Jak vznikl před 110 lety Tel Aviv? I díky loterii s mušlemi

11. duben 2019 četba na 13 minut
Metropolitní oblast Tel Avivu Guš Dan

Metropolitní oblast Tel Avivu Guš Dan

Foto: Wikimedia Commons

Brutální pronásledování Židů v Rusku vedlo na začátku 20. století k největší vlně židovského vystěhovalectví do tehdy osmanské Palestiny, kam přišlo v letech 1904 až 1914 asi 40 tisíc Židů. Dne 11. dubna 1909 se pak někteří z nich shromáždili na pobřeží Středozemního moře s cílem vybudovat zde nové město. Pozemky si rozdělili pomocí loterie s mušlemi.

FOTOGALERIE

Série událostí, které nakonec vyvrcholily založením Tel Avivu, začala vlastně už na Velikonoce v dubnu 1903 v ruském městě Kišiněvo. Místní obyvatelé tam nalezli mrtvého ruského chlapce křesťanského vyznání. Později se sice ukázalo, že ho zabil někdo z příbuzných, ruské úřady však obvinily z této násilné smrti židovskou komunitu (v této souvislosti stojí za zmínku nemalá podobnost tohoto případu s časově nepříliš vzdálenou českou kauzou vraždy Anežky Hrůzové, pozn. red.).

Silný antisemitismus, jenž byl výraznou součástí jak tehdejší ruské politiky, tak i cítění širokých vrstev ruského obyvatelstva, pak v Kišiněvu vyústil v třídenní pogrom, při němž zahynulo 50 Židů a další stovky Židů byly zraněny. Úřady nejenže pogromu nezabránily, ale vydaly dokonce příkaz nezasahovat. 

Šlo o první ze série výbuchů brutálního násilí vůči Židům, které se měly v brzké době znovu opakovat. K další vlně došlo během první ruské revoluce v letech 1905 a 1906 a ještě silněji než předtím se na nich podílela ruská státní moc. Poté, co byl car Mikuláš II. donucen podepsat na podzim roku 1905 Manifest, v němž slíbil zaručení občanských práv, všeobecného volebního práva a zavedení Dumy s právem schvalovat všechny zákony, začali být Židé obviňováni z podlamování samoděržaví a ustavování "anarchie". Následné antisemitské pogromy trvaly celý týden a přinesly další velký počet obětí mezi židovským obyvatelstvem.

Vraždění Židů vyvolalo pobouření po celém světě, Mikuláš II. však na mezinárodní protesty (zejména ze strany Spojených států) nereagoval, a když se nový ruský premiér Pjotr Stolypin pokusil v roce 1907 prosadit zákon o rovnoprávnosti Židů, neuspěl.

Šedivé a bílé mušle

Tyto události daly podnět tisícům ruských Židů k tomu, aby z Ruska zamířily do emigrace, buď na západ, nebo do osmanské Palestiny. Vlna vystěhovalectví získala jméno Druhá alija a představovala největší a nejvýznamnější vlnu zejména ruských, ale také polských a jemenských Židů, jaká kdy do Palestiny přišla. V mnoha ohledech pak přispěla k jejímu židovskému osídlení.

V roce 1906 se někteří Židé v Palestině, zčásti obyvatelé přístavního města Jaffa, rozhodli vybudovat nové zahradní předměstí. Sdružili se ve spolku Achuzat Bajit (doslova "Usedlost"), jehož cílem bylo postavit "židovské městské rezidenční centrum s kvalitním životním prostředím, navržené podle pravidel estetiky a moderní hygieny". V roce 1908 proto zakoupili severovýchodně od Jaffy celkem pět hektarů písečných dun, které rozdělili na šedesát šest parcel. Jedním z členů spolku byl i pozdější první telavivský starosta Me'ir Dizengof.

Dne 11. dubna 1909 se na písečných dunách nedaleko Jaffy shromáždilo několik desítek rodin, aby si vzájemně rozdělily pozemky. Protože hledaly spravedlivý klíč, rozhodly se pro loterii. Za předsedu loterijního výboru zvolily Akivu Arieha Weisse, jednu z vážených osobností ve městě, za loterijní nástroj 66 šedivých a 66 bílých mušlí. Na bílé mušle Weiss zapsal jména účastníků loterie, na šedé čísla pozemků. Vlastníky s pozemky pak náhodně spároval.

