Stanul jako první na severním pólu Peary, nebo Cook? Nejspíš ani jeden

6. duben 2019 četba na 17 minut
Pearyho expedice s vlajkami na cestě k pólu

Pearyho expedice s vlajkami na cestě k pólu

Foto: Wikimedia Commons

Kdo jako první dobyl severní pól? Přestože kdysi byl tento primát přiznán Robertu Edwinovi Pearymu, který měl dorazit k pólu 6. dubna 1909, v této otázce zřejmě nikdy nebude zcela jasno. Jisté je jedno - soupeření o toto prvenství znamenalo také definitivní konec přátelství dvou mužů, Pearyho a Fredericka Alberta Cooka. A na pól nedošel nejspíš ani jeden z nich.

FOTOGALERIE

Dne 7. září 1909 čekal na čtenáře amerického deníku New York Times ohromující titulek: "Peary po osmi pokusech za 23 let objevuje severní pól."

Jenže už o týden dřív vyšly noviny New York Herald s jiným titulkem: "Severní pól objeven dr. Frederickem A. Cookem." Cook, americký polárník, který před víc než rokem zmizel v Arktidě, jakoby vstal z mrtvých a nyní prohlašoval, že severního pólu dosáhl už v dubnu 1908 - o celý rok dřív než Peary.

Kdo z nich dvou měl tehdy pravdu? Dnes považujeme za nejreálnější, že ani jeden. Přestože vítězství bylo nakonec připsáno Pearymu, americká Národní geografická společnost (někdejší hlavní sponzor jeho výprav) nechala v roce 1988 se souhlasem Pearyho potomků prozkoumat jeho deník a došla k závěru, že jeho přítomnost na pólu nelze ničím prokázat.

Ani Cookovo údajné prvenství však není potvrzeno, byť některé jeho popisy arktické oblasti, zveřejněné ještě před Pearyho zprávou, ověřili pozdější průzkumníci. Opravdu ověřeným a doloženým pěším dobytím severního pólu se tak stala až expedice čtyř polárníků v čele s Američanem Ralphem Plaistedem z 19. dubna 1968. Přesto tu i po 110 letech zůstává pozoruhodná otázka: Co se na počátku 20. století v Arktidě vlastně dělo a jak je možné, že Peary Cooka s jeho nárokem nakonec vyšachoval?

Nejdřív drželi spolu

Oba muži byli původně přátelé a spolupracovníci. Poprvé se setkali v roce 1890. Cook v té době prožíval velkou rodinnou tragédii. Právě v době, kdy dokončil newyorskou lékařskou fakultu, zemřela při porodu jeho žena i dítě. Zničený pětadvacetiletý lékař toužil po jediném - uniknout z domova, kde na něj nikdo nečeká. V novinách zachytil zprávu, že jistý čtyřiatřicetiletý stavební inženýr Peary hledá dobrovolníky pro výpravu do Grónska, a to včetně lékaře. 

"Bylo to, jakoby mi otevřeli dveře vězeňské cely. Ucítil jsem první, nezkrotné, neopominutelné volání severu," napsal Cook později.

V roce 1891 tak oba muži vypluli s expedicí do Grónska a Cook se při ní Pearymu bohatě odvděčil. Když si polárník při nehodě na lodi zlámal nohu, Cook mu srovnal a nastavil obě přeražené kosti. Peary později ve své životopisné knize "Na sever od velkého ledovce" ocenil lékařovu klidnou trpělivost a chladnou hlavu při řešení nouzové situace.

Na druhé straně se už během této první společné cesty začaly mezi oběma dobrodruhy objevovat výrazné povahové rozdíly. Podle spisovatele Bruce Hendersona, autora knihy "Skutečný sever: Peary, Cook a závod o pól" byl Peary posedlý touhou dobýt si slávu a na cestě se choval panovačně. Péči o domorodce projevoval jen tehdy, pokud mu mohli něčím prospět, jinak se k nim choval egoisticky - například nechal v Grónsku otevřít hroby několika Inuitů, které o rok dřív zabila epidemie, a prodal jejich ostatky americkému muzeu přírodních dějin v New Yorku jako antropologické vzorky. Současně prý poslal muzeu šest ještě žijících domorodců (dva muže, ženu a tři dospívající) coby "studijní materiál". Do roka čtyři z nich zabila chřipka, proti níž neměli žádné protilátky.

