Před 20 lety vstoupily mírové síly KFOR do Kosova. Začala operace Joint Guardian

12. červen 2019 četba na 7 minut
V kosovské metropoli Prištině byla 17. února 2008 vyhlášena nezávislost provincie na Srbsku. Od té doby samostatné Kosovo uznala asi stovka zemí.

V kosovské metropoli Prištině byla 17. února 2008 vyhlášena nezávislost provincie na Srbsku. Od té doby samostatné Kosovo uznala asi stovka zemí.

Foto: DENÍK/Martin Divíšek

Dne 12. června 1999 vstoupily do Kosova na základě mandátu OSN mírové síly KFOR (Kosovo Force). Začala operace Joint Guardian (Společný strážce), která měla vydláždit cestu mírovému řešení konfliktu a umožnit bezpečný návrat domů stovkám tisíc uprchlíků. Coby člen Severoatlantické aliance (NATO) se na ní podílelo i Česko. Situace v regionu však zůstává nadále neklidná.

FOTOGALERIE

Dlouhodobé závažné etnické napětí mezi albánskou a srbskou populací vedlo v 90. letech až k erupci etnického násilí, jež v letech 1998 a 1999 vyústila v kosovskou válku. Různé vojenské a polovojenské jednotky ze Svazové republiky Jugoslávie (spravované zejména Srby) vedly v Kosovu denně boje s takzvanou Kosovskou osvobozeneckou armádou. Územní střety byly doprovázeny etnickými čistkami, které donutily víc než jeden milion lidí opustit domovy. Kolem 850 tisíc etnických Albánců uprchlo do Albánie a Makedonie, dalšího zhruba půl milionu Albánců sice zůstalo v Kosovu, ale bylo vyhnáno ze svých domovů.

V roce 1999 vedla tato válka k vojenské intervenci NATO pod patronací OSN. Kosovo se pak stalo podle rezoluce Rady bezpečnosti protektorátem OSN. Od této intervence uplynulo právě dvacet let.

Dne 10. června 1999 přijala Rada bezpečnosti OSN rezoluci číslo 1244, jíž umožnila nosit mezinárodním bezpečnostním silám v Kosovu zbraně, aby se mohly chránit a současně použít k řešení krize sílu. Toto usnesení zmocnilo členské státy OSN a příslušné mezinárodní organizace (zejména Severoatlantickou alianci) k zavedení takzvané mezinárodní bezpečnostní přítomnosti v Kosovu. Účelem této mírové operace bylo prosadit příměří, odzbrojit kosovskou armádu a další kosovské albánské skupiny a vytvořit bezpečné prostředí pro návrat uprchlíků.

Mise začíná

Den po přijetí usnesení OSN, 11. června 1999, se začaly srbské síly stahovat z Kosova a NATO z tohoto důvodu zastavila vzdušné údery, které vedla proti Srbsku od 24. března. Důvodem k jejich zahájení byl údajný masakr albánských civilistů v Račaku, k němuž mělo dojít 16. ledna 1999. Podle tvrzení Albánců při něm bylo zabito 40 až 45 lidí (podle srbské strany šlo však o albánské vojáky padlé v předchozích ozbrojených srážkách, jejichž těla byla pouze převlečena do civilních šatů a shromážděna na jednom místě). Letecké útoky začaly poté, co ztroskotalo jednání mezi albánskými a srbskými představiteli na na zámku Rambouillet ve Francii. 

OSN dala v červnu Svazové republice Jugoslávie jedenáctidenní lhůtu na to, aby stáhla všechny své letouny a zbraně protivzdušné obrany nejméně 15 mil od hranic Kosova. Pokud by se Srbové znovu rozhodli pro útok, pak by podle odhadu Pentagonu vstoupila první spojenecká vojska do Kosova do 24 hodin.

Samotná operace Joint Guardian začala 12. června 1999. Síly KFOR mělo podle počátečních plánů tvořit 46 tisíc až 50 tisíc příslušníků spojeneckých vojsk. Podél hranice s Makedonií čekali na rozkazy britští elitní parašutisté, po nichž měli případně následovat francouzští a další vojáci NATO. Do severní Makedonie byli posláni američtí vojáci. Hlavní štáb spojeneckého velení mise NATO pod velením britského generála Michaela Jacksona se měl podle očekávání přesunout ze svého dosavadního stanoviště v makedonském hlavním městě Skopji do kosovské metropole Priština. Z Albánie k makedonské hranici bylo postupně přesunuto kolem 1700 amerických vojáků, dalších 200 jich přiletělo z Německa.