Nové město, které začaly zakladatelské rodiny stavět, získalo jméno Tel Aviv, což v sobě nese několik možných výkladů. V překladu z hebrejštiny znamenají tato slova "Jarní pahorek", respektive "Jarní hora", a mohou tak odkazovat k místu, kde Tel Aviv vyrostl, a k faktu, že byl založen na jaře. Podle dalšího výkladu ale slovo aviv (jarní) představuje také probouzení něčeho nového, zatímco slovo tel (pahorek) zbytky něčeho dávného a starobylého. Tel Aviv by tak mohl být v překladu novým městem vyrostlým na dávných kořenech. A konečně název Tel Aviv odkazuje i na biblický 15. verš třetí kapitoly Ezechiela: "Přišel jsem k vyhnancům usazeným v osadě Tel-abíb u průplavu Kebar a sedm dní jsem tam zůstal sedět otřesen." (Šlo o osadu, v níž podle Bible prodléval prorok Ezechiel během svého vyhnanství.)

V roce 1914 dosáhla rozloha Tel Avivu už víc než stovky hektarů a zahrnovala několik nových čtvrtí. Její růst se ale zastavil v roce 1917 poté, co osmanské úřady vyhnaly Židy z Jaffy. Během první světové války opustila Palestinu bezmála polovina imigrantů, kteří do ní s Druhou alijou přišli.

Tel Aviv se rozrůstá

Po první světové válce, v níž se zhroutila Osmanská říše, svěřila Společnost národů Palestinu na Pařížské mírové konferenci v roce 1919 jako mandátní území Velké Británii. Vznikl Britský mandát Palestina, známý také jako Mandát pro Palestinu. Ani Britům se však nepodařilo zabránit neustálému růstu napětí a otevřeného nepřátelství mezi Židy a Araby. Dne 1. května 1921 došlo v Jaffě k povstání, při němž dav Arabů povraždil desítky Židů. Vzájemná nevraživost vedla také v letech 1920 a 1921 k několika protižidovským pogromům. Toto násilí vyvolávalo neustálý odliv židovského obyvatelstva z Jaffy do Tel Avivu, jehož populace díky tomu během pěti let sedmnáctinásobně vzrostla (z 2000 obyvatel v roce 1920 na 34 tisíc v roce 1925).

Někdejší předměstí se stalo rychle přelidněné a začalo si žádat novou systematickou výstavbu. V roce 1925 proto požádala židovská obec skotského urbanistu Patricka Geddese, aby jí zpracoval komplexní plán urbanistického rozvoje celé oblasti. Geddes se tohoto úkolu s radostí zhostil a nabídl radě vizi zahradního města s jasně rozlišenými hlavními třídami, obytnými ulicemi a pěšími bulváry plnými zeleně. Důležitým prvkem jeho plánu bylo i vytvoření společných veřejných prostranství, jako jsou parky, náměstí a vnitrobloky obytných domů, která odrážela společenskou atmosféru své doby.

Další vlna přistěhovalců přišla do Tel Avivu po roce 1932, kdy v důsledku Hitlerova nástupu k moci začalo v Německu pronásledování Židů. Příchod německých uprchlíků zvýšil počet obyvatel Tel Avivu ze 42 tisíc v roce 1932 na 130 tisíc v roce 1936 a udělal z něj opravdu prosperující městskou aglomeraci, což stvrdila i skutečnost, že byl v roce 1934 konečně prohlášen za město.

Nutnost najít bydlení pro tuto imigrační vlnu (označovanou jako Pátá ilija) s sebou navíc přinesla vzestup moderního architektonického stylu zvaného Bauhaus, propojujícího nové technologie s řemeslnou kvalitou a designem. Velkou zásluhu na tom měla řada židovských architektů z Německa, kteří tento styl dobře znali a byli v něm vyškoleni, protože se zrodil v durynském městě Výmar. Tito tvůrci přizpůsobili styl výmarské Školy umění a designu Bauhaus svébytné kultuře a klimatu Tel Avivu, a vytvořili tak neobyčejně pozoruhodné a mezinárodně cenné Bílé město, zahrnující víc než čtyři tisíce budov postavených v moderním stylu 30. let. V roce 2004 bylo Bílé město zařazeno pro svou výjimečnou historickou i architektonickou hodnotu na seznam světového dědictví UNESCO.

Tel Aviv se stal ve třicátých letech největším hospodářským centrem země s největší koncentrací sociálních i kulturních institucí. Město představovalo hlavní centrum hebrejské kultury a bylo populární nejen díky své kosmopolitní architektuře a atmosféře, ale i zásluhou množství moderních kaváren, hotelů, koncertních sálů a nočních klubů. Ve druhé polovině třicátých let byl také vybudován nový, na Jaffě nezávislý telavivský přístav, dvě nová letiště - v Lodu, což je dnešní Ben Gurionovo mezinárodní letiště, a letiště Sde Dov - a koncem třicátých let i elektrárna.

