Josef Švec se narodil 19. července 1883 jako syn rolníka ze vsi Čenkov u Třeště na Českomoravské vysočině. Před válkou působil coby učitel tělocviku na obecné škole v Třebíči a patřil zde mezi nadšené propagátory sokolské myšlenky. V roce 1911 byl vyslán třebíčským Sokolem do Ruska, aby tam šířil sokolské ideje. V Rusku se stal učitelem tělocviku na ekonomickém lyceu v Jekatěrinodaru na severním Kavkazu, ale kvůli opakovaným zimnicím se přesunul na pobřeží Černého moře do města Gelendžiku, kde ho zastihla zpráva o sarajevském atentátu.

"Cítil jsem jisté zadostiučinění, protože zemřel velký slovanofob. Když za měsíc dalo Rakousko Srbsku ultimátum, pocítil jsem, že se budou dít veliké věci. Ruská mobilizace byla vyhlášena 18. srpna 1914 (1. srpna podle našeho kalendáře) a byla přijata národem s báječnou náladou. Já jsem dostal od rakouského konzula upozornění, jak se mám chovat, budu-li mobilizován. Rozumí se, že jsem tu ´drahocennou´ listinu odložil," napsal Švec ve svém deníku, který po válce vyšel opakovaně i knižně.

Všechny rakouské a německé poddané předvolala po vypuknutí války ruská policie. Švec před ní zapřel, že sloužil také jako rakouský voják, a poté, co prokázal, že je Čech, byl propuštěn. Jakmile se dozvěděl o organizování takzvané České družiny - zárodku pozdějších Československých legií, neboli českých dobrovolníků bojujících proti Rakousku-Uhersku, rozhodl se do ní hned vstoupit.

"Protože jsem nevěděl, jaký cíl bude Družina mít a jaké služby bude konat, připravil jsem vše jako na smrt," poznamenal ve svém deníku a zmínil se o tom, že napsal dopisy rodičům i své lásce, aby se s nimi rozloučil.

V neděli ráno 1. září našeho kalendáře se Česká družina přesunula do Kyjeva, kde se po příjezdu volyňských Čechů se rychle zformovaly tři roty. Čtvrtá, protože se nedostávalo lidí, byla vytvořena tak, že se z každé roty přidělilo několik lidí. Švec coby Sokol znal dobře pořadová cvičení, takže se stal brzy instruktorem dalších přicházejících dobrovolníků. V Kyjevě zůstali vojáci České Družiny téměř dva měsíce, dne 22. října ale přišel rozkaz k přesunu na frontu.

"Vstávali jsme uspokojeni a veselí. Narychlo si každý šel koupit něco na cestu a hned zpět. K 10. hodině, vedeni našim rotným Pavlovem, jsme se připojili k ostatním rotám, které vyšly z kláštera. Obyvatelstvo kyjevské nás nadšeně zdravilo a na nádraží se dostavili mnozí Češi z kyjevské kolonie. Čekali jsme tehdy až do večera, než jsme odjeli, naloženi asi po 30 ve vojenských vagonech," vzpomínal na odjezd Švec.

V prvních bojích

Družina odjela k polskému Tarnovu, kde od druhé poloviny listopadu zasáhla i do bojů. "Na ruský Nový rok začali Rakušáci ostřelovat Tarnov 42-centimetrovými těžkými děly. Granáty vybuchovaly i poblíž našich četnických kasáren, takže nám vypadla okna. Jeden granát zabil asi 10 vojáků stojících na ulici a několik civilních lidí i dětí. Tělo jakéhosi vojáka bylo rozmetáno na kusy po ulici, po střeše a za kasárnami - strašný obrázek," vzpomínal na jedno takové střetnutí Švec.

Odhodlání Čechoslováků ale tyhle události nepodlomily, což se ukázalo na sklonku ledna roku 1915, kdy v Tarnově složila Česká družina vojenskou přísahu. Celkem 231 mužů tím překročilo hranici, za niž už nebylo návratu. V případě zajetí rakousko-uherskými jednotkami mohli od polního soudu jako velezrádci habsburského trůnu čekat jedině smrt.

"Přísaha se konala na ulici před naší školou. Jakýsi fotograf, Žid, který uměl trochu česky, nás fotografoval. Byla to velká neopatrnost od našeho komandíra, protože potom zmizel tento syn Izraele i s negativy. Asi za to dostal pěknou sumu od Rakušáků," vzpomínal na daný okamžik Švec. On sám byl začátkem roku 1915 povýšen na poddůstojníka a začátkem března se stal velitelem čety v takzvaném sokolském oddílu, s nímž v polovině dubna odešel na frontu do Karpat - dostal se tak až na území dnešního Slovenska, které se v roce 1918 stalo součástí československého státu.

