Kdyby to tehdy vyšlo, dost možná jsme dnes místo v České republice žili ve federalizované rakousko-uherské říši.
V úterý 10. října 1871 – tedy právě před 145 lety – totiž vládla v sále českého zemského sněmu v pražském Thunovském paláci mimořádně slavnostní nálada. Jeden po druhém vstávali poslanci, vyvolávaní v lavicích podle jmen, a vyslovovali se k takzvaným fundamentálním článkům, které měly nově upravovat vztah zemí Koruny české k centrální moci ve Vídni.
Stodvaašedesátkrát zaznělo pevné „ano" nebo „ja", pouze pětasedmdesátkrát bylo ticho, protože čeští Němci už od 16. září na protest proti projednávanému návrhu nechodili na jednání. Přesto byl více než dvěma třetinami členů sněmu (měl celkem 237 členů, nikdo z přítomných nebyl proti ani se nezdržel) odhlasován návrh na vytvoření autonomního českého státu v rámci Předlitavska. Českým uším to znělo jako rajská hudba. Splnění snu obrozenecké generace se zdálo být na dosah.
„Ráčí-li Vaše Veličenstvo nové ustanovení státoprávních poměrů království českého věrnému národu svému ohlásiti listem majestátu a je postaviti pod ochranu přísahy korunovační, tehdy se promění v trvalou svornost ústavní spor, jenž drahně let tuto zemi a celou říši skličoval a tížil," připsali pak poslanci do doprovodného dopisu panovníkovi Františku Josefu I.
A když hrabě Jindřich Clam-Martinic pronesl na závěr jednání formulku „Bůh žehnej, opatruj a zachovej Vaše císařské a královské Apoštolské Veličenstvo", ozvaly se spontánní výkřiky „výborně" nebo „sláva".
Tady byly schváleny fundamentálky: historický sál českého zemského sněmu, dnešní Poslanecká sněmovna
Tady byly schváleny fundamentálky: historický sál českého zemského sněmu, dnešní Poslanecká sněmovna.Autor: Archiv
Zač je v Pardubicích dohoda
Proč vlastně taková důvěra v panovníka, který jen pár let předtím neváhal tvrdě zlikvidovat výdobytky revoluce z roku 1848?
Císař byl jednoduše na lopatkách. Prohrál válku s Prusy (1866) o hegemonii mezi rozdrobenými německými státy, musel svou říši rozdvojit v Rakousko-Uhersko (1867). Češi usoudili, že přišla i jejich chvíle, a začali „zlobit". Bojkotovali říšskou radu ve Vídni i zemský sněm v Praze – a skutečně se pohnuly ledy.
V Předlitavsku zrovna skončila éra vlád německých centralistických liberálů a císař vsadil na nové tváře. Do křesla předsedy vlády se dostal Karl von Hohenwart, konzervativec se sympatiemi pro federativní uspořádání Předlitavska. Poprvé si vzal do kabinetu i dva české ministry, Karla Habětínka pro justici a Konstantina Josefa Jirečka pro kult a vyučování. A už v únoru 1871 zahájil diskrétní jednání s českým konzervativcem Jindřichem hrabětem Clam-Martinicem o česko-rakouském vyrovnání.
K historické tajné schůzce Clam-Martinice s Hohenwartovými důvěrníky došlo 20. srpna 1871 v domě doktora Jana Žáka na dnešní třídě Míru na Zeleném předměstí v Pardubicích – právě tam český šlechtic formuloval základní české požadavky. A byl kupodivu vyslyšen.
V domě čp. 112 na dnešní třídě Míru v Pardubicích (druhý zprava) bylo 20. srpna 1871 mezi českými poslanci a zástupci vídeňské vlády tajně dojednáno česko-rakouské vyrovnání
V domě čp. 112 na dnešní třídě Míru v Pardubicích (druhý zprava) bylo 20. srpna 1871 mezi českými poslanci a zástupci vídeňské vlády tajně dojednáno česko-rakouské vyrovnání.Autor: Archiv
Český sněm záhy obdržel císařův reskript z 12. září 1871, v němž František Josef I. vyzval sněm k předložení oficiálního návrhu vyrovnání, slavnostně uznal existenci historického českého státu a vyjádřil ochotu nechat se korunovat svatováclavskou korunou. Nadšení čeští poslanci pak ustavili třicetičlennou komisi, která začala tvořit zmíněné fundamentálky.
