Ještě během rána onoho legendárního pondělí 28. října 1918 se v ústředí Obilního ústavu, sídlícím v rozestavěném železobetonovém paláci Lucerna, objevili dva muži: jednatel Národního výboru Československého, právník František Soukup a vedoucí zemské hospodářské rady, hostivařský statkář Antonín Švehla. Obsazení ústavu mělo mimořádný význam. Kdo ho držel, ovládal jak rozdělování obilí na českém území, tak jeho vývoz do dalších zemí mocnářství, včetně zásobování rakouských vojáků na frontě.

Svolanému personálu Švehla zalhal, že na základě císařského manifestu vzniká československý stát a oba muži přebírají obilní sklad jeho jménem pod svou správu. Překvapené a polekané úředníky pak vyzval, aby na místě složili do rukou obou mužů slib věrnosti novému státu. Jako první je poslechl nejvýše postavený úředník, jehož postupně následovali ostatní, takže věrnost Československu (v tu chvíli ještě neexistujícímu) přísahali nakonec všichni.

"Okamžité převzetí Obilního ústavu bylo geniálním činem vedoucí čtyřky. Získala tím nejen klíč k zásobování vyhladovělé české země, ale i k povolnosti vídeňské vlády, která jiné velké zásoby obilí neměla," napsal spisovatel Karel Pacner ve své knize Osudové okamžiky Československa.

Vedoucí čtyřkou byli čtyři muži 28. října, kromě Švehly se Soukupem ještě Alois Rašín, až do července 1917 vězněný český politik, po amnestii pak člen předsednictva Národního výboru, který 28. října 1918 sepsal Provolání Národního výboru a byl také autorem konceptu prvního zákonu Československa. Čtvrtým mužem ve vedení Národního výboru byl Jiří Stříbrný, člen Socialistické rady, jež vznikla jako volný koordinační orgán dvou velkých českých levicových stran, sociálních demokratů a národních sociálů.

Po poledni přibyl k této čtveřici ještě Slovák Vavro Šrobár, který byl jen před pár dny propuštěn z maďarského vězení a do Prahy přijel právě ve chvíli, kdy začínaly manifestace na Václavském náměstí. Jakožto představitel československé vzájemnosti se připojil k ostatním členům Národního výboru v Obecním domě. Ale to bylo až později.

Rašín se šel 28. října ještě v brzkém ránu kolem šesté hodiny projít přes Městské sady k Národnímu muzeu. Měl za sebou neklidnou noc, protože mu předchozího večera v osm hodin volal z rakouské metropole zástupce Národního výboru ve Vídni Vlastimil Tusar a sdělil mu, že ho s vědomím císaře navštívil plukovník generálního štábu Ronge a padla slova o kapitulaci. Rašín s manželkou Karlou pak už do rána neusnuli. "Seděli jsme se ženou až do rána, přehlížel jsem všecky plány, které jsme dělali, aby se nezapomnělo na nic. Noc rychle utekla," vzpomínal Alois Rašín ve svých Pamětech. Tužkou během noci sepsal koncept prvního zákona na papír. Podle dochovaného originálu, uloženého v Archivu Národního muzea, přitom poměrně hodně opravoval.

Další ze spoluorganizátorů chystaného vyhlášení republiky, zakladatel Svazu slovanského sokolstva Josef Eugen Scheiner mezitím v noci zmobilizoval sokolské hlídky, aby očekávaný převrat proběhl bez výtržností. Ale během dopoledne přece jen vypukl ve městě zmatek.

Začalo to bez politiků

Asi ve čtvrt na deset zavolal do pražské redakce Národních listů jejich vídeňský dopisovatel, že rakouská vláda přijala požadavky amerického prezidenta Woodrova Wilsona. Redaktoři zprávu okamžitě sepsali na papír a vyvěsili ji na ulici s velkým nápisem "Příměří". Takzvaná Andrássyho nóta - odpověď ministra zahraničí Rakouska-Uherska hraběte Gyuly Andrássyho na čtrnáct Wilsonových podmínek nutných k uzavření mírové dohody - se dostala i do vývěsek Českého slova a Národní politiky na Václavském náměstí.

Nikdo v Praze úplně přesně nevěděl, co se vlastně děje. Zatímco rakouští úředníci a představitelé armády zůstávali přesvědčeni, že k převzetí moci dochází v souladu s manifestem císaře Karla o autonomii jednotlivých zemí a že pravomoce vídeňské vlády přebírají místní vlády ustanovené císařem, lidé v ulicích naopak rychle podlehli víře, že válka skončila, bylo vyhlášeno příměří a Československo je samostatné. Zprávu ve vývěsce si vyložili jako definitivní kapitulaci Rakouska–Uherska a začali slavit.

