Po letech beznaděje, kdy se o všudypřítomné korupci a vládě „kmotrů" jen mluvilo, vybudilo zadržení Davida Ratha (květen 2012) naději, že v síti konečně uvízla velká ryba. A monstrózní akce na Úřadu vlády (červen 2013), kdy do akce vyrukovalo na 400 policistů a ve vazbě skončili vedle exposlanců ODS i šéfka úřadu vlády či ředitelé vojenského zpravodajství, vyslala společnosti jasný signál: Česko už nebude rejdištěm úplatkářů a zákulisních hráčů. Dosavadní výsledek?

Velkoústý David Rath už je z vazby venku na kauci a jeho advokáti dál natahují proces (viz Kauza Davida Ratha). Loňský „případ exposlanců" se sice dál větví, ale řadu obviněných už soud osvobodil a ti dokonce nyní zažádali o několikamilionové odškodné (viz Kauza exposlanců). A především dosud nejsou postiženi kmotři jako Roman Janoušek nebo Ivo Rittig, kteří měli být – jak v očích veřejnosti, tak podle vyšetřovatelů – de facto hlavními strůjci nezákonností.

Při hodnocení se dere na jazyk jediné slovo: fiasko. Týdeník Dotyk se proto pokusil o výrazně hlubší vhled do celé problematiky, především do „monstrpřípadu" exposlanců. Hovořil přitom jak s některými obviněnými a jejich obhájci, tak se zástupci policejních a dozorových orgánů – a také s právníky, v kauzách nezúčastněnými. S cílem zodpovědět zdánlivě prostou otázku: Postupují policie a státní zástupci správně, nebo šlápli totálně vedle či dokonce zneužili své moci k vytvoření podmínek pro „politický převrat" po pádu Nečasova kabinetu?

Předem upozorněme na jednu zásadní věc. Znakem právního státu není, když umí někoho poslat za katr rychle, aniž by to vzbudilo větší polemiku veřejnosti. To by pak vzorovými státy byly Severní Korea či putinovské Rusko. Pro demokratický právní systém „bohužel" platí možnost obviněných využívat každou skulinku k úniku před spravedlností. Nejdůležitější není rychlost či počet rozsudků, ale to, zda celý proces probíhal dle práva.

Jenže všechno má své meze, i protahování a „košatění" vyšetřování. Pokusíme se proto ukázat na pěti hlavních bodech, jež hýbají veřejným míněním, jak úspěšně si orgány činné v trestním řízení (ve stěžejní kauze exposlanců reprezentované především olomouckým vrchním státním zástupcem Ivo Ištvanem, resp. policejním Útvarem pro odhalování organizovaného zločinu) vedly a vedou. A v souboji s jejich kritiky budeme obě strany hodnotit přidělením bodů. Uvidíme, jaké bude výsledné skóre.

1 Politická objednávka

Svůj kritický pohled na vládu práva v Česku nepomněli sdělit veřejnosti ani sami hlavní aktéři velkých kauz. „Tento proces má rysy politického procesu. Má jít o akci na politickou objednávku," prohlásil loni v listopadu exposlanec David Rath, jenž se stále snaží dokázat, že si opravdu spletl lahve vína se sedmi miliony. „Jsme svědky politicky motivované kauzy, osobně podjatých kroků některých policistů a státních zástupců," zahovořil ve stejném duchu o svém případu o měsíc později Petr Nečas.

Ve skutečnosti se samozřejmě žádné procesy z 50. let nevracejí – to jen bývalí vrcholní politici neváhají pro omluvu svého vlastního selhání sáhnout po demagogickém výlevu těžkého kalibru. „Politické procesy teď a u nás? Blbost. Jakkoli je v tomhle státě neuvěřitelný bordel, politické procesy tu určitě nejsou," hodnotí tyto výroky v rozhovoru s týdeníkem Dotyk ředitel Ústavu státu a práva Jan Bárta.

