Rubriku sponzoruje:

Když se plzeňskému lékaři Františku Škodovi a jeho druhé manželce Johanně, rozené Říhové, narodil 18. listopadu 1839 – tedy právě před 177 lety – syn Emil, patřilo již příjmení Škoda k nejváženějším ve městě. František Škoda to dotáhl až na zemského medicinálního radu, poslance říšského sněmu a v roce 1867 byl dokonce dědičně povýšen do šlechtického stavu s právem nosit titul rytíř.

Jeho syna Emila však místo medicíny od dětství fascinovala technika. Vystudoval ji na německé polytechnice v Praze a pak i na Vysoké škole technické v německém Karlsruhe. Škodova inklinace k němčině ještě více zesílila po jeho návratu z dobrovolnického vojenského angažmá v prohrané rakouské válce s Itálií a Francií v roce 1859. Zůstal totiž na praxi v brémských loděnicích a v magdeburských ocelárnách.

Jenže tam jej v roce 1866 zastihla prusko-rakouská válka a rakouský technik byl ze dne na den vyhoštěn z tehdejšího Pruska jako občan nepřátelského státu domů, do Plzně. Bez práce však dlouho nezůstal. Otec mladému šestadvacetiletému muži dojednal během jeho nepřítomnosti nástup do funkce vrchního inženýra v nově vybudované plzeňské strojírně hraběte Ernsta Waldsteina.

Emil Škoda (sedící pátý zleva) se svými spolupracovníky v roce 1888Autor: Archiv

Kapitál na startovní čáře

Přestože mladý Škoda získal skvělý plat, zlobily jej poměry ve špatně vedeném podniku. Uměl si představit nápravu v podobě investic a modernizace, a tak se rozhodl strojírnu odkoupit. Waldstein souhlasil, ale věc měla háček. Cena činila 180 tisíc zlatých, a ty Škoda neměl. Otec mu zprvu nechtěl půjčit, ale na přímluvu strýce Josefa Tomáše Škody z Vídně tak nakonec učinil. A i sám strýc synovci otevřel účet s milionem zlatých.

Přestože mladý Škoda získal skvělý plat, zlobily jej poměry ve špatně vedeném podniku.

Byla to jejich nejlepší investice. Ihned poté, co se stal továrníkem, začal Emil svůj podnik rozšiřovat a vylepšovat. Přibývalo budov i kanceláří, původní počet 33 dělníků se rychle zvyšoval. Škoda si své zaměstnance hlídal ve dne v noci. V továrně dokonce přespával a dělníkům ve snaze omezit prostoje nechával nosit jídlo do továrny přímo z hostince.

Navíc se Emil Škoda v roce 1871 oženil s bohatou nevěstou Hermínou Hahnenkammovou. Nevěsta dostala stotisícové věno, které pak Škoda použil na vybalancování potíží způsobených krizí v důsledku krachu na Vídeňské burze v roce 1873.

Emil Škoda (v druhé řadě první zleva) s rodinouAutor: Archiv

Do roku 1878 vyrobily Škodovy závody zařízení pro 25 cukrovarů, 11 sladoven a pivovarů, stroje pro doly a hutě v českých zemích a také válcovny železa pro Uhry a Německo.

Jenže workoholik a pedant Emil Škoda chtěl vyrábět víc a víc. Historik Miroslav Hlaváč zdůrazňuje, že Škodova vojenská zkušenost z roku 1859 měla zásadní význam pro jeho rozhodnutí zajistit své továrně perspektivní rozvoj pomocí výroby zbraní.

Pán ocelového města

S tím ovšem souvisela další významná inovace. Emil Škoda totiž snad jako první v habsburské monarchii pochopil, že budoucností strojírenství nebude železářství, ale výroba oceli. Přesvědčil ho o tom jeho přítel Fritz Asthower, majitel oceláren v Annen ve Westfálsku, který mu pak pomohl v Plzni vybudovat v roce 1886 moderní ocelárnu s dvěma martinskými pecemi. V ní Škoda začal vyrábět takzvanou annenskou ocel, která při skvělé pevnosti vynikala výjimečnou tažností, až o tři procenta vyšší, než bylo tehdy v Evropě běžné.