Od července 1999 se mírové mise v Kosovu začala účastnit i česká armáda. Česká průzkumná rota byla podřízena britskému velitelství oblasti a střežila 42 kilometrů kosovsko-srbské administrativní hranice. Své sídlo měla na základně Šajkovac v severovýchodní části oblasti.

Role Ruska

Asi 700 svých vojáků začalo trénovat pro zásah v Kosovu také Rusko. Ruská role byla od začátku trochu nejasná. Po zahájení mírové mise jednotek NATO zamířil z Bosny ke Kosovu ruský konvoj nákladních vozů, na nichž byly narychlo namalovány znaky jednotek KFOR. Tento ruský krok NATO překvapil, vyvolal zmatek v počátcách operace a zintenzívnil mezinárodní debatu o roli Moskvy v mírových silách.

Rusko žádalo v Kosovu svou vlastní zónu. NATO tento požadavek odmítla, protože se obávala, že by tak v této enklávě vznikla oblast, v níž by dostali výkonné pravomoci Srbové. Rusko v odpověď pohrozilo, že pokud svou vlastní zónu nedostane, domluví se přímo se srbskou vládou v Bělehradě.

Po třech dnech obtížných vyjednávání se NATO s Rusko dohodla na tom, že Rusové rozmístí v Kosovu pod velením aliance zhruba 3600 svých vojáků a 16 styčných důstojníků coby součást mírových sil. Tato dohoda také otevřela Rusku dveře k širšímu zastoupení ve velitelské struktuře NATO, na jejímž základě získali představitelé ruské armády své zastoupení v hlavním sídle NATO v Bruselu, v jihoevropském ústředí v Neapoli a v ústředí Kosova.

Ruští vojáci operovali ve čtyřech různých zónách: v severní části sektoru podléhajícího Američanům, v severozápadní části pod kontrolou německých jednotek, v malém úseku francouzského severního sektoru a v malé části britského sektoru. Sedm set padesát vojáků bylo nasazeno v blízkosti letiště Priština, pro něž byl určen ruský velitel. Rusové podle dohody zajišťovali údržbu letiště i další podporu.

Klid zatím nenastal

Při následné obnově země hrála významnou roli OSN, což byl požadavek vznesený jak Jugoslávií, tak i Ruskem. Rada bezpečnosti OSN se tak stala odpovědná za zajištění služeb občanům. Za osud uprchlíků odpovídal Vysoký komisař OSN pro uprchlíky a klíčovou roli při rekonstrukci infrastruktury hrály Evropská unie a Světová banka. 

Necelých devět let po zahájení operace Společný strážce, dne 17. února 2008, vyhlásil kosovský parlament nezávislost. Jako suverénní stát uznalo Kosovskou republiku postupně 102 členských států OSN a 24 z 28 členských států Evropské unie (včetně České republiky). Dvaaosmdesát členů OSN Kosovo jako samostatný stát neuznalo. Odmítá to také Srbsko coby nástupnický stát za někdejší Jugoslávii, které však takzvanou Dohodou v Bruselu uznalo v roce 2013 legitimitu kosovských orgánů a zvláštní status Kosova v rámci Srbska. Tato dohoda stanovuje, že veřejné instituce v Kosovu provozuje výhradně zvolená kosovská vláda, a ne vláda srbská.

Situace v regionu však zůstává nadále napjatá. V květnu letošního roku zasáhla kosovská policie ve městech Mitrovica a Zubin Potok na severu Kosova, kde se rozhodla zatknout skupinu lidí, které označovala za pašeráky a součást organizovaného zločinu. Při zatýkání došlo k přestřelkám, na něž Srbsko zareagovalo uvedením armády do bojové pohotovosti. Kosovská vláda začala mluvit o záměrné srbské provokaci a situace hrozila novou eskalací násilí mezi Albánci a Srby. Vedení mírové mise OSN vyzvalo všechny strany ke klidu a rozvaze.

Vojáci Severoatlantické aliance, kteří v zemi nadále působí v silách KFOR, jsou podle svého velení připraveni k zásahu, bude-li to situace vyžadovat. "Protože v tuto chvíli je politická situace velmi napjatá a citlivá, KFOR se obrací na všechny strany, aby se chovaly zodpovědně a vyhnuly se použití násilí," uvádí se v prohlášení sil KFOR.

Akční letáky