Státnímu zástupci Ištvanovi nelze věrohodně podsunout ani to, že byl nějak „motivován" položit vládu Petra Nečase. Popravdě, kdyby sám premiér a jeho ODS byli jen o trochu akceschopnější, mohla vláda policejní zásah ustát. Po tématu „politických procesů" proto (a dost lacino) může v pomyslném mači vést státní­­ zastupitelství 1 : 0.

2 Neznalost zákona

Neznalost zákona neomlouvá – a tím spíš by se na ni neměl vymlouvat vrchní státní zástupce Ivo Ištvan. Když obvinil bývalé poslance ODS Petra Tluchoře, Ivana Fuksu a Marka Šnajdra z podplácení (měli přijmout „trafiky" v dozorčích radách státních firem za to, že odejdou ze sněmovny, a tím umožní přijetí zákonů, s nimiž nesouhlasili), Ústavní soud následně rozhodl, že se na ně vztahovala poslanecká imunita. S tím, že si vyšetřovatel měl předem zjistit rozsah imunity a následně se neblamovat, souhlasí například znalec trestního práva (a sám bývalý státní zástupce) Jan Vučka. Dodává navíc, že státní zastupitelství mělo zastavit stíhání exposlanců hned poté, co na základě rozhodnutí Ústavního soudu rozhodl Nejvyšší soud o nestíhatelnosti exposlanců.

Ištvan se snažil toto rozhodnutí obejít a hledal jiné cesty, jak „trafikanty" dál stíhat. Například tím, že by jejich obvinění nějak zúžil. Musel však nakonec respektovat, že tentokrát zkrátka imunita vyhrála. Mimochodem, doplatil na to čtvrtý obviněný ve stejné věci, bývalý náměstek ministra zemědělství Roman Boček. „Já poslancem nebyl, a teď to mám odnést," povzdychl si Boček při schůzce s týdeníkem Dotyk. Další záležitosti však zatím na radu svého právního zástupce veřejně komentovat nechtěl, protože je stále ještě stíhán.

Právníka Jana Bártu – a nejen jeho – ovšem extenzivní výklad Ústavního soudu v případě imunity velmi překvapil. „Imunita platila za první republiky pro projev ve sněmovně: když Klement Gottwald vstal a řekl, že se jezdí do Moskvy učit buržoazii zakroutit krkem, tak nemohl být stíhán... Teď jsme se ale od Ústavního soudu dozvěděli, že imunita toho obsahuje daleko více, než jen svobodu projevu, a neplatí jen pro sněmovnu. To státní zástupce tušit nemohl," míní ředitel Ústavu státu a práva. „Extenze Ústavního soudu je podle mě intelektuálně zajímavá, ale občansky špatná," dodává.

Jan Vučka však kritizuje i kvalifikaci, kterou státní zástupce Ištvan proti stíhání „trafikantů" zvolil – totiž podplácení. „Mohl zkusit třeba formulaci o ‚překročení hranice legitimního politického vyjednávání'. Jinak není zřejmé, jak by odlišil údajné podplácení od běžných politických dohod typu ‚půjdeme do koalice, ale já budu ministr financí'," vysvětluje. V otázce „znalosti zákona" by možná selský rozum napovídal, že výsledek polemiky je sporný. Ale vyšetřovatelé musí ctít soudní verdikty. Státní zástupce proto tentokrát prohrává, jeho kritici vyrovnávají na 1 : 1.

3 Image a taktika

Elitní policisté ani státní zástupci tu samozřejmě nejsou kvůli tomu, aby sklízeli obdiv davu na otevřené scéně. Nicméně pro společnost je velmi důležité, jakou image vyšetřovatelé mají. A tady – pokud jde o kauzu „exposlanců" a její dosavadní průběh – Ivo Ištvan a jeho boys selhali. Na média si přitom státní zástupce Ištvan ani šéf ÚOOZ Robert Šlachta stěžovat nemohou, například ve veřejnoprávní televizi mají prostoru dost. Zdá se ale, že ho zatím nemají čím naplnit a nenaplněná vysoká očekávání frustraci lidí jen podpoří.