Historik Jan Křen v knize Konfliktní společenství Češi a Němci 1780–1918 ovšem zdůrazňuje, že tehdy naopak Němci začali s dramatickou kampaní. „Autonomie Čech byla označena za barbarský stát a kapitulaci před údajnými velkomocenskými plány Čechů, které prý musely vést ke znásilnění Němců."
Rodil se vážný spor a Vídeň si toho byla vědoma. Křen cituje z trefného dopisu dobového rakouského politika Ernsta von Plenera, podle něhož „Čechům by se dalo vyjít vstříc stejně jako Maďarům a Polákům – kdyby v českých zemích nebyli Němci. V Rakousku se může maďarizovat i polonizovat, ne však počešťovat, neboť existence Němců v českých zemích a spojitost s nimi je nezbytnou podmínkou, aby rakouské němectví zůstalo národním celkem."
Opatrná revoluce
Ale nepředbíhejme. Je přelom září a října 1871 a čeští poslanci na zemském sněmu se ještě opájejí snem o vyrovnání. Všechno bylo s Vídní předem domluveno. O co vlastně ve fundamentálkách šlo?
Formálně to byly tři nedílné normy – soubor 18 článků, zákon na ochranu národnosti v Čechách a nová osnova volebního řádu pro český zemský sněm. Stěžejní byly hlavně tyto navržené principy:
- V článku 1 bylo zdůrazněno, že věci zahraniční, vojenské a finanční zůstávají v kompetenci federální, tedy v rukou Vídně.
- V článku 9 se říkalo, že všechny ostatní správní záležitosti spadají pod pravomoc českého zemského sněmu a zemské vlády.
- V článku 11 byla řeč o dalších možných oblastech celorakouského zájmu, které by vymezilo jednání zemských delegací.
- Zákon o ochraně národnosti prohlásil němčinu a češtinu za úřední jazyk všech federálních úřadů v Čechách a stanovil povinnost všech úředníků ovládat oba jazyky slovem i písmem.
Fundamentálky byly původně záležitost samotných Čech a českého sněmu, záhy s nimi však vyslovil nadšený souhlas i zemský sněm moravský v Brně. Zemský sněm slezský v Opavě je naopak většinou německých hlasů odmítl.
Mapa Rakouska-Uherska s vyznačeným Předlitavskem (světle žlutá) a Zalitavskem (sytě žlutá) a s korunními zeměmi. Tmavě žlutá Bosna a Hercegovina měla zvláštní status
Mapa Rakouska-Uherska s vyznačeným Předlitavskem (světle žlutá) a Zalitavskem (sytě žlutá) a s korunními zeměmi. Tmavě žlutá Bosna a Hercegovina měla zvláštní status.Autor: Archiv
Nebyl to nijak radikální program, naopak. Z původně vytyčené české snahy přetvořit rakousko-uherský dualismus v rakousko-česko-uherský trialismus se ustupovalo, protože autonomní země Koruny české neměly mít zdaleka tolik samostatnosti jako Uherské království. Šlo spíš o jakýsi „subdualismus", kdy uvnitř Předlitavska v rámci Rakouska-Uherska měla fungovat česko-německá federace.
Přesto byly fundamentálky maximem, čeho vůbec kdy česká reprezentace v 19. století dosáhla – respektive o čem aspoň reálně jednala.
Jenže zatímco konzervativci Clam-Martinic, Hohenwart i František Josef I. si představovali pouhé zrovnoprávnění historických korunních zemí, nacionalistickým politikům šlo hlavně o prosazení národních zájmů. Proto hlavně zákon o ochraně národnosti vyvolal největší bouři mezi českými Němci.