O devět let mladší Cook se oproti tomu řadil podle Hendersona k nové vlně objevitelů, kteří na domorodé národy nehleděli s nadřazeností, ale upřímně se o ně zajímali. Během následujících let, která strávil v Arktidě i Antarktidě, se učil jejich jazyky a také se podle nich stravoval - což se mu nemálo vyplatilo. (Zde se však sluší dodat, že Henderson Cookovi dost silně stranil.)

Vzájemný rozkol mezi oběma muži prý naplno vyvřel v roce 1893, kdy se Cook odmítl zúčastnit další cesty do Arktidy, protože mu Peary zakázal otisknout výsledky jeho předchozích etnologických studií arktických domorodců. Smlouva zakazovala členům grónské expedice zveřejnit o cestě něco dřív než Peary samotný a na Cookovu prosbu ctižádostivý polárník odpověděl, že by to byl "špatný precedens". 

Od té doby šli každý svou cestou. Až do roku 1901, kdy se Peary v Arktidě ztratil a jeho rodina i podporovatelé se s žádostí o pomoc obrátili na Cooka. Ten neváhal, vyplul se záchrannou lodí na sever a Pearymu, jehož našel oslabeného kurdějemi a se selhávajícím srdcem, opět pomohl. Pearyho stála tato výprava osm prstů na nohou, o něž přišel kvůli omrzlinám, ale prozkoumal během ní pobřeží Grónska a zjistil, že Grónsko je vlastně velký ostrov, který končí na 83° 40´ severní šířky.

V roce 1905 vyplul Peary znovu do Arktidy s lodí Roosevelt a po návratu prohlásil, že jeho výprava dosáhla nového rekordu 87° 06´ severní šířky. Tento údaj byl ale později zpochybněn.

Cook na cestě k pólu a zpět

Také Cook podnikl poté na sever několik vlastních výprav, při nichž se mimo jiné dvakrát pokusil dobýt jako první nejvyšší aljašskou horu Mount McKinley. Později prohlásil, že se mu to povedlo v roce v 1906. Ani toto tvrzení však nezůstalo bez pochyb: Cookův společník Ed Barrill totiž prohlásil, že vrcholová fotografie vznikla ve skutečnosti na nižším vrcholku Fake Peak.

Rok na to se Cook vydal poprvé k pólu. Peary se v červenci 1908 pokusil o totéž už pošesté, opět s lodí Roosevelt, a byl přesvědčen, že být na pólu první je jeho přirozené právo. 

Jakoukoli snahu dobýt severní točnu však komplikoval fakt, že na rozdíl od jižního pólu neleží ten severní na pevnině, ale na driftujícím plovoucím ledu. Nelze tedy trvale označit místo, kde jste pólu dosáhli, protože led se neustále pohybuje.

Cookova výprava vyplula v červenci 1907 na škuneru z přístavu Gloucester v Massachusetts a zamířila do severního Grónska. Přezimovala v domorodé osadě Annoatok vzdálené 1120 kilometrů od pólu a v únoru 1908 se vydala na cestu s devíti domorodci a jedenácti lehkými saněmi taženými 103 psy. Hodlala přitom sledovat nevyzpytatelnou, ale slibnou trasu, kterou v letech 1898 až 1902 zaznamenal vůdce norské kartografické výpravy Otto Sverdrup.

Cookovi muži měli štěstí, že se mohli během pochodu stravovat čerstvým masem. Zásoby takzvaného pemmicana (na tuk a bílkoviny bohaté směsi složené z hovězího masa, vepřové panenky a mrožího masa i tuku) ukládali v budovaných základnách po cestě. Během cesty k severu se členové Cookova podpůrného týmu podle plánu postupně vraceli, takže nakonec ho doprovázeli jen dva domorodí inuitští lovci, Etukishook a Ahwelah. Během 24 dnů ušla Cookova výprava 576 kilometrů - polárník byl první, kdo popsal zmrzlé, neustále se pohybující polární moře a také obrovský ledový ostrov, nacházející se na 88. stupni a převyšující výrazně okolní led.