Nikdo z rozhodujících politiků české strany v tu chvíli v centru přítomný nebyl. Hlavní vůdci domácího odboje v čele s Karlem Kramářem v té době jednali (s císařovým souhlasem) s představiteli zahraničního odboje v Ženevě a už zmínění Rašín, Švehla, Soukup a Stříbrný byli na jednání Národního výboru v Obecním domě.

Před vývěskou s vylepenou Andrássyho nótou se zatím chopil iniciativy staroměstský zelinář František Kopecký. "Měli bychom ozdobit Slovanskou lípu před Zlatou husou," navrhl, načež známý hotel na Václavském náměstí okamžitě ozdobily kokardy v národních barvách.

Také redakce Českého slova a Národní politiky vyvěsily červenobílé prapory. Když se to doneslo k Rašínovi, polekalo ho to a přimělo jej to k telefonátu z redakce Národních listů do Národní politiky: "Nedělejte hlouposti! Dejte ten prapor dolů! To není konec války. Je to jenom základ k novému jednání. Nesmíme se přenáhlit!"

K opatrnosti ho mohla motivovat jen dva týdny stará zkušenost z pondělí 14. října, kdy do pražských ulic napochodovalo po zuby ozbrojené rakouské vojsko. Po celých Čechách se v ten den totiž rozmohly dělnické stávky a rakouská vláda se obávala nástupu bolševismu.

Zelinář Kopecký se zatím díky svému razantnímu vystupování stal vůdcem davu, který ho následoval přes Příkopy na Staroměstské náměstí k soše Mistra Jana Husa, odtamtud ke Staroměstské radnici a zase nazpátek na Václavské náměstí (trasa pochodu mimochodem hodně připomínala jiné procesí, které v Praze zažehlo revoluční nepokoje v roce 1848).

Cestou se průvod setkal s agrárním poslancem a katolickým knězem Isidorem Zahradníkem. Ten, povzbuzován lidmi, se postavil do jeho čela a u sochy svatého Václava vyhlásil svým silně ráčkujícím hlasem nezávislý československý stát. Nešetřil přitom patosem. Mimo jiné deklamoval: "Navždy lámeme pouta, v nichž nás týrali věrolomní, cizáčtí a nemravní Habsburkové. Jsme svobodní. Zde u stupňů pomníku českého knížete svatého Václava přísaháme, že chceme této svobody se státi hodnými, že ji chceme hájiti i svými životy."

Pak dostal nápad (později mu to vyneslo křeslo ministra železnic v první československé vládě) odvést lidi na nedaleké nádraží Františka Josefa I., kde vyzval železničáře, aby rozeslali po celé zemi telegram: "Československý stát proklamován dnes dopoledne o 11. hod. u sochy sv. Václava na Václavském náměstí v Praze. Odstraňte ihned všechny znaky a značky bývalého státu rakousko-uherského. Do Vídně a do Německa všechno zboží zadržte. Ostatní zásilky správně dopravujte… Ať žije československý stát. Nazdar! Dr. Zahradník."

Převrat tak definitivně začal, jenže bez Národního výboru, který se na něj tak dlouho připravoval.

Povolejte kapely

Členy Národního výboru zpráva o davech v ulicích zaskočila. Bylo ale jasné, že je nutné předejít možnému vojenskému či policejnímu zásahu, který by mohl přerůst v bezuzdné násilí. Rašín proto nechal zavolat do Obecního domu policejního komisaře Richarda Bienerta, který během první světové války úzce spolupracoval s odbojem. Sdělil mu, že Národní výbor přebírá vládu a že Bienert sám se musí postavit do čela policie a udržet ve městě pořádek (trochu pomohlo, že německý policejní ředitel Bohuslav Kunz byl v tu dobu v Ostravě a pražský místodržitel odjel do Vídně).

Uklidnit a organizovat vojsko dostal za úkol starosta České obce sokolské Josef Scheiner, který se stal z rozhodnutí Národního výboru nejvyšším správcem všech československých vojsk.

Veliteli pražské posádky, rakouskému generálovi Eduardovi Zanantonimu, pak Národní výbor ústy sociálně demokratického poslance Lva Wintera slíbil, že nadále bude dodávat armádě nezbytné potraviny, pokud zůstanou vojáci v kasárnách. Winterovi jeho roli částečně ztížilo to, že právě ve chvíli, kdy byl u generála, přišel jeho pobočník se zprávou, že lidé ve městě napadají důstojníky a strhávají jim z čepic císařské odznaky. Zanantoni okamžitě vyletěl, že pošle do ulic ozbrojenou hotovost, a poslanec musel vynaložit veškerý svůj diplomatický um, aby mu tenhle nápad vymluvil.