Proti převaze neměli Češi uvnitř monarchie dostatečnou protiváhu.
František Josef I. odpor domácích Němců očekával a byl nejspíš odhodlán jej zlomit. Proti fundamentálním článkům se však ostře postavili i rakouský ministr zahraničí Friedrich Beust, uherský premiér Gyula Andrássy a především sousední nově vzniklé jednotné Německo v čele s Bismarckem. To chtělo na svých jihovýchodních hranicích klid. „Zamítavý postoj Němců k tomuto zákonu uznává i rakouská literatura za doklad neochoty k jakékoli oběti v zájmu soužití s druhým národem," konstatuje Křen.
Výsledkem bylo, že proti fundamentálkám už tak nakloněné váhy se definitivně zvrátily. Proti převaze neměli Češi uvnitř monarchie dostatečnou protiváhu. Alpští konzervativci byli pasivní, Poláci neutrální a Jihoslované slabí. „A tak celá transakce zůstala odkázána na císaře, který přes všechna zapřísahání rychle kapituloval," líčí Křen.
Ledová sprcha
Stalo se tak reskriptem z 30. října 1871, který František Josef I. poslal českému sněmu. A byla to pro poslance nažhavené na autonomii a královskou korunovaci hodně studená sprcha.
„Připomínáme však důrazně, že zákonové o vyřizování společných záležitostí a o poměru obou částí veškerého mocnářství k sobě, sjednocením zákonodárných sborů obou částí, rady říšské a uherského sněmu říšského, zdělaní a Naší sankcí opatření plné moci právní pro celé mocnářství nabyli, a jediné způsobem touto úmluvou poznačeným změněni, aneb, byla-li ustanovení této úmluvy učiněna na určitý čas, obnoveni býti mohou. Poněvadž mimo to státoprávní poměry Našich kromě uherských království a zemí základními zákony státními o Nás vydanými upravení svého došly, tedy mohou jenom přivolením obojí sněmovny rady říšské změněny býti," kroutil se císař šroubovanou dobovou češtinou.
Jinými slovy – panovník sněmu zcela v rozporu s obsahem svého zářijového reskriptu sdělil, že v říši existují jen dva svrchované parlamenty – ve Vídni a v Budapešti – a že návrh vyrovnání by musel schválit minimálně ten vídeňský. Což bylo naprosto nereálné.
Hrabě Jindřich Clam-Martinic vedl jednání za české poslance
Hrabě Jindřich Clam-Martinic vedl jednání za české poslance.Autor: Archiv
Tečka, šmitec, všechny sliby zapomenuty. Co teď? Do sněmovny ještě nějakou dobu chodily z českých obcí rezoluce loajálně podporující fundamentálky, ale prapory českých národoveckých politiků rychle zplihly. Euforii vystřídala bezmoc a deprese.
Její součástí byly – tak jako později v dobách Mnichova nebo srpnové okupace – četné výzvy k zachování klidu, rozvahy a důvěry v budoucnost. „Neposuzujme, pánové, výsledek zasedání právě minulého dle okamžitých výsledků; třeba by tento zdál se býti skrovným, můžete, pánové, předce opustiti tuto sněmovnu s úplným vědomím, že Jste konali svoji povinnost, že Jste posloužili své vlasti," chlácholil poslance šéf sněmu, nejvyšší maršálek Království českého Jiří Kristián z Lobkowicz.
„Mám přesvědčení, že navzdor všem překážkám nastane konečně doba, kde království České vstoupí ve svá práva jemu patřící, mám, pánové, pevnou naději, že se nám dostane ještě té radosti, že uvidíme třpytiti se korunu svatováclavskou na čele našeho krále. A tedy, pánové, žádám Vás, abyste se mnou provolali našemu císaři a králi: Sláva." Tak zachytil maršálkova slova dobový stenozáznam z jednání, stejně jako hromovou odpověď poslanců trojnásobným zvoláním „sláva, sláva, sláva".