Z jejich dosavadních vystoupení se zdá, že vytáhli s dělem na vrabce, soudě aspoň podle toho žalostného mála, co mohou předložit veřejnosti. A přestože ani první výstřel v kauze se jim nepovedl („neočekávaná" imunita obviněných), jako by se nepoučili a dál vzbuzují větší naděje poukazováním na rozrůstání kauzy a rozplétáním vazeb mezi politiky, úředníky a lidmi v pozadí. Nic proti rozšiřování záběru. Jenže je to už dlouho, co policisté do Strakovy akademie vtrhli – a výsledkem není ani ten „oškubaný" vrabec. Věrohodnější by bylo méně silácké vystupování.

Právník Jan Vučka také považuje za chybu, že olomoucký státní zástupce vyhrožoval Petru Nečasovi pokutou, když expremiér kritizoval trestní orgány za neobjektivitu. „Státní zástupce, který si vynucuje nekritizovatelnost svých právních názorů hrozbou pokuty, je špatný státní zástupce," konstatuje právník. V taktice vůči veřejnosti vyšetřovatelé propadli, v polemickém soupeření prohrávají s kritiky 1 : 2.

4 Příliš velké sousto

„Kauza exposlanců" měla už od počátku široký záběr. Politici coby „trafikanti" na straně jedné, vojenští zpravodajci nezákonně šmírující manželku Petra Nečase na straně druhé, a Nečasova šéfka kabinetu Jana Nagyová coby svorník obou větví případu. Vyšetřovatelé se záhy nechali slyšet, že nitky mají vést i k notoricky známým lobbistům Ivu Rittigovi, Romanu Janouškovi či Tomáši Hrdličkovi. Loni v prosinci byl pak obviněn ze zneužití pravomoci bývalý náměstek pražského vrchního státního zástupce Libor Grygárek. Dříve měl ve své funkci na starost boj s korupcí – nyní je však sám podezřelý z toho, že například kryl machinace Romana Janouška.

Potvrdilo se tak, co se v kuloárech proslýchalo už dlouho před Grygárkovým obviněním, totiž že celá kauza odstartovala právě jím. Postupně se na něj nabalovali, zejména díky odposlechům, další a další lidé a dílčí kauzy. Týdeník Euro před koncem roku přišel s tím, že Ištvan a spol. chtějí zatáhnout sítě i kolem bývalého šéfa pražského Vrchního státního zastupitelství Vlastimila Rampuly či lobbisty a exnáměstka ministra vnitra Michala Moroze.

Není pochyb o tom, že ani tahle jména nebudou poslední. Nebylo by však efektivnější – místo neustálého nabalování nových případů – soustředit se na užší kauzu a tu dotáhnout do konce? „Živé případy nemůžeme komentovat, naše stanoviska jsou zřejmá z úkonů, které jsou ve věci činěny," reaguje úřednickou řečí na výtku Ivo Ištvan.

Ředitel ÚOOZ Robert Šlachta zdůraznil, že policie si ani nemůže vybrat „menší sousto", aby byl případ jednodušší na zpracování. „V rámci policie jsou to právě specializované útvary, které se musí věnovat rozplétání složitějších kauz. A tento případ rozhodně není jediný toho druhu," řekl Šlachta týdeníku Dotyk. Obhájci „exposlanců" ovšem v zájmu svých klientů poukazují na to, že „jejich" kauza neměla být vůbec začleněna do celého propletence vztahů. „Můj mandant přece nemá s vojenskou rozvědkou nebo Liborem Grygárkem nic společného," zdůrazňuje například Lukáš Trojan, právní zástupce Marka Šnajdra.

