Dne 7. září 1909 čekal na čtenáře amerického deníku New York Times ohromující titulek: "Peary po osmi pokusech za 23 let objevuje severní pól."

Jenže už o týden dřív vyšly noviny New York Herald s jiným titulkem: "Severní pól objeven dr. Frederickem A. Cookem." Cook, americký polárník, který před víc než rokem zmizel v Arktidě, jakoby vstal z mrtvých a nyní prohlašoval, že severního pólu dosáhl už v dubnu 1908 - o celý rok dřív než Peary.

Kdo z nich dvou měl tehdy pravdu? Dnes považujeme za nejreálnější, že ani jeden. Přestože vítězství bylo nakonec připsáno Pearymu, americká Národní geografická společnost (někdejší hlavní sponzor jeho výprav) nechala v roce 1988 se souhlasem Pearyho potomků prozkoumat jeho deník a došla k závěru, že jeho přítomnost na pólu nelze ničím prokázat.

Ani Cookovo údajné prvenství však není potvrzeno, byť některé jeho popisy arktické oblasti, zveřejněné ještě před Pearyho zprávou, ověřili pozdější průzkumníci. Opravdu ověřeným a doloženým pěším dobytím severního pólu se tak stala až expedice čtyř polárníků v čele s Američanem Ralphem Plaistedem z 19. dubna 1968. Přesto tu i po 110 letech zůstává pozoruhodná otázka: Co se na počátku 20. století v Arktidě vlastně dělo a jak je možné, že Peary Cooka s jeho nárokem nakonec vyšachoval?

Nejdřív drželi spolu

Oba muži byli původně přátelé a spolupracovníci. Poprvé se setkali v roce 1890. Cook v té době prožíval velkou rodinnou tragédii. Právě v době, kdy dokončil newyorskou lékařskou fakultu, zemřela při porodu jeho žena i dítě. Zničený pětadvacetiletý lékař toužil po jediném - uniknout z domova, kde na něj nikdo nečeká. V novinách zachytil zprávu, že jistý čtyřiatřicetiletý stavební inženýr Peary hledá dobrovolníky pro výpravu do Grónska, a to včetně lékaře.

"Bylo to, jakoby mi otevřeli dveře vězeňské cely. Ucítil jsem první, nezkrotné, neopominutelné volání severu," napsal Cook později.

V roce 1891 tak oba muži vypluli s expedicí do Grónska a Cook se při ní Pearymu bohatě odvděčil. Když si polárník při nehodě na lodi zlámal nohu, Cook mu srovnal a nastavil obě přeražené kosti. Peary později ve své životopisné knize "Na sever od velkého ledovce" ocenil lékařovu klidnou trpělivost a chladnou hlavu při řešení nouzové situace.

Na druhé straně se už během této první společné cesty začaly mezi oběma dobrodruhy objevovat výrazné povahové rozdíly. Podle spisovatele Bruce Hendersona, autora knihy "Skutečný sever: Peary, Cook a závod o pól" byl Peary posedlý touhou dobýt si slávu a na cestě se choval panovačně. Péči o domorodce projevoval jen tehdy, pokud mu mohli něčím prospět, jinak se k nim choval egoisticky - například nechal v Grónsku otevřít hroby několika Inuitů, které o rok dřív zabila epidemie, a prodal jejich ostatky americkému muzeu přírodních dějin v New Yorku jako antropologické vzorky. Současně prý poslal muzeu šest ještě žijících domorodců (dva muže, ženu a tři dospívající) coby "studijní materiál". Do roka čtyři z nich zabila chřipka, proti níž neměli žádné protilátky.

O devět let mladší Cook se oproti tomu řadil podle Hendersona k nové vlně objevitelů, kteří na domorodé národy nehleděli s nadřazeností, ale upřímně se o ně zajímali. Během následujících let, která strávil v Arktidě i Antarktidě, se učil jejich jazyky a také se podle nich stravoval - což se mu nemálo vyplatilo. (Zde se však sluší dodat, že Henderson Cookovi dost silně stranil.)

Vzájemný rozkol mezi oběma muži prý naplno vyvřel v roce 1893, kdy se Cook odmítl zúčastnit další cesty do Arktidy, protože mu Peary zakázal otisknout výsledky jeho předchozích etnologických studií arktických domorodců. Smlouva zakazovala členům grónské expedice zveřejnit o cestě něco dřív než Peary samotný a na Cookovu prosbu ctižádostivý polárník odpověděl, že by to byl "špatný precedens".

