Před normalizací a utužováním komunistického režimu zpočátku Ondřej Černý unikal do vlastního světa, kdy už jako osmnáctiletý založil rodinu. Po třech letech od narození syna, v roce 1987, se v něm ale něco zlomilo. Rozhodl se, že už dál nebude utíkat ze světa, ve kterém žije, že se zastaví a začne se světem bojovat.

„Můj pocit byl, že je potřeba se aktivně postavit proti tomu strašlivému a všeobjímajícímu marastu. Zdálo se mi ale, že Charta 77 není úplně pro mě, že je to věc jiné generace. Nikoliv, že bych měl cokoliv proti Chartě, to vůbec, ani náznak, ale přišlo mi strašně divné podepsat text, ve kterém se kromě výzvy ke společenskému dialogu mluví o uvěznění mladých hudebníků, což byli Plastic People of the Universe, kteří už ale byli v té době dávno doma. Nechtěl jsem se postavit proti bolševikovi podpisem věci, která je vlastně 10 let stará. Tak se mi zdálo, že bych měl spíš něco vymyslet,“ říká Černý. V té době začal s přáteli psát program opozičního hnutí Nezávislé mírové sdružení iniciativa za demilitarizaci společnosti (NMS).

Od roku 1987 se pan Černý aktivně účastnil demonstrací, které v té době probíhaly. V prosinci 1987 byl u toho, když na Staroměstském náměstí jednotky Státní bezpečnosti vláčely demonstranty po ulici, zatýkaly je a mlátily. 21. srpna 1988 se účastnil demonstrace na které navázaly tzv. diskusní soboty, jejichž cílem bylo vytvoření prostor pro otevřenou diskusi mezi lidmi.

Po této demonstraci byl poprvé zatčen a odvezen do ruzyňské věznice k výslechu a dalších diskusních sobot se paradoxně neúčastnil. Byl totiž vždy preventivně zadržen jednotkami StB, které ho dlouhodobě sledovaly. V té době se svým podpisem připojil k Chartě 77.

Věci se měnily den za dnem

Za nejhorší zásah proti demonstrantům považuje Palachův týden (15.21. ledna 1989). Následnou atmosféru popisuje následovně: „Praha bylo úplně jiné město. Bylo to město, které zažilo týden mlácení od policajtů. Byla to trestná výprava, odchytávali se lidi a utloukali na ulici, aby se odnaučili chodit demonstrovat. Byla to lekce daná lidem na ulici. V ten čtvrtek policajti lidi mlátili už hodně. Už je jen nevláčeli po ulici, ale fakt do nich třískali vši silou. V tu chvíli se něco zlomilo. I přes všechno to mlácení začal režim prohrávat a věci se pak v Praze měnily den za dnem,“ hodnotí Černý.

Do 17. listopadu 1989 a definitivního pádu komunistického režimu v Československu se v Praze střídala jedna menší demonstrace za druhou a začalo se ozývat čím dál více protirežimních hlasů.

V roce 1990 si připadal jako ve snu

První měsíce 90. let pak byly velmi euforické: „Rok 1990 byl jako sen, ze začátku. Všude byly koncerty, které člověk chtěl, aby byly. Do Prahy přijel Allen Ginsberg, hráli tady Rolling Stones. Připadal jsem si jako ve snu. Všude se otvíraly kluby. Místo topičem jsem se stal novinářským elévem a posléze redaktorem, dělal jsem práci, která mě bavila. Všude se furt něco dělo. Bylo to pěkné,“ vzpomíná Ondřej Černý, na dobu, kdy stál u transformace českých médií.

Nezávislé mírové sdružení iniciativa za demilitarizaci společnosti (NMS) vzniklo 16. dubna 1988 a na svou činnost upozornili jeho představitelé veřejnost 21. srpna 1988, kdy byl zveřejněn program hnutí. NMS bylo především hnutí nově nastupující generace a také první hnutí, které se věnovalo otázkám míru, demilitarizace společnosti, možnostem odmítnout vojenskou službu a uzákonění náhradní vojenské služby. NMS vydávalo vlastní zpravodaj pod názvem Bulletin a jeho činnost se rychle rozšířila i do regionů. Rozptýlenost členů NMS po celé Československé republice vedla k zorganizování koordinačního setkání ve Lbíně u Litoměřic. Přes konspirativní přípravu složky VB a StB srazu zabránily, účastníky zadržely a následně vyslýchaly.Klíčovou opoziční skupinou v té době byla Charta 77, která se však otázkám míru a bezpečnosti věnovala pouze okrajově. Proto se zakladatelé rozhodli zaměřit na toto téma a obě iniciativy pak spolupracovaly při pořádání řady akcí (například při organizování mezinárodního mírového semináře v Praze v roce 1988). Prohlášení NMS mělo svůj ohlas i v zahraničí, například v Německu, Finsku, Norsku a Rakousku.

Věznění na Pankráci

Ondřej Černý byl v 80. letech několikrát preventivně zadržen, 17. srpna 1989 byl však zadržen a následně vzat do vazby za distribuci protirežimní petice Několik vět. V pankrácké věznici strávil čtyři dny, částečně i na samotce, a bylo mu vyhrožováno odebráním dětí. „Zvýšený atak a vyhrožování na mě zkoušeli už předtím, ale to jsem je nebral na vědomí. Na Pankráci jsem je ale na vědomí bral. Jednak se mi čerstvě narodila dcera a já jsem nevěděl, co se děje, a druhak, čtyři dny vězení není vůbec příjemná věc. Dva dny z těch čtyř jsem byl na samotce a bál jsem se. Do toho mě někam vyvezli a povídali mi, co všechno udělají s mojí dcerou a ženou: My se o ně postaráme, o to se opravdu neboj, a až z toho kriminálu vylezeš, to budeš koukat, co za zmrda bude ten tvůj syn, o toho se ti postaráme taky, říkali mi,“ vzpomíná Ondřej Černý.

O projektu Pražský deník Paměť národa

Cílem projektu Pražského deníku je připomenout čtenářům nedávnou minulost formou svědectví a krátkých příběhů pamětníků, které se vážou k důležitým historickým momentům 20. století.
Projekt vzniká ve spolupráci s organizací Post Bellum, která dlouhodobě sbírá výpovědi pamětníků a spravuje portál www.pametnaroda.cz.