Je zřejmé, že v praxi se vyšetřovatelé mohou zaměřit na určité priority už jen proto, aby případ zvládli kapacitně. Tady ale mají pravdu v tom, že propojení politiků a lobbistů v Česku je neuvěřitelně husté a rozplétat celé klubko má proto smysl. Zdaleka přitom neplatí, že zákulisím byznysu a politiky lze vést jasné hranice, vymezující jednotlivé kliky zúčastněných.

Jeden drobný příklad z mnoha. Lobbista Ivo Rittig je napojen na vlivného právníka Tomáše Jindru a za jejich „bílého koně" v politice byl označován exministr zemědělství Petr Bendl. Bendlův předchůdce na ministerském postu Ivan Fuksa byl zase v rámci ODS spojen s Bendlovým velkým rivalem, druhdy předsedou poslaneckého klubu strany Petrem Tluchořem. „Já se netajím tím, že Petr Tluchoř je mi hodně blízký – ale zároveň jsme velcí kamarádi s Tomášem Jindrou," uvedl ovšem před časem pro týdeník Dotyk právě Roman Boček, dosud v kauze stíhaný... Shrnuto: vést kauzu bez ohledu na souvislosti by bylo chybné. V tomto smyslu patří tentokrát bod vyšetřovatelům a stav je vyrovnaný 2 : 2.

5 Kdo májít za katr

„My a moji partneři velmi zvažujeme, že zkrátka z této republiky odejdeme," nechal se tento měsíc slyšet ve veřejnoprávní televizi Ivo Rittig, považovaný za prototyp kmotra ODS. Asi nejvýstižněji Rittigovu „výhrůžku" komentoval Karel Randák z Nadačního fondu proti korupci, když odtušil, že to bude velká úleva pro všechny, kdo tu žijí... Důležitá je nicméně otázka, zda vyšetřovatelé skutečně míří na ty významné kmotry, kteří zřejmě stojí za většinou nepravostí a jsou považováni za symboly korupčního jednání a temné zákulisní politiky. Není výsměchem spravedlnosti, když je stíhán pouhý „zprotředkovatel kontaktů", bývalý náměstek ministra zemědělství Roman Boček, a „špílmachři" typu Janouška a Rittiga se stále promenují na svobodě?

Právě tady však asi nejzřetelněji narážíme na „problém" právního státu. Podezření je jedna věc, důkazy druhá. Pokud například kancelář lobbisty Rittiga vypracuje pro státní firmu Lesy ČR etický kodex za téměř dva miliony korun, je to z pohledu zdravého rozumu jasný případ. Cena je přemrštěná a už samo zadání podobné zakázky takovému propagátorovi etického jednání, jako je Rittig, je totální zhůvěřilost... Jenže z právního hlediska věc zdaleka tak jasná není. Rittigova kancelář má řádnou smlouvu a zkoumat by se mělo hlavně to, proč mu příslušný státní úředník zakázku zadal. A ten se bude bránit. Dokažte, proč je cena přemrštěná, dokažte, proč by právě kancelář pana Rittiga nesměla dostávat zakázky atd atd.

A to jsme uvedli jen velmi zjednodušeně pouhou drobnost z celé propletené kauzy... Policie se navíc ze zákona nemůže zaměřit jen na nějakou skupinu, třeba na zátah na „kmotry", byť by to bylo z pohledu veřejnosti populární. „Vyšetřování se týká konkrétní trestné činnosti konkrétních osob – nikoliv jakékoliv profesní či jinak definované skupiny," zdůrazňuje ředitel ÚOOZ Robert Šlachta.

Právník Jan Vučka, jinak ke státnímu zástupci Ištvanovi velmi kritický, v tomto případě postup vyšetřovatelů nezatracuje. „Když se nepodaří zjistit hlavního pachatele, ale pachatele vedlejšího činu soud odsoudí, bude spravedlnosti aspoň zčásti učiněno zadost. Krom toho navenek vyšlete signál – může to odradit od páchání trestného činu do budoucna. Hlavní pachatel se také může zamyslet, zda třeba není v jeho zájmu s trestními orgány spolupracovat," vysvětluje znalec trestního práva a bývalý státní zástupce.