V půl dvanácté se předsednictvo Národního výboru rozhodlo okamžitě převzít moc jménem československého státu, vydat zákon o jeho vzniku, převzít úřední agendu zemských úřadů v Praze a informovat venkov. V Beinertově policejním voze poté celá čtveřice zamířila na místodržitelství, kde se nechala ohlásit u místodržitelova zástupce, viceprezidenta Jana Kosiny. Oznámila mu, že se Národní výbor jako vykonavatel vůle lidu chopil vlády v novém československém státě, že převzal správu Obilního ústavu a na místodržitelství hodlá převzít i správu civilní. Švehla se přitom zaručil, že Národní výbor udrží v Praze klid a pořádek. Kosina slíbil předat všechna tato prohlášení do Vídně.

Obdobná schůzka pak proběhla na zemské správní komisi s nejvyšším zemským maršálkem, hrabětem Vojtěchem Schönbornem. I ten se dal nakonec do služeb nového státu.

Protože zemská správní komise sídlila v Thunovském paláci, tehdejší budově zemského sněmu, prohlédli si muži 28. října při této příležitosti i jeho zasedací síň, která je dnes hlavním jednacím sálem Poslanecké sněmovny. Síň se za války změnila ve skladiště aprovizace Zemského výboru. "Po zemi se válely brambory a kroupy, na poslaneckých sedadlech stály pytle mouky… Na předsednickém stole byl pytlík s kroupami," vzpomínal na to Rašín. Čtveřice nařídila dát sál do pořádku.

Po dvanácté dorazili muži října v Bienertově automobilu konečně do středu Václavského náměstí. Zastavili na křižovatce mezi Jindřišskou a Vodičkovou ulicí, kde jejich vůz okamžitě obklopili jásající lidé. Stříbrný se Soukupem si proto stoupli na sedadlo, sjednali si ticho a jménem Národního výboru vyhlásili vznik samostatného československého státu.

Rašín na to ve svých pamětech vzpomínal: „Když jsme přijeli z Malé Strany na Václavské náměstí, byla celá Praha vzhůru, všude vlály prapory, policejní strážníci měli již své čapky ozdobeny slovanskou trikolorou, vojáci si strhovali růžičky s čepic a ozdobovali je barvami českými nebo slovanskými. Všichni jásali, zpívali…“

"Kdo neviděl, nemá tolik fantazie, aby pochopil. Od Musea až dolů na Můstek hlava na hlavě, a jedna jediná slitá masa lidských těl. Všechno volalo, všechno jásalo, všechno zpívalo! Lidé si padali do náručí… Plakali. Matky zdvíhaly a celovaly své děti, staří mužové s očima plnýma slz si tiskli skráně a spínali ruce k nebesům, jako by děkovali osudu… Hotové šílenství opojení a radostí lomcovalo všemi těmito nepřehlednými masami lidu… A jako údery hromu hřmělo… nekonečné volání: Ať žije Masaryk! Sláva republice! Sláva Wilsonovi! Sláva Národnímu výboru! Sláva našim legiím!" popisoval tutéž scénu Soukup.

Erupce nadšení a nevázanosti ale politiky také trochu znervózňovala, protože se báli, aby se jim situace nevymkla z rukou a nepřerostla v násilí. Stříbrný s Rašínem proto ještě cestou zpět do Obecního domu navrhli vyslat do ulic kapely, které by hrály vlastenecké a donedávna zakázané písně. Zpěv měl pomoci svést nadšení lidí do "bezpečného koryta". "Opatřete kapely, co nejvíc kapel!" telefonoval Rašín z Obecního domu na radnici.

Kolem jedné začala první kutálka, kterou narychlo odvolali ze svatby, vyhrávat v ulicích. Politici si na chvíli oddechli.

Armáda zasahuje

Po poledni se do Obecního domu dostavil Vavro Šrobár. Do Prahy přijel na svatbu, ale rychle pochopil, co se děje, a dal se do služeb Národního výboru. Souběžně s ním ale dorazilo také několik vlastenecky naladěných důstojníků se zlou zprávou, že velitel pražské posádky vydal rozkaz obsadit město a do ulic se chystají vojáci z Josefovských kasáren.

Poslanci Lev Winter a Jan Šrámek se jim rychle rozběhli vstříc a z budovy kasáren se spojili se Zanantonim. Oznámili mu, že rozkaz je v rozporu s dopoledním ujednáním, velitel jim ale rozčileně oponoval, že ho slíbili o všem informovat a o proběhlém vyhlášení republiky mu přitom nikdo neřekl. Winter ho nakonec přesvědčil, že jde o omyl a plenární schůze Národního výboru se uskuteční až večer.

