Komunistické Československo přijalo tu zprávu div ne se zadostiučiněním, ovšem demokratický svět 6. října 1981 – tedy před 35 lety – ustrnul.

V Káhiře totiž podlehl atentátu egyptský prezident Anvar Sadat, muž, který otočil kormidlo své země od násirovského směřování do sovětského bloku ke spojenectví s USA. Ba co víc, jako představitel první arabské země uznal stát Izrael a podepsal s ním mírovou smlouvu.

Právě proto byl atentát krátce po islámské revoluci v Íránu (1979) druhým významným projevem rostoucího islámského fundamentalismu. Provedli jej totiž členové skupiny Egyptský islámský džihád, kteří jednali na základě fatvy, uvalené na Sadata egyptským duchovním Omarem Abdel-Rahmanem.

Atentát na Anvara Sadata, sedícího na tribuněAutor: Archiv

První z prozápadních vládců Egypta

Nebyl-li Sadat ideovým pokračovatelem svého socializujícího předchůdce Gamála Násira, byť mu rok dělal viceprezidenta, pak byl rozhodně prvním z pozdější řady egyptských prozápadních vládců. A podobně jako oni byl vždy politicky pružný, tvrdý, pragmatický a neideologický. Zkrátka osvícený diktátor a vlastenec.

Mělo to jednoduchý důvod. Předchůdce Husního Mubáraka (vládl 1981–2011) i současného prezidenta Abdala Fattáha Sísího měl stejně jako oni vojenské vzdělání i kořeny.

Sadat byl prvním z pozdější řady egyptských prozápadních vládců.

Narodil se roku 1918 v chudé rodině a v roce 1938 dokončil studia na Královské vojenské akademii v Káhiře. Za pokus o svržení tehdejší britské nadvlády v Egyptě pomocí Itálie a Německa byl vězněn Brity. V roce 1952 se Sadat aktivně účastnil svržení monarchie a krále Farúka I.

Osmnáct let pak trpělivě čekal na svou příležitost. Podporoval svého času spojení Egypta se Sýrií ve Sjednocenou arabskou republiku a stal se šéfem jejího parlamentu. Když se SAR po třech letech trvání (1958–1961) rozpadla, šéfoval se stejnou vehemencí parlamentu egyptskému. V letech 1969 si jej Násir vybral za viceprezidenta a po Násirově smrti v roce 1970 Egypťané Sadata v referendu zvolili 90 procenty hlasů za prezidenta.

Nový kurz: USA a Izrael

První, co mělo být propříště jinak, byl vztah státu k islamistům. Násir je zakazoval, Sadat jim dal naopak svobodu, protože od nich očekával podporu konzervativních hodnot. Zároveň zahájil tzv. nápravnou revoluci, která měla Egypt zbavit násirovského levicového fanatismu.

Naopak Sadatův vztah k Izraeli byl zpočátku nepřátelský. Šestého října 1973 (o osm let později bude v tento výroční den zabit!) dokonce rozpoutal proti Izraeli tzv. jomkipurskou válku, jejímž cílem mělo být navrácení Sinajského poloostrova, který Izrael získal v šestidenní válce v roce 1967.

Sadat (vlevo) se svým pozdějším nástupce Mubárakem během jomkipurské válkyAutor: Archiv

Egyptský útok byl zprvu úspěšný a pro Egypťany se stal Sadat národním hrdinou. Jenže Izrael s pomocí USA nakonec Egypťany odrazil a Sadat byl nucen uzavřít příměří. A tehdy nastala Sadatova hvězdná hodina: z válečníka se promptně proměnil ve schopného diplomata, obchodníka a mírotvorce. Na rozdíl od islamistických radikálů pochopil, že čeho nedosáhne zbraněmi, to lze získat u jednacího stolu.

Na rozdíl od islamistických radikálů pochopil, že čeho nedosáhne zbraněmi, to lze získat u jednacího stolu.

Sadat prolomil dosavadní tabu: roku 1975 uzavřel s Izraelem dohodu o stažení vojenských sil a jako zprostředkovatele si naklonil Vatikán. Navštívil papeže Pavla VI. – a najednou začaly na Blízkém východě tát ledy. Jako první arabský vůdce dokonce v roce 1977 oficiálně navštívil Izrael, setkal se s premiérem Menachem Beginem a v parlamentu promluvil o potřebě arabsko-izraelského míru.

Vrcholem těchto snah se staly tzv. dohody z Camp Davidu a podpis egyptsko-izraelské mírové smlouvy 26. března 1979 v americkém Washingtonu. Egypt tím jako první arabská země oficiálně uznal Izrael jako stát a odměnou mu bylo navrácení Sinajského poloostrova. Sadat a Begin pak v roce 1978 obdrželi Nobelovu cenu míru.

Sadat s izraelským premiérem Beginem (vpravo) v přítomnosti amerického prezidenta Cartera (uprostřed) během jednání v Camp Davidu roku 1979Autor: Archiv

Pomsta fanatiků

Většina Egypťanů to uvítala, ale islamisté v zemi i v celém arabském světě zuřili. Liga arabských států dokonce Egypt v roce 1979 vyloučila ze svých řad a své sídlo přesunula z Káhiry do Tunisu. Nevraživost vůči Sadatovi stoupla i poté, co Egypt poskytl azyl svrženému íránskému šáhovi Rézovi Páhlavímu.

Zleva Sadat, Carter a Begin při podpisu egyptsko-izraelské mírové smlouvy ve Washingtonu v roce 1979Autor: Archiv

Sadat se i doma ocital ve stále větší izolaci a byl nucen čelit čím dál silnějšímu odporu. V roce 1981 při každoroční vojenské přehlídce k výročí úspěšného začátku jomkipurské války zaútočila na prezidenta stojícího na tribuně osádka jednoho z projíždějících aut. Útok vyběhnuvších střelců trval dvě minuty a Sadat byl při něm zavražděn. Kromě něj přišlo o život dalších 11 lidí, mimo jiné kubánský velvyslanec, ománský generál a biskup koptské církve. Osmadvacet lidí bylo zraněno, například tehdejší egyptský viceprezident Mubárak, irský ministr obrany Tully a čtyři američtí důstojníci.

Kromě Sadata přišlo o život dalších 11 lidí, mimo jiné kubánský velvyslanec, ománský generál a biskup koptské církve.

Atentátníci v čele s Chálidem Istambulím byli chyceni, odsouzeni k smrti a roku 1982 zastřeleni.

Paradoxní je, že i když Sadat nebyl ideolog, vykřesal právě on pro Egypt image silného, prozápadního a Izraeli nakloněného státu, v němž základní svobody garantuje armáda. Země pyramid se těchto pilířů politiky drží dodnes.