Historie

Poslední bitva druhé světové války. Němci rozpoutali u Milína nesmyslný teror

11. květen 2018 četba na 15 minut
Sovětští vojáci při bojích v okolí Slivice, Milína a Březnice 11.  až 12. května 1945

Sovětští vojáci při bojích v okolí Slivice, Milína a Březnice 11. až 12. května 1945

Foto: Hornické muzeum Příbram

Přestože jako den vítězství slavíme 8. květen, kdy německé jednotky v Praze složily těžké zbraně a začaly ustupovat z města, k poslední velké bitvě druhé světové války došlo na českém území až o tři dny později. Jejím dějištěm se stalo okolí osady Slivice nedaleko městečka Milín ve středních Čechách. Krveprolití nastalo poté, co se do tohoto prostoru stáhla hitlerovská vojska odmítající složit zbraně.

Proti německému opěrnému bodu mezi Milínem a Slivicí tak v pátek 11. května vyrazili z Příbrami partyzáni ze skupiny „Smrt fašismu“ kapitána Olesinského spolu s členy revoluční národní gardy. Jeden oddíl postupoval od obce Brod, další od Jeruzaléma a třetí od Hájů. Jako první zasáhli do boje Vlasovci, kteří přišli od Buku a absolvovali první střety. Příbramští partyzáni pak dorazili na místo v odpoledních hodinách. Tady se k nim přidalo i několik horkokrevných mladíků ze Slivice, toužících vybít si na nacistech svou zlost. Bohužel, mnozí z nich se chovali hodně neopatrně a v okamžiku, kdy se dostali do palebného pásma nepřítele, byli snadným terčem.

"Jedenáctého května došlo k boji na Slivici. Dostali jsme se až k domku, kde bydlel místní hrobař. Němci na nás začali pálit z lesíka nalevo. Měli jsme tam citelné ztráty. Situace byla tragická v tom, že jsme nemohli pomoci ani raněným a dosud žijícím kamarádům, nacházejícím se opodál, neboť celý prostor byl pod německou palbou. Kamarád Pepa Paul volal o pomoc, ležel s těžkým zraněním. Němci mu dokonce i vypíchli oči, ale nemohli jsme mu přijít na pomoc," vzpomínal na bitvu u Slivice příbramský partyzán Emanuel Marek, člen partyzánského oddílu kapitána Olesinského. (Tento oddíl vznikl ze stejnojmenné paraskupiny ze Sovětského svazu, vysazené 2. dubna 1945 u Nového Knína na Podbrdsku. Velel mu kapitán Jevgenij Antonovič Olesinskij, jenž se po konci války stal prvním vojenským velitelem Příbrami, pozn. red.)

FOTOGALERIE

"Jeden den bylo velké vyjednávání: Příbramí projížděla silná kolona, která chtěla k Američanům. Štěstí, že Němci mysleli, že v Příbrami je partyzánů a povstalců hodně, neodvážili se zahájit boj. Dojeli jsme pro americké vojáky, s nimi pak Olesinskij převzetí kolony dohodl. Pak přišla zpráva o střelbě na Slivici. Vezl jsem tam kapitána Olesinského, ale dostali jsme se jen do pískovny nad Brodem, do nízkého porostu. Dál se jet nedalo, střelba byla příliš silná. Mezitím - to jsem se dozvěděl později - šla skupina dobrovolníků ke Slivici i směrem od Hájů. Nebyli však příliš zkušení, krajina je z té strany navíc otevřená. Němci mohli snadno mířit, a tak tam hodně chlapců padlo. Němci použili i zákeřnosti: mávali bílým praporem, že budou vyjednávat. Naši tedy také poslali skupinu vyjednavačů s bílým praporem, ale Němci celou skupinu postříleli. To bylo poblíž rybníčka za slivickou farou," vzpomínal na tehdejší dění Petr Hošek z Příbrami.

Olesinskij, jehož nad Brodem zastavila nepřátelská palba, okamžitě požádal o pomoc přítomné sovětské vojáky. Odkázali ho na velitelství 4. Ukrajinského frontu v jiné obci, kam ihned odjel a intervenoval u velitele. Dostal slib, že Rusové neprodleně pomohou, a skutečně brzy na to vyrazila do prostoru mezi Svatou Horu a Háje jednotka raketometů, která mohla ostřelovat německé pozice.

Postavení několika desítek partyzánů proti asi šestitisícové německé přesile bylo zatím velmi kritické až beznadějné. Nacisté měli na své straně výhodu těžké techniky, větších zkušeností i lepšího postavení v terénu. Řadu bojovníků, nejen Čechů, ale i předsunutých pátračů z řad sovětské armády, tak pobil jeden jediný německý kulomet, umístěný na věži slivického kostela. Na bitevním poli umírali partyzáni, revoluční gardisté, ruští vojáci, Vlasovci i civilisté.