Izrael se rodí v krvi

Po skončení druhé světové války ukončily židovské podzemní vojenské organizace spolupráci s Brity, po jejichž boku chránily Palestinu před nacistickým Německem, a zahájily naopak ozbrojené akce proti britským jednotkám - mimo jiné vyhodily do vzduchu 11 mostů spojujících Palestinu s Emirátem Zajordánsko a se sousedními zeměmi Libanon, Sýrie a Egypt, aby přerušily dopravní cesty používané britskou armádou. Po sérii podobných teroristických útoků se britská vláda, jíž Židé vyčítali nedodržování závazků a stranění Arabům, v roce 1947 svého mandátu v Palestině vzdala.

Nově vytvořená Organizace spojených národů přijala v listopadu 1947 plán na rozdělení Palestiny, podle nějž se území mělo rozdělit na arabský a židovský stát. Tel Aviv, v němž tou dobou žilo 230 tisíc obyvatel, měl připadnout židovskému státu, naopak Jaffu, kde v roce 1945 žilo 101 580 obyvatel, měl získat arabský stát. Židé souhlasili, ale Liga arabských států a Vysoká arabská komise celý plán 30. listopadu 1947 rezolutně odmítly.

Vzápětí se rozpoutal další teror. Den po přijetí rezoluce OSN zabili palestinští Arabové ve třech incidentech celkem sedm Židů: v osm hodin ráno pět cestujících v autobusu z Netanji do Jeruzaléma, o půl hodiny později jednoho člověka v dalším autobuse a den nato pětadvacetiletého Žida, kterého zastřelil neznámý útočník v Jaffě. Dne 11. prosince 1947 dosáhlo vzájemné násilí takové míry, že jeruzalémský korespondent časopisu The Times napočítal jen během tohoto dne kolem 130 zabitých. Sedmdesát obětí představovali Židé, padesát Arabové, zbytek tvořilo několik britských vojáků a jeden britský policista.

V dubnu roku 1948 spustila ozbrojená podzemní sionistická skupina Irgun, která vedla odboj proti Britům už od roku 1944, protiarabskou ofenzívu v Jaffě. Ani ona se přitom nezastavila před činy hraničícími s terorismem - mezi její nejkontroverznější akce se zařadil útok na arabskou vesnici Dejr Jásin z 9. dubna 1948, kde po osmi hodinách bojů s tvrdě se bránícími Araby zůstalo 110 až 250 mrtvých obyvatel, mezi nimi bohužel i ženy a děti. Samotnou Jaffu nakonec obsadily 14. května 1948 jednotky dominantní židovské vojenské organizace Hagana, od níž se Irgun odštěpil. Téhož dne vyhlásil Izrael nezávislost a v následující vítězné Válce za nezávislost rozšířil své hranice nad rámec plánu OSN. Od té doby trvá mezi Izraelem a sousedícími arabskými zeměmi konflikt, který vyústil v několik válek a desetiletí násilí, trvající dodnes.

V dubnu 1950 byla Jaffa formálně sloučena s Tel Avivem a vzniklo sjednocené město Tel Aviv-Jaffa. 

Příštích několik desetiletí si Tel Aviv-Jaffa sice udržel status kulturního a ekonomického centra Izraele, ale jeho populace stárla, město se navíc postupně vylidňovalo v důsledku růstu nájmů. Tento trend se změnil až začátkem 90. let, kdy sem přišel další obrovský příliv imigrantů ze zemí bývalého Sovětského svazu, s nímž souvisela i změna orientace průmyslu na hi-tech odvětví. To odstartovalo nový vzestup města, díky němuž se do Tel Avivu začali postupně vracet i lidé z ostatních koutů země.

Od vzniku Státu Izrael do roku 1949 fungoval Tel Aviv jako jeho hlavní město a sídlo ústředních orgánů. Dne 7. listopadu 1949 vyhlásil první izraelský premiér David Ben Gurion za hlavní město Izraele Jeruzalém, Organizace spojených národů ani většina jejích členských států však tento krok neuznala, a ponechala proto svá velvyslanectví v Tel Avivu, včetně Spojených států. Změnilo se to až v loňském roce, kdy dal současný americký prezident Donald Trump u příležitosti oslav 70. výročí vzniku Izraele přestěhovat americkou ambasádu zpět do Jeruzaléma. K témuž kroku se později odhodlaly i Guatemala a Paraguay a v současnosti jej zvažují další země, například Rumunsko a Honduras.

O možnosti přestěhování ambasády probíhají diskuse i v Česku, Černínský palác však zdůrazňuje, že kroky České republiky budou v souladu s pozicemi Evropské unie i OSN. Obě organizace přitom trvají na tom, že Jeruzalém by měl být v budoucnu hlavním městem jak Izraele, tak budoucího státu Palestina, což Izrael odmítá.

Akční letáky