Od té doby šli každý svou cestou. Až do roku 1901, kdy se Peary v Arktidě ztratil a jeho rodina i podporovatelé se s žádostí o pomoc obrátili na Cooka. Ten neváhal, vyplul se záchrannou lodí na sever a Pearymu, jehož našel oslabeného kurdějemi a se selhávajícím srdcem, opět pomohl. Pearyho stála tato výprava osm prstů na nohou, o něž přišel kvůli omrzlinám, ale prozkoumal během ní pobřeží Grónska a zjistil, že Grónsko je vlastně velký ostrov, který končí na 83° 40´ severní šířky.

V roce 1905 vyplul Peary znovu do Arktidy s lodí Roosevelt a po návratu prohlásil, že jeho výprava dosáhla nového rekordu 87° 06´ severní šířky. Tento údaj byl ale později zpochybněn.

Cook na cestě k pólu a zpět

Také Cook podnikl poté na sever několik vlastních výprav, při nichž se mimo jiné dvakrát pokusil dobýt jako první nejvyšší aljašskou horu Mount McKinley. Později prohlásil, že se mu to povedlo v roce v 1906. Ani toto tvrzení však nezůstalo bez pochyb: Cookův společník Ed Barrill totiž prohlásil, že vrcholová fotografie vznikla ve skutečnosti na nižším vrcholku Fake Peak.

Rok na to se Cook vydal poprvé k pólu. Peary se v červenci 1908 pokusil o totéž už pošesté, opět s lodí Roosevelt, a byl přesvědčen, že být na pólu první je jeho přirozené právo.

Jakoukoli snahu dobýt severní točnu však komplikoval fakt, že na rozdíl od jižního pólu neleží ten severní na pevnině, ale na driftujícím plovoucím ledu. Nelze tedy trvale označit místo, kde jste pólu dosáhli, protože led se neustále pohybuje.

Cookova výprava vyplula v červenci 1907 na škuneru z přístavu Gloucester v Massachusetts a zamířila do severního Grónska. Přezimovala v domorodé osadě Annoatok vzdálené 1120 kilometrů od pólu a v únoru 1908 se vydala na cestu s devíti domorodci a jedenácti lehkými saněmi taženými 103 psy. Hodlala přitom sledovat nevyzpytatelnou, ale slibnou trasu, kterou v letech 1898 až 1902 zaznamenal vůdce norské kartografické výpravy Otto Sverdrup.

Cookovi muži měli štěstí, že se mohli během pochodu stravovat čerstvým masem. Zásoby takzvaného pemmicana (na tuk a bílkoviny bohaté směsi složené z hovězího masa, vepřové panenky a mrožího masa i tuku) ukládali v budovaných základnách po cestě. Během cesty k severu se členové Cookova podpůrného týmu podle plánu postupně vraceli, takže nakonec ho doprovázeli jen dva domorodí inuitští lovci, Etukishook a Ahwelah. Během 24 dnů ušla Cookova výprava 576 kilometrů - polárník byl první, kdo popsal zmrzlé, neustále se pohybující polární moře a také obrovský ledový ostrov, nacházející se na 88. stupni a převyšující výrazně okolní led.

V poledne 21. dubna 1908 Cook podle svého zvyku přeměřil sextantem polohu, podle níž byli "tak blízko pólu, jak to jen šlo". Na daném místě pak zůstali dva dny, během nichž Cook pozici opakovaně přeměřoval. Nakonec oznámil, že podle sextantu dosáhli pólu. Zprávu o tom vložil do mosazné trubky a trubku ukryl v ledovcové trhlině. Tříčlenná výprava se otočila k odchodu.

Podobně jako většina arktických průzkumníků té doby i Cook věřil, že každý, kdo se bude vracet ze severního pólu, bude s polárním ledem driftovat na východ. Nicméně byl nakonec první, kdo oznámil, že led se pohybuje západním směrem - poté, co ho i s oběma Inuity zanesl 160 kilometrů západně od původně plánované trasy, daleko od ukrytých zásob. Led navíc podle Cookova pozdějšího popisu na mnoha místech popraskal, a odřízl tak polárníkům několikrát další cestu.

S nadcházející zimou se zase výrazně zhoršilo počasí, což donutilo všechny tři muže ukrýt se na čtyři měsíce v jeskyni na ostrově Devon, jižně od kanadského Ellesmerova ostrova. Živili se prý lovem, a když jim došla munice, lovili kopími.

V únoru 1909 se počasí i led podle Cooka natolik zlepšily, že jim umožnily projít přes Smith Sound, zamrzlý úsek arktického moře ležící mezi Ellesmerovým ostrovem a Grónskem, zpět do osady Annoatok. Objevili se v ní v dubnu 1909, asi 14 měsíců poté, co z ní vyrazili na cestu.

V osadě se Cook setkal s americkým sportovcem a lovcem Harrym Whitneyem, od nějž se dozvěděl, že ho řada lidí pokládá za mrtvého - a také to, že Peary vyrazil k pólu s vlastní výpravou z tábora jižně od Annoatoku před osmi měsíci, v srpnu 1908.

