Zdroj: Pavel Kopecký, Pražský deník
Pamětník Kocourek: Každý se bál, za Heydrichiády nacisté prohledávali náš dům
/FOTOGALERIE/ Když spojenci na konci války bombardovali Prahu, bylo pražskému pamětníkovi Oldřichovi Kocourkovi 14 let. „Někteří lidé vylezli na střechy a pozorovali letadla. Netušili, jak je to nebezpečné,“ vypráví. Jeho rodina tehdy bydlela na Letné, při náletech se všichni běželi schovat do krytů ve sklepě.
„Když jsme vylezli, viděli jsme spoušť,“ dodává. Jako mladík pak chodíval na brigády uklízet trosky. Ve městě byla tehdy tma, svítit se kvůli letadlům moc nemohlo.
„Každý se bál, za Heydrichiády nacisté prohledávali přímo náš dům,“ vzpomíná. „Táta tajně poslouchal rádio Londýn, museli jsme si dávat pozor na slova. Když jsme se dozvěděli, že Němci prohráli u Stalingradu, byla to velká sláva. Na veřejnosti jsme si ale museli dát pozor na jazyk,“ upozorňuje.
Po válce se pan Kocourek zapsal do vojenské hudební školy v Karlíně, jak si přál už jeho dědeček. „Hrával jsem na pohřbech československých legionářů, ti měli nárok na vojenský pohřeb. To ale v roce 1949 skončilo, režim nechtěl, aby legionáři byli na očích,“ říká. Od osmnácti let hrál na bicí nástroje u hradní stráže a jezdil do zahraničí. „Ve Francii měly největší aplaus písničky Ta naše muziko česká a Škoda lásky,“ vypráví. Na světové výstavě Expo 1958 v Bruselu pak dostal ocenění od belgické královny.
Špatné tempo bral režim jako sabotování
Ale musel také hrát například při odhalení sochy Stalina na Letné v roce 1955. „Kdybych jako bubeník zahrál špatně tempo, tak by to režim bral jako sabotování,“ podotýká. Když v srpnu 1968 přijela sovětská vojska, byl zrovna v kasárnách na náměstí Republiky. „Vrazili sem Rusové s tanky a kulomety a mířili nám do oken. My jsme s hudebními nástroji v rukou koukali, co se děje. Posádku obsadili bez boje,“ popisuje.
V roce 1969 však odešel do civilu, jelikož se sovětskou okupací nesouhlasil. Začal hrát s kapelami skladatelů Karla Vacka a Jaroslava Maliny. Díky nim se podíval i do západního Berlína. „Do té doby jsem Berlín znal jen z východní strany, kam jsme jezdili s vojenskou kapelou. Ty rozdíly byly obrovské,“ srovnává po letech.
Na otázku, zda jej někdy nelákalo zůstat v cizině odpovídá, že měl doma tři děti a muzikou si dokázal přivydělat. „V Kanadě jsem potkal člověka, který se při hraní české hymny rozbrečel. Bylo mi jasné, že je to Čech. Šel jsem pak za ním a moc hezky jsme si povídali,“ vypráví. Když se pak vrátil do Československa a přišel na posádku do Karlína, už se všechno vědělo. „Musel jsem říct, že ten člověk je hrozně nešťastný i když to nebyla pravda, jinak by si mysleli, že chci utéct taky,“ doplňuje. Pan Kocourek nyní žije v domově pro seniory v Ďáblicích, kde se mu moc líbí. „Personál i sestřičky jsou moc milé,“ směje se.
Projekt vznikl ve spolupráci s Magistrátem hlavního města Prahy.