Začátek habsburského konce
Dnes víme, že to byla naděje klamná. Tvůrci fundamentálek se korunovace Františka Josefa I. českým králem (ale v zájmu spravedlnosti ani rakouským císařem!) nedočkali. Vlastně se už žádná další česká korunovace nikdy nekonala.
Hohenwartova vláda podala demisi, pochopitelně včetně Beusta. Profederální český sněm byl kvůli obstrukcím v březnu 1872 rozpuštěn a práce nového sněmu s německou většinou se již čeští poslanci na protest neúčastnili. Stejně tak ve Vídni se moci chopila vláda Adolfa von Auersperga, která veškeré české požadavky zcela zmrazila.
Karl von Hohenwart, předlitavský premiér, který se dokázal s Čechy dohodnout
Karl von Hohenwart, předlitavský premiér, který se dokázal s Čechy dohodnout.Autor: Archiv
Uražení Češi si rádi vytvořili mýtus, že mezi národ a krále se právě ve chvíli naděje na vyrovnání vedrali nepřátelé, kteří vše zhatili. Při návštěvě Františka Josefa I. v Čechách roku 1874 vítali panovníka v Plzni, Berouně i Praze už opět s neztenčenou úctou a nadějí.
Pravdou přitom je, že za nezdar fundamentálek mohl především František Josef I., který neměl dost politické odvahy ani prozíravosti. Někdejší rakouský ministr Albert Schäffle ve svých vzpomínkách napsal, že „není císaři vrozeno příliš idealistickoreálního sklonu k většímu jednání, které vždycky přihlíží k jednotlivostem, ale podle okolností vždy bere v úvahu také celek. Při takových schopnostech člověk snadno žije z ruky do úst, spokojuje se tím, co přinese každý den, a v případě, že přece jen experimentuje, ustupuje netrpělivě hned při prvních obtížích."
A skutečně: problémy, které měly a mohly fundamentálky vyřešit, se vracely jako bumerang až do zániku monarchie v roce 1918. Únavné boje o jazyková nařízení nebo punktace – to všechno nakonec Češi monarchii sečetli na sklonku první světové války, kdy se rozhodli pro úplnou samostatnost. Možná k tomu nemuselo dojít, nebýt osudového zaváhání na podzim 1871.
Toaletní reskript
V bojích o fundamentální články se zrodila i jedna specifická forma politického protestu, respektive satiry. Český poslanec a tiskový magnát Jan Stanislav Skrejšovský nechal v listopadu 1871 vytisknout císařův říjnový reskript ve formě toaletního papíru.
Spisovatel Ignát Herrmann ve svých vzpomínkách popsal, že text byl „ve formátě mnohem menším, tak zvaném kapesním, a to na papíře velmi tenkém a hebkém, barvy nahnědlé, na papíře, jakého tehda užívala toliko šlechta a někteří občanští zazobanci v nejdůvěrnějším soukromí. Papír té výroby a toho kulturního účelu byl prodáván ve složkách o několika stech listů s označením W. C. Paper."
Úspěch měl Skrejšovský značný. Lidé pochopili symboliku, že císařské slovo nestojí za nic a je dobré jen na jednu věc (tehdy se ostatně zrodil i příměr, zač stojí politika a že je lepší se na ni vykašlat). Balíčky „toaletního reskriptu" po pěti krejcarech šly na dračku.
Autentický Toaletní reskript, zadržený policií po doručení státním úředníkům
Autentický toaletní reskript, zadržený policií po doručení státním úředníkůmAutor: Archiv
Pochopitelně se podle dobového svědectví policie brzo našlo i dost vtipálků, kteří reálně pokálené reskripty poslali přímo císaři do Hofburgu, ale i dalším vysokým úředníkům.
Mimochodem, stejnou formu satiry jako kdysi Skrejšovský použili například v roce 1979 Američané, když na toaletní papír v USA umístili podobiznu ajatolláha Chomejního, vůdce tehdejší islámské revoluce.