Úspěch byl rychlý. Jestliže ocelárna vytavila při zahájení činnosti 4000 tun oceli, pak v roce 1899 to bylo již 7000 tun, přičemž tehdy už měla Škodovka 2800 zaměstnanců.

Na střelnici v Doudlevcích v roce 1895. Emil Škoda (druhý sedící zleva) se spolupracovníky a příslušníky armády.Autor: Archiv

Kromě toho si Škodovy závody záměrně vybudovaly pověst, že jsou schopny a ochotny přijmout v podstatě jakoukoli zakázku, kterou by jinde nechtěli nebo nedokázali splnit. Náročné požadavky na kvalitu ocelových odlitků tehdy vznášeli zejména loďaři – a právě jejich zakázkami na součástky obchodních i válečných lodí byl Škodův podnik v 90. letech 19. století doslova zavalen.

Škodovy závody si vybudovaly pověst, že jsou schopny a ochotny přijmout v podstatě jakoukoli zakázku, kterou by jinde nechtěli nebo nedokázali splnit.

Za to, že se Škodovka mohla stát největším dodavatelem pro rakouskou armádu, vděčila náhodě, že slavná a dodnes fungující zbrojovka ve Steyeru produkovala jen lehké zbraně a těžké zbraně se do monarchie dovážely. Udržet velmocenské postavení ovšem vyžadovalo soběstačnost, a tak armáda vypsala tendry, v nichž se Škodovkou soutěžily třeba Vítkovické nebo Třinecké železárny. Rakouská vláda se ale roku 1890 rozhodla pro ráže děl 4,7 a 7 centimetrů z Plzně.

Jako mělo Rusko své Putilovské závody, Německo svého Kruppa, Francie Schneiderovu zbrojovku a Velká Británie Vickerse, Rakousko-Uhersko získalo svou Škodovku.

Vyčerpaný a nemocný muž

Ukočírovat výrobní gigant vyžadovalo extrémní námahu, navíc Emil Škoda chtěl mít přehled o každém detailu a toužil být u všeho. To se pochopitelně negativně projevilo na jeho zdraví. Navíc koncem 90. let 19. století Škodovka zákonitě dospěla do fáze, kdy jako rodinný podnik nezvládala financovat tak náročnou výrobu.

Na nátlak bank proto Emil Škoda proměnil v roce 1899 svou firmu na akciovou společnost, v níž se stal držitelem více než 50 procent akcií a podržel si funkce prezidenta a generálního ředitele.

Emil Škoda na honu (třetí zprava) v roce 1896Autor: Archiv

Chytrý Škoda ovšem dobře věděl, že na svou firmu de facto ztrácí vliv, a sám osud jako by chtěl nemocného a unaveného muže ušetřit role pouhé figurky v milovaném podniku. Když se jedenašedesátiletý průmyslník 8. srpna 1900 vracel vlakem z pobytu v rakouských lázních Bad Gastein, zastihla jej smrt přímo v kupé vagonu, při průjezdu stanicí Setzhal ve Štýrsku. Příčinou bylo selhání nemocného žaludku.

Následný pompézní pohřeb na Mikulášském hřbitově v Plzni byl rozloučením tisíců Plzeňanů s člověkem, který z jejich města piva učinil světovou metropoli strojírenství.

Miliardáři první republiky

O Emilu Škodovi a jeho rodu, stejně jako o dalších významných podnikatelích z dob první republiky a konce monarchie, si můžete přečíst v prvním tištěném speciálu Dotyku s názvem Miliardáři první republiky.
V zajímavém čtení na dlouhé podzimní a zimní večery najdete na 120 stranách podrobné profily lidí, jejichž značky mnohdy přežily až do současnosti. Baťa, Křižík, Odkolek, Podolská, Wannieck, Rothschild, Hlávka, Loos... to je elita, která položila základy průmyslu a podnikání v českých zemích.
Speciál je možné pořídit jednoduše formou textové zprávy. Stačí zaslat jednu SMS na číslo 90211 ve tvaru DEN mezera DOTYK mezera JMENO mezera PRIJMENI mezera ADRESA mezera PSC. Cena je 89 korun včetně doručení (+ cena za SMS podle tarifu operátora).