"Ležel jsem s bratrem Karlem a Jaroslavem, přibit k zemi nepřátelskou palbou. Až najednou se spustila proti německým pozicím mohutná střelba - to nám přišli na pomoc příslušníci Rudé armády. Ti také zlikvidovali německý odpor u Slivice. V momentě, když spustily sovětské kaťuše, hitlerovci opustili obranné pozice a záhy se vzdali," popisoval další průběh dění Emanuel Marek. Olesinskij konečně přivedl posily.

Rudá armáda ukončuje boje

Teprve úder sovětských vojsk pomohl nacisty porazit. K největším bojům pak došlo v odpoledních a nočních hodinách. Rusové si vytvořili palebné pozice mezi Svatou Horou a Háji, u Brodu a před Raděticemi nedaleko Slivice. Obranné postavení nepřítele pokryli dělostřeleckou palbou, pak přišel útok pozemních vojsk.

"Kolem půl šesté večer 11. května se lidé z okolních obcí spojili s partyzány a postupovali ke Slivici. Němci je však rychle vytlačili. Viděl jsem, jak jich několik postříleli na cestě, jinou skupinku na mezi. Pak přišla desetičlenná skupina sovětských vojáků, s jedním z nich jsem šel jako tlumočník znovu vyjednávat. On se odzbrojil a já volal německy: ´Nestřílet, Nicht Schiessen!´ Němci se vyhrnuli u lesa, maskováni chvojím a špičkami smrčků, bylo to kousek od Farského rybníčka. Vystřelili zelenou světlici jako oznámení ostatním, aby přestali střílet, že se vyjednává. Tlumočil jsem požadavek úplné kapitulace a složení zbraní. Němci odmítli. Onen sovětský voják mě poslal zpět k faře, pak hvízdl na prsty a vrhl se k zemi - ostatní vojáci od fary spustili na Němce palbu. Rozpoutal se další boj, který trval až pozdě do noci," vzpomínal Jindřich Hacaperka z Příbrami.

Z útvarů 2. Ukrajinského frontu bojovali v prostoru Slivice, Milín, Březnice a Čimelice vojáci 9. a 2. gardového mechanizovaného sboru, od Příbrami a Dobříše sem postupovala 6. gardová tanková armáda (jako jediná ze sovětských útvarů na československém území vyzbrojená i americkými tanky M4 Sherman) a z východu, od Kamýka nad Vltavou a Radětic, útočily složky 24. a 25. gardového střeleckého sboru 7. gardové armády. Od jihu, po pravém křídle Američanů, pak napadaly nacisty jednotky 38. a 39. gardového střeleckého sboru 9. gardové armády SSSR. Do boje ještě zasáhli vojáci 4. Ukrajinského frontu maršála Jeremenka, kteří pronikali ve směru od Obor a Dolních Hbit. 

Velmi spornou úlohu zde bohužel plnil 25. tankový sbor z 13. armády 1. Ukrajinského frontu maršála Koněva, který měl za úkol pronásledovat a likvidovat Vlasovce.

Asi ve tři hodiny ráno 12. května 1945 střelba u Slivice utichla. Hitlerovci opustili pozice a vzdali se Sovětům. Jejich fanatický velitel Pückler však nadále odmítal složit zbraně. Nakonec přece jen podlehl tlaku spojeneckého obklíčení a v noci 12. května 1945 souhlasil s kapitulací. Brzy nato se v rakovické části Čimelic zastřelil.

Za sovětskou stranu vedl jednání o kapitulaci gardový generál Sergej Serjogin a za Američany plukovník Dan Allison (podle některých pramenů nazývaný také Dan E. Alanis). Ještě týž den, tedy 12. května, vstoupili Rusové do Radětic a civilní obyvatelstvo opustilo své úkryty.

Obyvatelé z okolí, kde se nebojovalo, začali svážet všechny mrtvé na milínský hřbitov a do Příbrami, kde jsou pohřbeni. Byť i v následujících dnech docházelo k drobným přestřelkám, nebyly to už vážné boje. Pravděpodobně poslední českou obětí "bitvy u Slivice" se stal legionář a účastník domácího odboje Josef Sládek z Chraštic, který vykonával strážní službu při strakonické silnici u Chraštic. Zabila ho dávka z německého kulometu 12. května 1945 asi v šest hodin ráno. Spolu s ním padl také Rudolf Máša.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 2/2
DALŠÍ ČÁST

Akční letáky