Stalo se to po sedmé hodině ráno. Kdesi v oblacích nad řekou Podkamenná Tunguzka, protékající neobydlenou tajgou ve střední Sibiři, došlo k obrovské explozi. Obyvatelé vzdálenějších míst střední Sibiře zaznamenali podle svých pozdějších svědectví jen ohnivý modravý sloup, pohybující se po obloze, po dalších deseti minutách pak záblesk, a poté ještě tři odeznívající výbuchy spolu s mohutným oblakem kouře. Tlaková vlna z exploze byla natolik silná, že vyrazila okna domů ve městě Vanavara, vzdáleném 65 až 70 kilometrů od epicentra výbuchu. Otřes zaznamenaly seismologické stanice po celém světě a následný obrovský lesní požár byl pozorovatelný ze vzdálenosti mnoha set kilometrů.

K výbuchu došlo v těžko přístupné oblasti, a tak se první výzkumná expedice ruského minearologa Leonida Kulika dostala na místo katastrofy až v roce 1927. Když dorazila, zjistila, že výbuch zdevastoval 2150 km2 lesů a pokácel víc než 80 milionů stromů. Protože se na místě nenašel žádný kráter, bylo pravděpodobné, že k výbuchu, který mohl dosahovat energie od 10 do 25 megatun TNT (pro srovnání: hirošimská bomba měla sílu 15 tun TNT) došlo v atmosféře. Co se tehdy nad sibiřskou tajgou stalo?

Experiment, černá díra, UFO?

Přestože se většina teorií vysvětlujících tunguzskou událost od začátku přikláněla k pádu vesmírného tělesa (meteoritu nebo komety), nejrůznějších teorií se samozřejmě objevilo víc, včetně několika konspiračních. Z roku 1994 například pochází teorie, podle níž ji měl na svědomí nezdařený pokus geniálního vynálezce Nikoly Tesly. Tuto myšlenku razil historik vědy Oliver Nichelson z Utahu, podle nějž se Tesla už roku 1899 zabýval na své výzkumné stanici v Colorado Springs pokusy s přenosem energie na dálku. Vedlejší efekty, které přitom vznikaly, prý děsily místní obyvatele na vzdálenost desítek mil. "Spojení Tesly s tunguzskou událostí je nebezpečně blízko spekulativním teoriím o návštěvách cizích astronautů. Nicméně historická fakta naznačují, že je to přinejmenším možné," citoval před časem Nichelsona český spisovatel Jan A. Novák na svých stránkách Novákoviny.

Mezi další fantaskní vysvětlení patřil například pád mimozemské kosmické lodi, výbuch vodíkové bomby, setkání Země s miniaturní černou dírou, jejíž zánik by provázela obří exploze, nebo anihilace malého množství antihmoty, která se nějak dostala do blízkosti zemského povrchu. Každé z těchto tvrzení však obsahovalo výraznou slabinu: po mimozemšťanech nezůstaly žádné stopy, které by prokazovaly přítomnost živého organismu v tělese, vodíková bomba nebyla v roce 1908 ještě vynalezena, a teorie o antihmotě a černé díře zase nevysvětlovala to, že řada svědků zaznamenala ještě před explozí přelet objektu v podobě už zmíněného ohnivého válce pohybujícího se po obloze.

Vážněji pojatou teorii zveřejnil ve 30. letech americký astronom Fred Lawrence Whipple, který pracoval na Harvard College Observatory. Ten se vracel k tomuto tématu opakovaně, snažil se analyzovat všechna měření i pozorování, a na jejich základě formuloval v roce 1934 hypotézu, že výbuch mohla způsobit kometa - jako argument na podporu této teorie zmiňoval například to, že částečky prachu, jež se v důsledku exploze dostaly až vysoko do atmosféry, mohly být ve skutečnosti prachové částice z "ocasu komety".

Sám ale nebyl podle vlastních slov o této své teorii příliš přesvědčený a o víc než třicet let později, v roce 1967, ji zpochybnil tím, že šlo pravděpodobně o dopad tělesa pocházejícího z asteroidu, tedy z malé planetky. (Hlavní rozdíl mezi asteroidy a kometkami spočívá v jejich skupenství - planetky jsou tvořeny převážně horninami, komety jsou oproti tomu ledové koule, jejichž známý "ohon" představuje prachoplynný oblak kolem ledového jádra komety.)

Teorie o kometě nicméně zůstávala živou a v 70. letech se k ní vracelo více vědců (slovenský astronom Ľubor Kresák, ruský inženýr Georgij Ivanovič Petrov, sovětští vědci Igor Timofejevič Zotkin a Michail Andrejevič Cikulin, americký atmosférický vědec Richard P. Turco a další). V roce 1983 ji však přesvědčivými argumenty zpochybnil někdo jiný: český astronom Zdeněk Sekanina, který v té době už 14 let působil ve Spojených státech.

Kamenná planetka, řekl znalec komet

Zdeněk Sekanina se narodil 12. června 1936 v Mladé Boleslavi a už jako desetiletý se stal členem České astronomické společnosti. Zásluhu na tom měl František Kadavý, vedoucí pražské hvězdárny na Petříně, který nad malým klukem, jenž ve hvězdárně trávil veškerý volný čas a o všechno se aktivně zajímal, držel ochrannou ruku. Svou první vědeckou studii zveřejnil Sekanina v Bulletinu čs. Astronomických ústavů v roce 1959, což byl současně rok, kdy promoval na matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

Sekanina, který se po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 rozhodl i s manželkou zůstat na Západě (využil toho, že právě působil na stáži v Ústavu astrofyziky v belgickém Lutychu), přišel do Spojených států v březnu 1969 a začal pracovat ve Whippleově týmu. Paradoxem zůstává, že kometární původ tunguzské události vyvrátil právě on, uznávaný odborník na komety.