Vyšetřování trestních kauz není ani v jiných demokratických státech zdaleka vždy přímočaré a pro policii plně úspěšné. (Více viz Zahraniční kauzy.) Připomeňme si klasický případ nejslavnějšího mafiána Alphonse Gabriela Caponeho – podezřelý z organizování několika desítek vražd, „dojel" nakonec na pouhý daňový únik... Faktem je, že v české kauze vyšetřovatelé zatím velkou rybu nezasáhli. Ale tah na branku jim upřít nelze. V této otázce se přikláníme v pomyslném souboji mezi kritiky a trestními orgány k remíze, každý má po bodu. Celkové skóre je nakonec také vyrovnané, 3 : 3.

Válka policajtů

Remízy nejsou nikdy oblíbeným výsledkem. Česká společnost, v poslední době politicky radikalizovaná například prezidentským kláním mezi Milošem Zemanem a Karlem Schwarzenbergem, touží po jednoznačných řešeních. A její trpělivost je dost zkoušená. Tento týden například doporučil mandátový a imunitní výbor sněmovny vydat pražského exprimátora, nyní poslance za ODS Bohuslava Svobodu k stíhání v případu Opencard. Sám Svoboda s tím problém nemá, vždy tvrdil, že se za imunitu skrývat nechce. Problém ale může mít standardně uvažující člověk s tím, proč je za kauzu předražené pražské karty stíhán zrovna Svoboda (nevypsal prý otevřenou soutěž a městu vznikla škoda 25 milionů). Za projektem, v němž se zřejmě utopily stamiliony, totiž stál jeho předchůdce Pavel Bém, na něj napojení kmotři a někdejší činovníci pražského Dopravního podniku.

Pravdou je také to, že bez problémů není ani samotná policie či státní zástupci. Loni na podzim byl zatčen hlavní analytik protikorupční policie Jan Petržílek za vynášení informací lobbistovi Janouškovi a exprimátorovi Bémovi. Šéf ÚOOZ Robert Šlachta v rozhovoru pro MF Dnes přiznal, že po zásahu na Úřadu vlády počítal s „profesní likvidací". „Díky vedení policie jsme ten tlak ustáli," poznamenal.

Nutno říci, že tehdy vyšetřovatele podržel policejní prezident Martin Červíček, jehož se nakonec ministru vnitra v demisi Martinu Pecinovi podařilo vyšoupnout ze sedla díky znovujmenování Petra Lessyho a neuvěřitelnému policejnímu dvojvládí... Vrchní státní zástupce Ivo Ištvan se zase podle kuloárních informací opravdu „nemusí" se svou pražskou kolegyní Lenkou Bradáčovou, k té má přitom blíž nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Někteří komentátoři už delší čas hovoří o skryté „válce státních žalobců".

Vydržet do finále

Zásadní ale je, že přes všechny vnější i vnitřní tlaky tažení státních zástupců a policie proti propojené politicko-ekonomicko-vyšetřovatelské lobby pokračuje. A finále slibuje velmi zajímavé rozuzlení. Rozhodující ve vleklých vyšetřovacích kauzách je, kdo se bude smát naposled. Skutečným fiaskem by bylo pouze to, pokud by vše skončilo jen odškodněním pro exposlance, kteří se nyní cítí být díky širokému výkladu imunity Ústavní soudem na koni. Lukáš Trojan, právní zástupce Marka Šnajdra, týdeníku Dotyk potvrdil, že podal žádost o odškodnění ve výši čtyř milionů korun. Fuksa a Tluchoř požadují každý obdobnou částku. A chceme-li skutečně ctít právo, pak budeme muset přijmout i případné rozhodnutí soudu o oprávněnosti takového odškodnění. A skončí-li před soudem další vyšetřovaní, ať menší či větší ryby, to už bude pro společnost vítězstvím.