V poledne 21. dubna 1908 Cook podle svého zvyku přeměřil sextantem polohu, podle níž byli "tak blízko pólu, jak to jen šlo". Na daném místě pak zůstali dva dny, během nichž Cook pozici opakovaně přeměřoval. Nakonec oznámil, že podle sextantu dosáhli pólu. Zprávu o tom vložil do mosazné trubky a trubku ukryl v ledovcové trhlině. Tříčlenná výprava se otočila k odchodu.

Podobně jako většina arktických průzkumníků té doby i Cook věřil, že každý, kdo se bude vracet ze severního pólu, bude s polárním ledem driftovat na východ. Nicméně byl nakonec první, kdo oznámil, že led se pohybuje západním směrem - poté, co ho i s oběma Inuity zanesl 160 kilometrů západně od původně plánované trasy, daleko od ukrytých zásob. Led navíc podle Cookova pozdějšího popisu na mnoha místech popraskal, a odřízl tak polárníkům několikrát další cestu.

S nadcházející zimou se zase výrazně zhoršilo počasí, což donutilo všechny tři muže ukrýt se na čtyři měsíce v jeskyni na ostrově Devon, jižně od kanadského Ellesmerova ostrova. Živili se prý lovem, a když jim došla munice, lovili kopími.

V únoru 1909 se počasí i led podle Cooka natolik zlepšily, že jim umožnily projít přes Smith Sound, zamrzlý úsek arktického moře ležící mezi Ellesmerovým ostrovem a Grónskem, zpět do osady Annoatok. Objevili se v ní v dubnu 1909, asi 14 měsíců poté, co z ní vyrazili na cestu. 

V osadě se Cook setkal s americkým sportovcem a lovcem Harrym Whitneyem, od nějž se dozvěděl, že ho řada lidí pokládá za mrtvého - a také to, že Peary vyrazil k pólu s vlastní výpravou z tábora jižně od Annoatoku před osmi měsíci, v srpnu 1908.

Pearyho v. Cookova zpráva

Peary shromáždil ke svému šestému pokusu svůj tradičně obří tým - 50 mužů, 19 plně naložených saní a 246 psů, aby je táhli. Saně se psy používal jako štafetu, při níž první týmy ukládaly zásoby do skladišť pro ty, kteří vyráželi za nimi. Říkal tomu "Pearyho systém" a používal ho od doby, kdy ho popraskaný led nadlouho odřízl od zásob.

Přezimoval na kanadském Ellesmerově ostrově, kde vybudoval zimní stanici, a 1. března 1909 se odtud vydal na 766 kilometrů dlouhou cestu k pólu. I tentokrát ho několikrát zbrzdila obleva, při níž musela výprava čekat, až voda znovu zamrzne, aby mohla pokračovat dál. Podle pozdějších odhadů urazila výprava za měsíc 448 kilometrů, v průměru zhruba 21 kilometrů denně. Ve vzdálenosti asi 214 kilometrů od pólu poslal Peary všechny nazpět, s výjimkou čtyř domorodců a Matthewa Hensona, černošského sluhy z Marylandu, který ho doprovázel už při jeho předchozích výpravách.

O několik dní později, 6. dubna 1909, měl prý Henson, který neuměl používat sextant, po celodenním vyčerpávajím pochodu "pocit", že už mohli dorazit na pól. 

"Jsme na pólu, nebo ne?" zeptal se Pearyho.

"Nepředpokládám, že bychom mohli odpřísáhnout, že jsme přesně na pólu," odpověděl podle pozdějšího Hensonova vyjádření pro Boston American Peary. Přesto však prý vytáhl americkou vlajku, kterou ušila jeho žena, a připevnil ji k žerdi zaražené do střechy iglú, postaveného domorodci. Pak šli všichni spát.

Následující den Peary údajně opět přeměřil sextantem polohu, ale neřekl Hensonovi výsledek. Na kus papíru však údajně něco napsal a papír vložil spolu s útržkem vlajky do plechové schránky, kterou uložil v ledu. Podle jiných záznamů však Peary další den vyrazil opět na cestu a posledních asi 18 kilometrů k údajnému pólu zdolal jen se dvěma Inuity na lehkých saních. Pak se otočil k jihu.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/2
DALŠÍ ČÁST

Akční letáky