Začátky bývají obvykle těžké. Představte si, že vám zazvoní telefon a ze sluchátka se ozve: „Dobrý den, tady Olda Neuberger, Líbímseti..." Podobná konverzace prý na druhé straně pokračovala velmi rozpačitou otázkou, odkud že byste zmíněného pána měli znát a hlavně proč k němu chovat fyzickou náklonnost.

Tuto historku alespoň dává k dobru dnes 34letý podnikatel, jenž v minulosti vybudoval jednu z největších internetových seznamek na českém internetu Líbímseti, kterou na vrcholu popularity používalo až čtvrt milionu lidí denně. „Kolegové kdysi spočítali, že se díky Líbímseti narodily tisíce dětí," dodává Neuberger. Jako byl rychlý růst mezi nejnavštěvovanější české portály, stejně kvapně aura internetové seznamky pohasla. V roce 2010 nakonec celý projekt prodal.

Poučení? „Vždycky říkám, že pokud firma funguje, nezapomeňte si to nějak užít. Nejčastěji totiž lidé s úspěchem firmy pracují víc a víc. Snadno se ale může naplnit podobný scénář jako u Líbímseti, kdy si uvědomíte, že se celou dobu vlastně jen honíte za nějakým míčkem. Je důležité se z toho v tom dobrém i špatném nezbláznit."

Proč podle vás seznamky vůbec vznikly? Proč existuje určitý mechanismus párování dvou lidí? Proč jim nestačí jít do světa a seznamovat se, ale musí k tomu mít nějakého pomocníka?

Seznamování má velice dlouhou historii. Kdysi lidé žili v tlupách, později ve vesnicích a měli poměrně jasně definované, koho si mohou a koho nemohou vzít. Velká část svazků byla dopředu dohodnutá, což mimochodem existuje dodnes v Indii, kde je 7 z 10 manželství dopředu domluvených a snoubenci se poprvé vidí na svatbě.

V západním světě ale industrializace a stěhování do měst změnily paradigma, jak se lidé poznávají. Otevřelo se velké množství příležitostí, ale zároveň i anonymita a s ní se poprvé objevila potřeba seznamovat se nějak jinak. V dnešní době je naopak seznámení velmi jednoduché a rychlé. Třeba u Tinderu (populární mobilní aplikace na seznamování – pozn. redakce) se hovoří o tom, že deset minut poté, co se člověk s někým seznámil, už si na něj ani nevzpomene, protože se mezitím seznámí s někým jiným.

Hlavními rysy seznamování v době internetu jsou tedy hodně pomíjivé vztahy a jejich velká fluktuace?

Internet existuje 25 let, na začátku se na síť přesunuly jednoduché textové inzeráty z novin, pak si lidé začali vytvářet profily. Zjednodušení, že internet rovná se velká fluktuace, podle mě neplatí. V České republice má internetové seznamování hodně špatnou pověst. Kvůli absenci kvalitních seznamek se tady lidé neseznamují kvalitně. Pokud se lidé kvalitně neseznamují, nevznikají kvalitní seznamky.

Naštěstí už odezněla praxe, že pokud se někdo seznámil přes internet, byl označený za úchyla. Spousta lidí si ale stále řekne, že jste divný, že se neumíte seznámit „normálně".

V zahraničí se lidé nestydí přiznávat, že používají internetové seznamky a hledají si tam nového partnera či partnerku?

Ve Španělsku nebo Spojených státech vznikne díky internetu až 40 procent párů. Podle jiné studie se ale zhruba 50 procent lidí bojí přiznat, že seznamku používá. Přitom Match.com (jedna z největších internetových seznamek na světě – pozn. redakce) nedávno dohledal už milionté dítě, které se narodilo jejich uživatelům. Některé studie říkají, že za dvacet let bude internet v nějaké podobě u zrodu naprosté většiny párů.

Není to možné vnímat i jako zprávu o negativním vývoji společnosti, kdy se lidé budou seznamovat pouze povrchně a virtuálně za monitory počítačů a na základě několika nahraných fotek?

Odpovím vám jiným příměrem – představte si, jak velké štěstí musí dva lidé mít, aby se náhodou na ulici potkali a aby se k sobě hodili na příštích třeba 50 let.

Nikoli náhodou statistika říká, že nejvíce rozvodů je mezi lidmi, kteří se seznámili v barech. A asi to nebude jen kvůli tomu, že je tam větší tma... Napovídá to, že seznamování čistě na základě vizuálního vjemu nemusí být nejstabilnější.

Jakkoli to může znít jako podivné a neosobní, tak člověk se na internetu snaží dělat racionální kroky k tomu, aby našel někoho, kdo se k němu hodí. Jeho budoucí protějšek dělá v tu chvíli to samé.