Během roku 1915 a 1916 se řady legionářského vojska výrazně rozrostly o zajatce z řad českých vojáků, kteří hromadně přebíhali frontu. Díky přílivu nových dobrovolníků mohl z České družiny vzniknout v únoru 1916 Československý střelecký pluk a v dubnu 1916 Československá střelecká brigáda o dvou plucích, z nichž každý měl dva prapory o čtyřech rotách. Podíl zajateckého živlu v československé brigádě v té době neustále rostl.

Švecova rota konala po několik měsíců roku 1916 a i v jarních měsících následujícího roku v haličských Karpatech velice úspěšné a nebezpečné rozvědky, které se často měnily ve vítězné bojové střety. Švec byl v té době už povýšen do důstojnického stavu - získal hodnost podporučíka. Během svého válečného tažení přijal poblíž města Běrežnica pravoslaví a dal si druhé jméno Georgij. Pravoslaví přijalo více legionářů, především z politických důvodů.

V polovině června 1917 byla Československá střelecká brigáda (přes 3 500 mužů) odsunuta do oblasti bojišť ke Zborovu. Československá brigáda tehdy obsazovala poloprázdné ruské zákopy. Velká část ruských vojáků opustila po vypuknutí Únorové revoluce, v jejímž důsledku odstoupil car Mikuláš II. a moc získala Prozatímní vláda, své bojové pozice a zamířila domů - hlavně proto, aby získala zemědělskou půdu, kterou vláda vyvlastnila statkářům. Zbytek Rusů v zákopech už nechtěl ve válce pokračovat. České nadšení pro boj za samostatný stát se střetávalo na ruské straně s odporem až nenávistí, protože ruská armáda čelila rozkladu a únavě.

Švec tento vývoj zaznamenal už během své rozvědné činnosti. "Měl jsem tisíc chutí setkat se s nepřítelem přímo na rozvědce. Začal jsem organizovat větší výpravy a přibíral i Rusy, hlavně rozvědčíky. Jednou s námi šlo asi sto vojáků třetího batalionu 164. pluku, ale velmi jsem se v nich zklamal. Nedělali čest revolučnímu vojsku. Nemohl jsem je a jejich čtyři důstojníky dostat ani za řeku... Poznal jsem tehdy, že ta chuť k nástupu, kterou projevovala některá vojska, je jen strojená a brzo se ztratí v záplavě nechuti mnohých vojáků k válčení. Uvolněné zásady přijaté do vojska působily na armádu zhoubně. Přestával jsem věřit ve vojenskou způsobilost armády a mé obavy se bohužel splnily," zapsal si do deníku v roce 1917.

U Zborova proti vlastním

V červnu 1917 rozhodl nový ruský ministr války Alexandr Fjodorovič Kerenskij o protiofenzívě na haličské frontě, která měla znovu dobýt Lvov, jenž předtím obsadila rakouská armáda. Útok měl být veden jen na jihozápadní frontě, kde se jednotek nedotkla bolševická agitace tolik jako na severu. K akci, známé později jako Kerenského ofenziva, se nakonec postavily tři armády: jedenáctá, sedmá a osmá. Spolu s ruskými divizemi měla útočit Československá střelecká brigáda.

Začátkem června tak byla Švecova rota přesunuta do vesnice Jezerná na západní Ukrajině, vzdálené několik kilometrů od Zborova, kde mělo dojít k protiútoku. "Ráno 8. června jsme v okopech vystřídali 13. finský pluk, který nechtěl už válčit a pouze se bratříčkoval s Němci. Okopy byly mizerné zvláště za deště. Už první den byl raněn z druhé čety Kůrka, ale hoši ho za několik hodin pomstili a položili Rakušáka, který se vysunul z okopu. Nepřítel poznal změnu v ruských okopech, protože naši hoši stříleli ostošest, zkoušejíce své střelecké umění. Patron nám ale nechali Finové málo a bomby žádné. V případě nepřátelského útoku bychom se museli bránit jen bajonety," zaznamenal Švec.

Těsně před rozhodující bitvou byl na pozorovatelně při výbuchu těžkého dělostřeleckého náboje zraněn podporučík Jan Syrový (pozdější prvorepublikový ministr národní obrany a předseda československé vlády v době mnichovského diktátu), který přišel o oko. Zranění utrpěl i jeho pobočník Husák. "Věc byla nepříjemná, protože Husák znal velmi dobře nepřátelské okopy a dovedl se dobře orientovat. Syrový věděl, že má oko pryč, ale hlavně litoval, že nemůže do nástupu," zaznamenal tuto událost Švec.