"Když koncem sedmdesátých let tvrdil profesor Lubor Kresák ze Slovenska, že tunguzský meteorit, který v roce 1908 zpustošil část Sibiře, byl úlomkem Enckeovy komety, Sekanina nesouhlasil: ´Kometa by nevybuchla v deseti kilometrech, ale mnohem výš!´," napsal o jeho teorii před sedmi lety publicista Karel Pacner.

K tomuto závěru dovedla Sekaninu analýza, již publikoval v roce 1983. V ní podrobně prozkoumal dráhu tunguzského meteoritu a současně porovnal procesy probíhající při průletu tělesa atmosférou s pozorováními z americké a evropské bolidové sítě. Na základě toho usoudil nejen to, že by se kometární těleso začalo rozpadat mnohem výše než objekt, který vybuchl nad Sibiří, ale také to, že rozpad komety by byl pozvolný a nevyvolal by takovou explozi. Jeho závěr proto zněl, že šlo o kamennou planetku.

Sekaninovy výsledky potvrdili numerickými simulacemi Christopher Chyba a dvojice autorů Jack G. Hills a M. P. Goda (oba články byly nezávisle publikovány v roce 1993). Obě studie ukazovaly, že k explozi ve výšce zhruba osmi kilometrů je potřeba kamenné planetky.

V 90. letech minulého století se do oblasti pádu meteoritu vydal také tým italských vědců pod vedením Giuseppe Longa, jenž zde sebral a poté analyzoval mikročástice získané z kmenů stromů, které explozi z roku 1908 přežily. Tyto částice se po výbuchu zachytily v pryskyřici daných stromů. Tým extrahoval celkem 71 vzorků pryskyřice z devíti stromů (dvaceti větví a tří kořenů) a identifikoval v nich pomocí moderních metod celkem 14 prvků odpovídajících meteoritu o normální hustotě. Jeho závěry se tak shodovaly s předchozími studiemi Sekaniny, Chyby i Hillse a Gody.

„Tímto objektem jsem se začal zabývat proto, že jsem na počátku doufal, že výsledky mé analýzy povedou k informacím užitečným ke snazšímu porozumění komet. Čím déle jsem se tímto problémem zabýval, tím zřejměji jsem viděl, že o kometu nejde. Věnoval jsem tomu hodně času, takže jsem se rozhodl, že to musím dokončit, i když se můj původní záměr nenaplní. Dnes už má moje představa o planetce pevné zázemí a převažuje nad hypotézou, že šlo o kometu," uvedl koncem 90. let Sekanina.

Přestože jeho teorie není stále jednoznačně prokázána (ve hře je stále i varianta, že mohlo jít o ledovou kometu, která na sobě měla kamenný materiál), představuje v současnosti ve vědeckém světě nejpřijímanější hypotézu vysvětlující tunguzskou událost. Těleso o průměru mezi 30 až 100 metry podle ní vybuchlo ve výšce od pěti do deseti kilometrů nad povrchem Země a na zem dopadla jen ohnivá smršť.

Stává se to

Spíš než problém, co tunguzskou událost způsobilo, dnes záhadologové i vědci řeší otázku, zda se podobná událost může opakovat. Odpověď na ni je možná trochu strašidelná: ano, může, protože vesmírné objekty obdobných rozměrů míjejí zeměkouli poměrně často.

Jeden z takových jevů nastal například o víkendu 14. a 15. dubna letošního roku, kdy ve vzdálenosti zhruba 192 tisíc kilometrů (přibližně polovina průměrné vzdálenosti mezi Zemí a Měsícem) proletěl kolem Země asteroid označený jako 2018 GE3. Jeho odhadovaná velikost od 40 do 110 metrů byla srovnatelná s tunguzským meteoritem a dělala z něj několikanásobně větší objekt, než byl například meteorit, který před pěti lety, 15. února 2013, vybuchl nad ruským městem Čeljabinsk a vytvořil rázovou tlakovou vlnu, jež vyrazila v Čeljabinsku tisíce oken a způsobila stovky drobných zranění.

V pátek 2. března 2018 minul Zemi ve vzdálenosti 112 600 kilometrů asteroid 2018 DV1, jenž byl ovšem výrazně menší (s průměrem od šesti do dvanácti metrů).

Za to další objekt, který se přiblížil k zeměkouli v polovině února 2013, asteroid 2012 DA14, měl v průměru 45 metrů a vážil zhruba 135 tisíc tun. Od Země proletěl ve vzdálenosti, která je na kosmická měřítka poměrně těsná: 28 tisíc kilometrů.

A právě v těchto dnech můžete sledovat dokonce pouhým okem přibližování dalšího vesmírného tělesa, v tomto případě skutečného obra: vesmírem se totiž řítí rychlostí 19,3 kilometru za vteřinu obří asteroid s označením Vesta, jehož šířka 525 kilometrů z něj dělá padesátkrát větší objekt, než byl meteorit, který před 65 miliony let vyhubil dinosaury (ten měl podle dosavadních teorií šířku kolem patnácti kilometrů). Ještě strašidelnější je celková rozloha Vesty, která činí kolem 800 tisíc kilometrů čtverečních a je víc než desetkrát větší než Česko.

Pokud by tento kosmický gigant narazil do Země, vyhubil by veškerý život, naštěstí však takový katastrofický scénář není pravděpodobný. Asteroid, který je v současnosti vzdálen od naší planety 170 milionů kilometrů, s ní není podle odborníků na kolizním kurzu. Od 28. června do 17. července ho však lze pozorovat na večerní a noční obloze.