Obrovská náhoda

Jaká byla vaše motivace pro založení Líbímseti? Viděl jste v zahraničí fungující službu, která v Česku nebyla? Nebo webové stránky vznikly primárně z vaší osobní potřeby a záliby?

Začal jsem se seznamováním vlastně už před internetem. Tehdy existovaly takzvané BBS, sítě počítačů propojených pomocí telefonní linky, přes které si lidé mohli vyměňovat soubory. Jednu BBS jsme měli doma. Tehdy jsem si uvědomil, že lidi mnohem víc zajímalo komunikování mezi sebou než sdílení souborů.

Pak jsem udělal první projekt na internetu, což byl dodnes existující Písmák – web pro literární komunitu. A zase se ukázalo, že ačkoli je tam za 20 let odpublikováno asi 50 tisíc děl, vedlo to i k navazování kontaktů.

Líbímseti byla na začátku prostá kopie amerického webu Hot or Not. To, že uspělo, byla stejně velká náhoda, jako že právě Facebook se uchytil ze všech projektů, které měly ambici stát se velkou sociální sítí, jako byly MySpace nebo Friendster.

Je pravda, že jste svoji manželku potkal díky seznamce?

Seznámili jsme se díky Líbímseti, nikoli na Líbímseti, bylo to na jedné z našich akcí přes kamaráda. V klubech a po barech jsme dělali akce naživo, aby si lidé mohli na značku sáhnout, aby to nebyl jen virtuální prostor. Za rok jsme se 180 akcemi objeli snad všechny okresy.

Říkám to taky proto, že lidé musí aktivně něco dělat pro to, aby partnera našli. Čím více toho odpracují on-line – nestačí si založit profil a čekat –, tím více nahrávají štěstí v off-line světě.

Za „zabijáka" Líbímseti jste opakovaně označil Facebook. Proč, když jeden projekt je seznamka a druhý sociální síť?

Líbímseti vyrostlo do galaktické velikosti díky tomu, že v Česku nic podobného nebylo. Začala tam chodit i spousta lidí, kteří spolu chtěli pouze komunikovat, nechtěli se seznamovat. Vyrostla nám z toho pseudosociální síť. Jenže jakmile se objevila ta opravdová, většina našich uživatelů, kterým šlo primárně jen o komunikaci, odešla.

Chtěli jsme z Líbímseti udělat přímočarou seznamku, ale když vám uživatelé za rok spadnou z 250 tisíc na 80 tisíc, obtížně se to někomu vysvětluje.

Temná síla

Dalo by se zobecnit, do jaké míry jsou rozložené motivace uživatelů internetových seznamek mezi ty, kdo si chtějí jen popovídat a zabít čas, mezi lidi, kteří opravdu hledají seznámení a vážný vztah, a nakonec mezi uživatele, kteří seznamky využívají k ukojení sexuálních potřeb nebo navazování vztahů na jednu noc?

Ty poslední jmenované, „temné" seznamky bych úplně vynechal, protože to je něco, co seznamování nejvíc ubližuje.

Připomíná mi to stahování hudby nebo filmů z internetu, kde taky máte jasně danou dělicí čáru, kdy je něco legální a kdy nikoli. Podobná linie by měla být nakreslena při seznamování.

Jenže jedna rovina je posuzovat věc z hlediska její legálnosti, druhá z roviny etičnosti. Když se podíváte, kolik uživatelů měla seznamka Ashley Madison, „specializující" se na dohazování vztahů lidem, kteří už jsou třeba sezdaní, před útokem hackerů, kteří zveřejnili část jejich databáze...

... mimochodem členská základna Ashley Madison se po útoku ještě zvětšila. Bohužel. Aféra na ně neměla negativní vliv, alespoň pokud můžeme věřit datům, která prezentovali.

Nicméně i flirtové vztahy prostě nejsou v současné společnosti nic výjimečného. Ostatně podstatná část mladých lidí chodí do baru se stejným cílem.

Vy osobně používáte Tinder nebo podobnou mobilní službu?

Vůbec ne, jsem šťastně ženatý.

Jsou mobilní aplikace a mobilní seznamky výrazně odlišné od webového světa?

Seznamování se se kompletně přesouvá do mobilu. Je to dané tím, že člověk nosí telefon neustále u sebe. Pro spoustu lidí je seznamování prokrastinační záležitost, nacvakají nové uživatele, když mají chvilku volna. Na druhou stranu je takto přímočařejší, protože displej mobilu má omezený prostor většinou na jednu fotku a jen základní informace o člověku.