Pearyho v. Cookova zpráva

Peary shromáždil ke svému šestému pokusu svůj tradičně obří tým - 50 mužů, 19 plně naložených saní a 246 psů, aby je táhli. Saně se psy používal jako štafetu, při níž první týmy ukládaly zásoby do skladišť pro ty, kteří vyráželi za nimi. Říkal tomu "Pearyho systém" a používal ho od doby, kdy ho popraskaný led nadlouho odřízl od zásob.

Přezimoval na kanadském Ellesmerově ostrově, kde vybudoval zimní stanici, a 1. března 1909 se odtud vydal na 766 kilometrů dlouhou cestu k pólu. I tentokrát ho několikrát zbrzdila obleva, při níž musela výprava čekat, až voda znovu zamrzne, aby mohla pokračovat dál. Podle pozdějších odhadů urazila výprava za měsíc 448 kilometrů, v průměru zhruba 21 kilometrů denně. Ve vzdálenosti asi 214 kilometrů od pólu poslal Peary všechny nazpět, s výjimkou čtyř domorodců a Matthewa Hensona, černošského sluhy z Marylandu, který ho doprovázel už při jeho předchozích výpravách.

O několik dní později, 6. dubna 1909, měl prý Henson, který neuměl používat sextant, po celodenním vyčerpávajím pochodu "pocit", že už mohli dorazit na pól.

"Jsme na pólu, nebo ne?" zeptal se Pearyho.

"Nepředpokládám, že bychom mohli odpřísáhnout, že jsme přesně na pólu," odpověděl podle pozdějšího Hensonova vyjádření pro Boston American Peary. Přesto však prý vytáhl americkou vlajku, kterou ušila jeho žena, a připevnil ji k žerdi zaražené do střechy iglú, postaveného domorodci. Pak šli všichni spát.

Následující den Peary údajně opět přeměřil sextantem polohu, ale neřekl Hensonovi výsledek. Na kus papíru však údajně něco napsal a papír vložil spolu s útržkem vlajky do plechové schránky, kterou uložil v ledu. Podle jiných záznamů však Peary další den vyrazil opět na cestu a posledních asi 18 kilometrů k údajnému pólu zdolal jen se dvěma Inuity na lehkých saních. Pak se otočil k jihu.

Cook mezitím v Annoatoku nabíral síly. Rozloučil se s Whitneyem, jehož měla koncem léta odvézt do New Yorku objednaná loď, a požádal ho, aby nic nezveřejňoval, dokud Cook nevydá své vlastní oznámení. Lékař plánoval jet na saních 1120 kilometrů na jih až na dánskou obchodní stanici Upernavik, tam se nalodit na loď do Kodaně a v Kodani přesednout na parník do New Yorku. Whitney mu nabízel, ať raději počká spolu s ním na předjednané pronajaté plavidlo, ale Cook věřil, že jeho vlastní způsob bude rychlejší.

Oba domorodci, kteří s ním absolvovali cestu k pólu, se vrátili domů do vesnice jižně od Annoatoku, Cook proto požádal o doprovod dva jiné Inuity. Den před odchodem však jeden z nich onemocněl, což pro polárníka znamenalo, že se bude muset jedněch saní vzdát. Whitney mu tedy navrhl, ať všechno, co nutně nepotřebuje, nechá v osadě a on mu to do New Yorku doveze, což lékař s povděkem přijal. Kromě meteorologických a etnologických sbírek nechal na místě všechny záznamy expedice s výjimkou deníku a také své nástroje včetně sextantu, kompasu, barometru a teploměru. Nepotřeboval je, protože cesta k jihu vedla podél pobřeží. Třetí dubnový týden roku 1909 opustil Cook Annoatok a o měsíc později dorazil do Upernaviku, kde informoval místní dánské zástupce o svém dobytí pólu.

Loď do Kodaně přistála v Upernaviku až začátkem srpna. Během třítýdenní plavby pak Cook fascinoval cestující i posádku svým líčením expedice. Kapitán, jenž rychle pochopil její mimořádný význam, mu nabídl neplánovanou zastávku na Shetlandských ostrovech v Lerwicku, aby mohl polárník poslat do New Yorku telegrafickou zprávu. Cook toho využil a spojil se telegraficky s New York Heraldem, který díky tomu vydal 1. září onu ohromující zprávu, že doktor Frederick Cook dobyl 21. dubna 1908 pól.

V Kodani přijal výzkumníka dánský král a Cook, dojatý dánskou pohostinností, přislíbil, že poskytne své polární záznamy zeměpiscům Kodaňské univerzity.

