně neupadnout, protože jsem se bála, že ze mě vykopou dítě."
„Naštěstí je někam odvolali a mě hodili na samotku,“ vypráví Julie Hrušková pro Paměť národa. Estébáci dobře věděli, že je těhotná, ale stejně Julii nechali na cele bez pomoci: „Bylo mi zle, seděla jsem na záchodě a tekla ze mě krev. Teprve po třech dnech nastoupil službu starý bachař a ten mě na svou odpovědnost nechal odvézt do nemocnice. Prohlídli mě a řekli, že dítě se už nedá zachránit. Byl by to prý syn. Pak jsem omdlela.“
Julii odsoudili k 15 letům nepodmíněného trestu, prošla řadou ženských věznic a lágrů. Propustili jí na amnestii v roce 1960: „Zůstala jsem sama, pořád jsem Hrušková. Neříkám, že jsem byla svatá, strašně jsem chtěla mít dítě, vychovala bych si ho jako svobodná matka. Jenže už to nešlo.“ S otcem svého nenarozeného potomka se Julie Hrušková už nikdy nesetkala.
O autorovi projektu: Nezisková organizace Post Bellum od roku 2001 vyhledává a nahrává vzpomínky pamětníků klíčových momentů 20. století; jejím stěžejním pojektem je sbírka konkrétních osobností Paměť národa.
Další příběhy bezpráví na dotyk.cz: Se vpomínkami obětí komunismu budeme přicházet vždy v úterý, čtvrtek a v sobotu. Příště přineseme příběh Michala Demjana s podtitulem: Byl zdravý a mladý, proto přežil
Další příběhy bezpráví, tématické články a srovnávací infografiky nalezente v Deníku v příloze Kupředu levá, která vychází čtyři po sobě následující středy. Každý díl se věnuje jedné dekádě. První díl 50. letům již vyšel 4. října, následovat budou 60., 70. a 80 léta.
