„Měla jsem z mládí trauma z procesů z padesátých let. A když se tak široce rozmáchli proti těm hudebníkům z undergroundu a připravovali něco, z čeho opravdu měl být monstrproces, tak jsem si říkala, my musíme něco dělat, nesmíme jim nechat volnou ruku.“

Dana Němcová se narodila jako Dana Valtrová v roce 1934 v severočeském Mostě. Valtrovi museli po obsazení Sudet tak jako tisíce dalších českých rodin pohraničí opustit, znovu se na sever Čech, tentokrát do Chomutova vrátili po válce. Po maturitě rok učila a poté nastoupila na Filosofickou fakultu do Prahy na obor dětská a klinická psychologie.

Tam potkala Jiřího Němce, katolického publicistu, filosofa a překladatele, pozdějšího redaktora časopisu Tvář. Zamilovali se do sebe. Dana konvertovala ke katolictví a za Jiřího se provdala. Státnice absolvovala se třemi malými dětmi, nakonec jich Němcovi vychovali sedm.

Hned po srpnové okupaci roku 1968 Němcovi v půjčeném trabantu vyrazili do Rakouska, po několika týdnech, kdy zvažovali emigraci, se ale vrátili do Prahy. Jiří měl pocit, že doma čeká spousta práce: „Je potřeba dokončit knihy, které pomohou lidem rezistovat,“ říkal. Počátkem sedmdesátých let se Němcovi spřátelili s manželi Ivanem a Věrou Jirousovými.

Díky nim objevili svět undergroundu. Velký byt Němcových v pražské Ječné ulici se stal dějištěm mnoha bytových seminářů, přednášek, večírků, na kterých se hrálo divadlo, zpívalo, setkávali se tu vlasatí rockeři i univerzitní profesoři. V roce 1976 StB zatkla členy kapely Plastic People a další undergroundové umělce, Němcovi začali pro Plastiky organizovat podporu. Tak se rodilo disidentské společenství, ve kterém vzniklo prohlášením Charty 77. Němcovi Chartu podepsali mezi prvními.

V lednu 1977 Danu pozvala StB na první výslech do Ruzyně v den jejích 43 narozenin. Odmítla vypovídat. Asi za dva dny dva pánové od StB zazvonili u dveří u Němců v Ječné: „Že prý by si přeci jenom chtěli se mnou promluvit, že mám ty děti. Já nevím, co to do mě tenkrát vjelo, asi strach. Tak jsem na ně začala křičet, že právě proto, že mám ty děti, tak to budu dělat takto. A práskla jsem dveřmi, až se začala sypat omítka okolo.“ Tím skončili pokusy estébáků domluvit se s Danou Němcovou „po dobrém“.

Přišla o práci dětské psycholožky, po té pracovala jako uklízečka a domovnice. Nadále čelila výslechům i domovním prohlídkám. Ani to Němcovy neodradilo od dalších opozičních aktivit. Stáli u zrodu Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), který dokumentoval případy perzekuce a posílal o nich zprávy do zahraničí. V roce 1979 Danu znovu zatkli.

Půl roku strávila ve vazbě, odsoudili ji podmíněně za podvracení republiky. Rok nato krátce uvěznili i manžela Jiřího, který v roce 1983 na nátlak StB odešel do exilu. Dana vzpomíná, jak nelehké období rodina překonala hlavě díky solidaritě disidentského společenství, ale i sousedů přímo v domě, kteří rodině všemožně pomáhali.

„V listopadu 1989 se konečně zhroutilo to, proti čemu jsem se vždycky snažila vystupovat – bojovat by asi bylo příliš silné slovo. Moje děti a vnoučata žijí ve svobodě, a já jsem za to šťastná,“ končí své vyprávění pro Paměť národa Dana Němcová. Žije nadějí, že i dnešní mladí lidé „budou jednat tak, jak jsme to i my považovali za normální – překonávat strach a prosazovat to, co je v zájmu nás všech.“

O autorovi projektu: Nezisková organizace Post Bellum od roku 2001 vyhledává a nahrává vzpomínky pamětníků klíčových momentů 20. století; jejím stěžejním pojektem je sbírka konkrétních osobností Paměť národa.

Další příběhy bezpráví na dotyk.cz: Se vpomínkami obětí komunismu budeme přicházet vždy v úterý, čtvrtek a v sobotu. Příště přineseme příběh Jana Sedláčka, sedláka a knihovníka, pro něhož byli komunisti horší než nacisti.

Další příběhy bezpráví, tématické články a srovnávací infografiky nalezente v Deníku v příloze Kupředu levá, která vyšla čtyři po sobě následující středy. Každý díl se zaměřil na jednu dekádu. První díl věnovaný 50. létům vyšel 4. října, 60. léta přišla na řadu 11. října, 70. léta ve středu 18. října, a konečně 80. léta ve středu 25. října.