Musí to jiskřit

Jaké další nové trendy ještě vidíte?

Hlavní trend svázaný s mobily je hyperlokalita. Uživatelé očekávají, že když aplikaci zapnou, uvidí někoho, kdo je velice blízko. Zároveň je to obrovská bariéra pro start jakékoli nové služby. I v tak malém regionu, jako by byla střední nebo východní Evropa, potřebujete spíš miliony uživatelů.

Druhým trendem bude umělá inteligence, která s použitím obrovského množství dat, jež jsou dnes o lidech na internetu k dispozici, umožní přijít na způsob, jak mezi uživateli nacházet potenciálně dlouhodobé a udržitelné vztahy.

Dneska lidi spojujete na základě psychologického profilu, což jsou vesměs jednoduchá a přímočará data.

Když si představíte, co všechno o nás ví Google a že by to brzy mohly mít k dispozici seznamovací služby, bude zřejmé, co uživatel hledá na internetu, kam chodí, s kým tam chodí, kolik tam tráví času – taková behaviorální data dávají mnohem lepší obrázek, co je to za člověka a jakou společnost vyhledává. A tudíž jací lidé se k němu mohou hodit.

Bude to seznamování na základě toho, jak se člověk chová, nikoli toho, co o sobě vyplnil do dotazníku.

Jaký z toho budete mít pocit, až vaše dcera vyroste a za několik let přijde domů s tím, že jde na rande s uživatelem, kterého jí dohodil „velký bratr"? Že možná vašeho budoucího zetě vybrala umělá inteligence?

Já často lidem kladu otázku, co budou dělat, když jim stroj vyplivne někoho, kdo se jim nebude líbit? Odpověď je taková, že vždy musí následovat osobní interakce, dvojice se vždy musí potkat. Do toho může vstoupit ještě virtuální realita, díky které se lidé nebudou muset potkávat v reálném světě, ale budou si moci popovídat na dálku pomocí třeba helmy, jakkoli to zní neosobně a divně. Ale ve finále mezi dvojicí vždy musí přeskočit jiskra, to žádný stroj neovlivní.

Mají podle vás chytré brýle nebo helmy velkou šanci rozšířit se i na poli internetového seznamování? Je to výrazný posun od prosté fotky na displeji k virtuálnímu setkání tváří v tvář.

Jeden z důvodů, proč lidé používají seznamky, je nedostatek času. Virtualizační technologie jim můžou výrazně pomoci.

Představme si, že dnes uživatel napíše desítky vzkazů, tím odfiltruje hodně lidí, se kterými si nemá co říct. Nakonec zbude skupina, se kterou by se měl potkat, a s každým musí naplánovat schůzku. Část lidí nepřijde, u dalších se rovnou otočí na podpatku.

V takovém případě zní možnost si s někým popovídat, aniž bych musel kamkoli cestovat, velmi logicky. Ale jestli to tak opravdu bude, to netuším.

Síť pro psavce

Jak nakonec váš projekt Líbímseti skončil?

Prodali jsme ho v roce 2010 za nižší desítky milionů korun americkému investičnímu fondu, ale fakticky ho skrze něj koupili nějací čeští investoři. Věřili, že se jim podaří trend propadu změnit a obnovit slávu Líbímseti. Bohužel jsem od roku 2010 nezaznamenal žádný razantní pokus projekt změnit.

Poté jste mimo jiné rozjel globální seznamku Ilikeyou. Dnes funguje? Ptám se mimo jiné proto, že poslední příspěvek na facebookové stránce aplikace je rok starý.

Je to něco, co se snažím rozvíjet, co pořád prototypujeme. Zatím to není žádná pecka, kterou bych chtěl nějak extra propagovat. Je to celosvětová seznamka, má dva miliony uživatelů v asi 30 zemích. Nejpopulárnější je ve Spojených státech, Brazílii nebo Francii.

Jedním z vašich dalších projektů je i Písmák, web pro amatérskou literární tvorbu. Proč ho provozujete?

Je v tom určitá dávka nostalgie. Navíc vnímám, že to má smysl. Funguje to jako krásná validace pro začínající autory. Někdy v 17 letech jsem si taky myslel, že umím psát. Brzy jsem si uvědomil, že místo toho dokážu vytvořit a zajistit prostor pro ostatní, kteří psát opravdu umí. To, co dělá Písmáka Písmákem, je ale komunita lidí okolo. Dneska sice můžete psát i na Facebook, ale tam nemáte tolik lidí, kteří mají zájem o amatérskou literární tvorbu. Při publikování na Písmákovi dostanete zpětnou vazbu od lidí, kteří taky píšou.