Zanantoni poté souhlasil, že vojsko zůstane v kasárnách, ale dva prapory 68. uherského pěšího pluku už mezitím uzavřely Karlův most, k němuž mířily stovky a tisíce lidí od Národního divadla. Na mostě proto zarachotily závěry pušek.

Situaci vyřešilo několik českých důstojníků mezi lidmi, kteří odveleli dav na Staroměstské náměstí. Oba maďarské prapory se ale přesunuly za nimi a nasadily bajonety. Ozbrojená konfrontace a následná panika se v tu chvíli nebezpečně přiblížily.

František Soukup v téhle napjaté chvíli znovu zavolal ze Staroměstské radnice Zanantoniho a požádal ho, aby Maďary stáhl. Velitel pražské posádky chvíli oponoval, že pluk vyslal do města vojenský velitel v Praze, polní podmaršálek Paul Kestřanek, ale když mu Soukup připomněl hrozící krveprolití, nechal si zavolat velícího důstojníka a přikázal mu stáhnout oba prapory zpátky do kasáren. Důstojník naštěstí poslechl.

V podvečer se pak v Praze ustavila dvě česká střediska pověřená formováním a řízením revolučních ozbrojených sil.

Jedno sídlilo přímo na radnici, odkud organizovalo činnost oddílů Národní stráže, což byly pořádkové hlídky tvořené zejména sokoly a členy Dělnických tělocvičných jednot. Jejich velením pověřil správce československého vojska Josef Scheiner Jindřicha Vaníčka.

Druhé středisko vzniklo na Žofíně, kde se podle Scheinerova rozkazu měli shromažďovat bezprizorní čeští vojáci ochotní zapojit se do služeb nového státu. Těm pak velel setník Jaroslav Rošický, učitel taktiky na pražské kadetce s frontovými zkušenostmi, který dostal coby Scheinerův pobočník za úkol zformovat vojenské dobrovolnické oddíly. Společným úkolem nově tvořených složek bylo udržet pořádek a zabránit další možné roztržce s vojenskou mocí.

Scheiner se Soukupem následně zamířili za polním podmaršálkem Kestřankem, aby ho přiměli k předání velení. Zatímco s ním jednali, čeští vojáci a sokolové obsadili velitelství. Kestřanek nakonec souhlasil, že vojáci označení českými národními kokardami budou podléhat přímo Národnímu výboru. Nadále si zachoval velení nad rakouskými a uherskými vojáky, ale přislíbil, že bude postupovat s Národním výborem v souladu. De facto tím rakouská armáda v Praze kapitulovala.

V českém pánském klubu

Kolem páté hodiny se Národní výbor opět sešel na plenární schůzi v prostorách Českého pánského klubu v Obecním domě. Švehla zde přednesl souhrn všeho, co se událo, a navrhl, aby se výbor ujal vlády v osvobozené vlasti. Pak přečetl návrh zákona, jímž se tak mělo stát, tedy Rašínův návrh Prvního zákona Československa.

Co vlastně tenhle tužkou popsaný papír obsahoval? Šlo o pět článků, na jejichž základě vstoupil samostatný československý stát v platnost. Za zmínku stojí, že ještě nemluvil o republice, protože o formě státního zřízení mělo být teprve rozhodnuto. Bylo ale pravděpodobné, že právě o republiku půjde.

Nejdůležitějším bodem Prvního zákona byl druhý článek, takzvaný recepční. Říkal, že "Veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti". Jeho podstata tkvěla v uchování právní kontinuity s rakousko-uherskou monarchií, čímž mělo být zamezeno porevolučnímu chaosu.

Návrh byl s menšími úpravami, jež provedli právníci Václav Bouček, Alfréd Meissner a Lev Winter, na této večerní schůzi přijat. Pod novým zákonem stálo pět podpisů: Alois Rašín, Josef Stříbrný, Antonín Švehla, František Soukup a Vavro Šrobár. Poté byl přečten Manifest k národu. I ten schválila schůze bez problémů a oba dokumenty předala tisku.

V devět hodin večer se do místnosti Národního výboru dostavil Kestřanek spolu se Zanantonim a s celým štábem a odevzdal Národnímu výboru do rukou velitelskou vojenskou moc a souhlas velení 8. armádního sboru rakouské armády s kapitulací.

Večer začalo drobně pršet a lehce přimrzat. Déšť a chlad zahnaly lidi z ulic domů. Praha se uklidnila. Československo bylo založeno.