Druhého července začal legendární útok. Švec při něm velel 8. rotě I. pluku. "První šla 1. četa, kterou vedl důstojnický zástupce Procházka. Vzadu šel Palička, pak já a za mnou hned 2. četa... Naše i nepřátelské dělostřelectvo doslova zuřilo. Bili hlavně po nás, protože asi viděli, že se chystáme k útoku. Pět minut před devátou jsem dal rozkaz k útoku, ale nikdo se nehýbal. Přikázal jsem podruhé a potřetí, ale zpředu jsem dostal odpověď, že se teď nemůže jít pro silnou dělostřelbu. Bylo tedy nutno jednat, abych dostal hochy ven! Obrátil jsem se dozadu a řekl četaři 2. čety Veselému, že jdu dopředu, aby to předal praporčíku Šidlíkovi, a ten ať se podle toho zařídí. Pak jsem se prodíral okopem přeplněným svými lidmi vpřed. Šlo to ale těžko a u Rombalda, mladšího poddůstojníka, který byl pohmožděn a nemohl se zdvihnout, jsem vyskočil na okop a v silné střelbě jsem běžel na začátek řady. Tam jsem se vztyčil a zvolal jsem na hochy: Kupředu!" popsal začátek útoku důstojník.

Československá brigáda prorazila v odvážné linii několik linií nepřátelské obrany a zaznamenala úspěch až do hloubky pěti kilometrů a získala velký počet zajatců i válečného materiálu. Vítězství však mělo tragickou příchuť, protože československým vojákům čelily na rakouské straně mimo jiné plzeňský a jindřichohradecký pěší pluk, takže vojáci bojovali tváří v tvář na život a na smrt proti příslušníkům vlastního národa. Tento osud potkal uprostřed bitvy i Švece, který v třetí linii nepřátelské obrany absolvoval střelecký souboj. "Zugsfürer vytáhl pušku ze střílny a cítil jsem, že ji namířil přímo na mou hruď. Nedal jsem se ale překvapit, strhl jsem svou vintovku k pravému boku a spustil kohoutek. Náboj mu projel hlavou a nešťastník se mi kácel k nohám, potřísniv svou krví můj šat. Ostatních pět se ihned vzdalo. Když jsem se později dozvěděl, že mou obětí byl Čech, jednoročák od Plzně, zapůsobilo to na mne tragicky," zapsal Švec.

Během bitvy se mu nakonec podařilo spolu s jeho rotou ovládnout levé křídlo nepřátelské obrany, za hrdinství byl povýšen na poručíka a jmenován velitelem 3. praporu 1. pluku. Po vystřídání v zákopech se spolu s dalšími pluky stáhl do týla, kde v srpnu navštívil legionáře i budoucí první československý prezident.

"V srpnu za deštivého počasí k nám přijel profesor Masaryk. Shromáždili jsme se v jednom pokoji na zámečku, kde byl štáb. Masaryk vstoupil klidně, prohlédl si nás a skromným hlasem řekl: ´Děkuji Vám za všechno, co jste udělali´... Druhý den se konala přehlídka celé brigády a dělostřelectva. Potom Masaryk krásně promluvil. Velmi působila jeho slova: ´Smrt není tak hrozná, jsou ještě hroznější okamžiky v životě!´. Pak ještě řekl, že Rakousko musíme zničiti, a ono zničeno bude. Bylo to jako slova věštce," napsal Švec.

Proti bolševikům

Další boje, které Švec v postavení velitele 3. praporu se svými vojáky absolvoval, byly bitva o Kazaň, bitva o Penzu, bitva u Lipjagy a dobytí Samary. Tyto boje již byly vedeny proti bolševikům, kteří zabraňovali v odchodu československých legií z Ruska.

"Jednou koncem října 1917 mně kolem půlnoci volá velitel pluku a sdělil mi, že štáb 11. armády prosí štáb naší divize o vyslání jednoho batalionu do Starokonstantinova na ochranu proti bolševikům. Právě v té době se ujímali moci, Prozatímní vláda jimi byla částečně uvězněna a zbytek se rozutekl. Kerenský také uprchl a proskočila zpráva, že táhne s vojsky proti Petrohradu. Ale spoléhati se v té době na vojsko nemohl nikdo," vzpomínal Švec.

V druhé polovině února 1918 začala převážná část československého vojska postupovat z Ukrajiny na východ země. Švecův prapor měl zajišťovat zadní voj celé severní kolony. K městu Penza se vojáci dostali v polovině května 1918.

Ruské velitelství bělogvardějců považovalo dobytí Penzy za nemožné, legie s tím ale nechtěly souhlasit. Ruské velení proto povařilo vedením útočné operace právě Švece, jemuž přišel na pomoc poručík Čeček. Penza nakonec padla po šestitýdenním boji. Nato Švec svedl vítěznou bitvu o Lipjagu a provedl úspěšný útok po železničním mostě přes přítok Dněpru Samaru, čímž přispěl k pádu největšího města Povolží, nazvanému stejně jako řeka Samara. Dalšího velikého bojového úspěchu bylo dosaženo dobytím důležitého města na Volze – Simbirska a zanedlouho padla i Kazaň.

