Ivan „Kelly“ Köhler byl zaměstnaný jako fotograf muzea v České Lípě. Fotil vše možné, exponáty, přírodu. V noci z 20. na 21. srpna ale přišla nečekaná pobídka. „Dostal jsem pokyn z okresního výboru strany, abych fotografoval průběh okupace od Varnsdorfu po Českou Lípu. Dostal jsem šoféra, auto a nebyl žádný problém,“ popisuje první okamžiky okupace Köhler.

V České Lípě následně zjistil, že je napadená Praha. Společně s kolegou z muzea, architektem Jiřím Škabradou, který vlastnil moped, vyrazili v noci přímo do centra dění. „Přijeli jsme na Vinohradskou přímo před Rozhlas. Bylo neuvěřitelné, jak se Pražané Rusákům postavili. Stavěli zátarasy, ale ty tanky prorazily. Viděl jsem tam ženu, které přejeli nohu, ale nikoho k ní nepustili!“ pokračuje fotograf ve vyprávění.

SPECIÁL: 50 let od okupace 1968. Přečtěte si svědectví pamětníků z Česka i ze světa

Jeden z „aparátčíků“ se Köhlerovi snažil fotoaparát vytrhnout a přístroj při tom došel k nezvratné újmě. „Moje štěstí bylo, že jsem ty aparáty měl tři,“ podotýká Köhler.

Pokračoval dál v pouti přes hlavní město, byl svědkem střelby na Národní muzeum i dalších zvěrstev. Na Staroměstském náměstí zjistil, že zde probíhá výstava sovětského umění dvacátých let. Zde také vznikla jeho zřejmě nejslavnější fotografie, která plakát s avízem na výstavu dává do kontextu s právě probíhajícími událostmi.

Podobně ikonických snímků by se zřejmě dochovalo více, ale na Pražském hradě Köhlerovi neznámý přičinlivý člověk vytáhl z aparátu film. Toho byl mimo jiných svědkem slavný malíř Jan Zrzavý, který českolipského fotografa následně pozval do svého ateliéru. „Asi hodinu jsme na Rusáky společně nadávali. To ale nic neměnilo na tom, že film byl osvětlený,“ podotýká Köhler. Další ztráta měla přijít zanedlouho.

PŘIŠEL TREST

Po návratu do České Lípy ještě pohovořil do městského rozhlasu o událostech v Praze, ale po následné změně poměrů začal být pro režim nežádoucí. „Z mladého kluka, který jel ten den fotit armádu, jež nás napadla, aby ukázal lidem v malém městě, co se děje, se přes noc stal recidivistou, zločincem a přišel o práci i život, který měl rád,“ míní českolipský vydavatel Rudolf Živec, který s Köhlerem před dvěma lety spolupracoval na přípravách knihy Českolipská satisfakce.

V roce 1969 ještě Köhler stihl s fotografickou skupinou Forum 8 vyrazit „na západ“ do Mnichova, kde se následně přihlásil ke studiu fotografie na renomované univerzitě, ale vrátil se jako podvratný živel. Zpět do České Lípy totiž přijel o tři měsíce později, než měl povoleno. Začala ho sledovat Státní bezpečnost a přišel o svůj archiv. Kromě drtivé většiny snímků ze srpnové okupace zmizely i jeho fotografie z pohřbu Jana Palacha. „Ředitel muzea předal StB všechny moje filmy,“ vzpomíná Köhler s tím, že i když vedl „rozháraný“ umělecký život, svůj archiv měl vždy ve stoprocentním pořádku.

Köhler se následně „uklidil“ nedaleko slovenské Žiliny a 20 let se nikam nepodíval. Kromě fotografií mu totiž sebrali i doklady. „Stal jsem se nepřítelem socialistického státu,“ dodává. Po revoluci si vyžádal dokumenty o své osobě z Ústavu paměti národa. Mimo jiné tam našel rozsudky vynesené v době, kdy byl v SRN, nebo seznam lidí, kteří na něj donášeli. A to včetně tehdejších kolegů a blízkých přátel. Bezpečnost ho dokonce považovala za agenta CIA, což dokresluje absurditu celé věci.

VÝSTAVA V SOHO

Ivan Köhler v těchto dnech dokončil přípravu dvou žilinských výstav o okupaci. Torzo jeho dochovaných fotografií významně doplňují obrázky Josefa Nového a Jiřího Stivína. Motto obou výstav je: „Čech fotografoval Žilinu a Slovák Česku Lípu a hlavně Prahu“.

U Josefa Nového došlo ke kuriózní situaci. Zatímco on snímky okupace schoval v pergamenovém obale ve staré hadici od vysavače, Ivan Köhler měl negativy v profesionálním archivu uložené pod názvy Okupace, Jan Palach a Fízlové (fotografie „tajných“, kteří ho sledovali). Je tak možné zpětně porovnat, jaký způsob uchování kontroverzních materiálů byl v té době efektivnější.