Harry Whitney zatím marně čekal na pronajatou loď, která nabrala zpoždění. Místo ní tak u grónského pobřeží přistál dřív Roosevelt s vracejícím se Pearym, jenž nechal zastavit kvůli lovu mrožů. V Annoatoku se Pearyho muži dozvěděli poprvé o Cookově údajném prvenství a Whitney mu posléze tyto informace potvrdil. Peary pak vyslechl i oba Cookovy společníky, Etukishooka s Ahwelahem, ti ale nedokázali cestu přesně popsat a nevyznali se v mapách. Právě rozpory v jejich vzpomínkách vedly později k tomu, že Peary mohl Cookovu expedici zpochybnit.

Protože Whitneyho loď stále nedorazila, přijal Američan polárníkovu nabídku, ať z Grónska odpluje s ním. Když se naloďoval, všiml si Peary neobvyklého množství zavazadel.

"Máte něco od doktora Cooka?" zeptal se. Whitney odpověděl, že má Cookovy nástroje a záznamy.

"Fajn. Nechci nic z toho na své lodi," reagoval prý Peary.

Lovec uvěřil, že nemá na vybranou, a znovu vyložil Cookův majetek na pobřežní skaliska. Roosevelt pak vyplul na jih.

Svou vlastní zprávu o dobytí pólu poslal Peary telegrafem deníku New York Times 5. září z přístavu Indian Harbour na středojižním pobřeží kanadského Labradoru. Po návratu do Spojených států pak ve spolupráci se svými sponzory začal dělat všechno proto, aby Cookův možný primát vyvrátil.

V kampani proti Cookovi se připomínal jeho údajný podvod na Mount McKinley i tvrzení, že slovník yaghanštiny, který Cook sestavil při svém pobytu na Ohňové zemi, měl ukrást skutečnému autorovi, jímž byl misionář Thomas Bridges. Cook také tvrdil, že na své cestě objevil dva velké ostrovy ležící severně od Ellesmerova ostrova, které pojmenoval podle sponzorů své výpravy Bradleyho země a Crockerova země. Pozdější pátrání však existenci těchto ostrovů vyloučila (naproti tomu Cookův objev Meighenova ostrova je dosud uznáván).

Kdo měl pravdu? Zřejmě ani jeden

Vědecká komise jmenovaná Kodaňskou univerzitou nakonec označila 21. prosince 1909 Cookovo tvrzení o dobytí severního pólu za neprůkazné. Vítězství tak bylo připsáno Pearymu, ačkoli ani jeho verze nebyla neprůstřelná.

V letech 1914 a 1915 se někteří členové amerického Kongresu pokusili otázku skutečného objevitele severního pólu znovu otevřít, ale jejich snahu brzy upozadila první světová válka.

Další Cookův osud nebyl příliš šťastný. Po válce zkusil podnikat v ropném průmyslu, ale v roce 1923 byl obviněn z podvodů s cenami akcií a skončil na pět let ve vězení. Posledních deset let života prožil se svými dvěma dcerami z druhého manželství a 5. srpna 1940 zemřel ve věku 75 let na mozkovou mrtvici.

Záznamy, které Cook i Peary údajně uložili na místech, kde měli dosáhnout pólu, nebyly nikdy nalezeny. Prozkoumání Pearyho deníku v roce 1988 navíc ukázalo, že polárník do něj ve dnech 6. a 7. dubna 1909 neudělal žádný zápis. Podle britského polárníka Wallyho Herberta byla zpráva o dobytí pólu zachycena jen slovy "konečně pól", napsanými na kus papíru vložený do deníku.

Herbert také zjistil, že poslední Pearyho tábor byl o 50 až 100 kilometrů západněji, než se Peary domníval. O stejnou vzdálenost tedy zřejmě minul i pól. Britovi se nezdála ani vzdálenost, kterou by Peary musel v posledních čtyřech dnech urazit (114 kilometrů denně), což bylo podle něj nemožné.

Také podle výpočtů amerického historika Herberta Bryceho byla Pearyho expedice v okamžiku údajného dosažení pólu ve skutečnosti ještě 160 kilometrů daleko od něj. Na druhé straně Bryce neuvěřil ani Cookovi: řada údajů v jeho cestovním deníku totiž byla podle historika dodatečně pozměněna.

Pearyho další život byl sice úspěšnější než Cookův, také ale výrazně kratší: po návratu obdržel admirálskou penzi, dostal řadu vyznamenání, napsal několik knih, avšak zemřel už 20. února 1920 ve Washingtonu.

"Ať už je pravda jakákoli, jde o historii stejně skvělou jako samotný severní pól. Nezáleží tolik na tom, co tito dva výzkumníci v Arktidě našli. To, co tam zanechali, je příběh velký jako celý ten světadíl," napsal v roce 1909 o bitvě mezi Cookem a Pearym novinář Lincoln Steffens.