V Kazani byly uloženy válečné zásoby i značná část ruského státního pokladu, pro bolševickou Rudou armádu se tedy stalo životně důležité dobýt toto město zpět. K protiútoku zformovali bolševici asi třicetitisícovou armádu, jíž čelilo pouhých 1150 československých legionářů spolu se 150 Srby a 2200 ruskými vojáky.

Město začátkem září padlo, Čechoslovákům se ale podařilo uniknout z obklíčení, přičemž s sebou vzali i ruský zlatý poklad. V té době měl už Švec hodnost plukovníka a řídil obranu Kazaně i pozdější ústup. V polovině října 1918 se pak stal velitelem celé 1. divize československého vojska.

Sebevražda

Povýšení si český důstojník sice zasloužil, ale znamenalo pro něj v konečném důsledku spíš pohromu než ocenění. Starost o vojáky spolu s obrovskou únavou po velkém psychickém i fyzickém vypětí, jaké představovalo vyvedení Čechoslováků z obklíčení, si začaly vybírat daň. Vojáci vyslovovali svou nespokojenost, chtěli se dostat z ohroženého území. Švec byl jmenován velitelem divize v době, kdy vojsko ztratilo do značné míry bojeschopnost a na první zdání se rozpadalo.

"Celá povolžská fronta se začala hroutit a dávala se na ústup směrem na východ země. Vrchní velitelství, které bylo tehdy v našich rukou, nemělo kým naše legionáře vystřídat a muselo početně i duševně oslabené oddíly znovu posílat do tvrdých bojů. A ti, jsouce vysíleni častými boji a útrapami, jsouce vyčerpáni stálým napětím a nedostatku spánku, hlasitěji a hlasitěji volali po odchodu z míst bojových střetů a po odpočinku," komentovala tehdejší dění po skončení války západomoravská sokolská župa, která se od 15. května 1921 přejmenovala na Sokolskou župu plk. Švece.

Dne 23. října 1918 přepadli bolševici stanici Buguruslan, kterou hájil 9. pluk legionářů. Ke Švecovi dorazilo hlášení, velitele 9. pluku, že první prapor tohoto pluku bolševici úplně zničili. Nebyla to pravda - později přišla opravená zpráva, že prapor se nakonec dokázal z obklíčení probít, ke Švecovi se už ale nedostala.

Když mu 24. října 1918 vypověděli jeho podřízení ve stanici Aksakovo-Belebej pod vlivem komunistického agitátora Jana Vodičky poslušnost a odmítli splnit rozkaz vytlačit přesilu bolševiků z linie Buzuluk –Bugulma, spáchal plukovník Švec ve tři hodiny ráno 25. října 1918 ve štábním vagónu sebevraždu zastřelením. Jeho poslední dopis obsahoval výzvu pro všechny důstojníky a vojáky 1. československé střelecké divize. "Nemohu přežít hanby, stihnuvší naše vojsko, boříte to, co bylo s ohromnými překážkami stavěno po celá léta…" napsal v tomto dopisu.

Dlužno dodat, že nezemřel zbytečně. Jeho smrt totiž vojáky otřásla do té míry, že rozkaz přece jen splnili. Statečný důstojník, který byl pohřben v den vyhlášení československé samostatnosti 28. října 1918 v Čeljabinsku, se to už ale nedozvěděl...

Švec se vrací na divadlo

V roce 1928 napsal generál Rudolf Medek (který coby spisovatel podrobně zmapoval celou anabázi československých legií v Rusku) divadelní hru Plukovník Švec. V jeho pojetí Švec páchá v posledním dějství sebevraždu demonstrativně, aby zastavil morální rozvrat své jednotky pod vlivem bolševických agitátorů. Ze hry se stal v době svého vzniku okamžitě divácký hit - a zdroj několikaleté, velmi ostré politické polemiky. Po odstoupení Sudet v roce 1938 se hra definitivně přestala uvádět a jméno Jiřího Švece se přestalo připomínat, na což po válce a převratu v roce 1948 navázal i komunistický režim.

Ve čtvrtek 25. října se však hra opět vrátí na prkna Národního divadla v režii Jiřího Havelky, s Filipem Kaňkovským v titulní roli Jiřího Švece. "Legionářské hrdinství má být vymazáno z historické paměti. My ho dnes bereme, abychom z něj udělali inscenaci o Švecovi, Medkovi, o boji za čest a republiku – a taky tak trochu o nás všech ve státě, který toho má za těch sto let hodně za sebou..." uvádějí tvůrci.