Požár vznikl ve čtvrtek 27. dubna 1978 po druhé hodině odpolední. Jeho zrod nastal u barokních zastřešených svatohorských schodů z roku 1728, které vedou ze Svaté Hory do Příbrami. Historicky cenné schody, postavené podle upraveného návrhu slavného architekta a stavitele Kiliána Ignáce Dientzenhofera, byly v roce 1978 zavřené pro havarijní stav. Jak už to tak ale bývá, na děti žádné podobné zákazy neplatí...

Děti si rozdělaly ohníček

V místech, kde přiléhal okraj střechy schodů těsně ke svažitému terénu, si v ten den čtyři osmi až patnáctileté děti udělaly kolem půl třetí odpoledne ohníček.

"Plameny z hranice zachvátily vedle rostoucí křoviny. Odtud se oheň asi ve tři čtvrtě na tři přenesl na stropní a střešní konstrukci šindelové střechy schodiště," popisuje pro Dotyk.cz vznik požáru ředitelka Státního okresního archivu Příbram Věra Smolová. Tento archív připravuje v současnosti ve spolupráci s římskokatolickou farností u kostela Nanebevzetí Panny Marie na Svaté Hoře a s Městem Příbram obsáhlou výstavu k připomenutí celé události. Její vernisáž proběhne ve čtvrtek 26. dubna.

Vysoce hořlavá šindelová krytina spolu se schodištěm působícím částečně jako komín způsobila rychlé šíření ohně směrem vzhůru, k zaústění schodů do objektu kláštera. Ten byl v té době pod lešením a právě přes dřevěné podlážky lešení se oheň hbitě zakousl ještě dál.

"Šla jsem právě ze školy, když jsem nad kopcem uviděla kouř," vypráví Věra Smolová, v té době žákyně jedné z příbramských škol.

Během jediné hodiny byly střechy severní části areálu v plamenech. Požár zachvátil a zcela zničil střechu kláštera, proboštství a severní části ambitů včetně věže s hodinami. Silně poškodil i věže nad kaplí Mníšeckou a Plzeňskou, spolu s nástropními malbami této části ambitů. Plameny olizovaly dokonce samotnou baziliku.

"Šel jsem si připravovat kázání na odpolední mši svatou. Když tu někdo zvoní u vrat, že prý Svatá Hora hoří. Nefungoval telefon, takže to nemohl nikdo z Příbrami zavolat. Mezitím někdo volal hasiče, kteří se ale nemohli dostat do dvora skrz úzký vjezd," vzpomínal před deseti lety v Katolickém týdeníku jeden z někdejších svatohorských kaplanů Petr Jandera.

"Když jsem tu hrůzu viděl, šla mi hlavou jen modlitba ,Maria, pomoz!‘ Běželi jsme nad ambit s hasicími přístroji. Viděli jsme rozžhavené trámy nad námi – museli jsme to vzdát. Hrozilo, že bychom se odtamtud nedostali," vzpomínal v témže titulu další z kněží Ivan Kudláček. "Viděli jsme pak už jen z dálky, jak se střecha sklání a propadá se do našich bytů."

Fámy o tajemných žhářích

Když děti viděly, co způsobily, nepřivolaly pomoc, ale dohodly se, že budou svou vinu popírat. Vyšetřovatelé téměř dva týdny nevěděli, kdo nebo co požár způsobil, a tak se okamžitě vyrojily fámy.

Podle některých svědků se totiž v okolí Svaté Hory už týden před požárem pohybovaly "podezřelé osoby".

"Oheň se na střechy dostal tak, že prohořelo šestipatrové lešení, pokryté ztvrdlou cementovou krustou. Zdá se, že bez pomoci hořlavé látky by k požáru nemělo dojít. Já sám si pamatuji, že jsem jako dítě zaslechl, že Svatá Hora měla být úmyslně podpálena, po požáru na dlouhá léta uzavřena a nakonec se měla stát muzeem baroka," vzpomínal před deseti lety svatohorský farář Stanislav Přibyl.

Lidé tak začali v šeptandě připisovat založení ohně Státní bezpečnosti, která se podle nich snažila zbavit Svatou Horu statutu nábožensky významného poutního místa a udělat z ní ryze světskou památku. Pravda je, že státní orgány byly na Svatou Horu zaměřeny. "Jak jsem zjistila při studiu archivních pramenů během přípravy výstavy k výročí požáru, bylo na Svaté Hoře v budově kláštera, sloužícího tehdy jako internát pro středoškolskou mládež, instalováno odposlouchávací zařízení ve správě SNB," zmiňuje Věra Smolová.

Obliba Svaté Hory v 70. letech rostla, což státní orgány nerady viděly. "Okresní tajemník pro věci církevní Břetislav Pospíšil napsal, že se slavnosti Korunovace sošky Panny Marie milostné v roce 1971 zúčastnilo asi 10 tisíc až 12 tisíc lidí a že pozoroval značné omlazení poutníků. Předsednictvo okresního výboru KSČ i proto přijalo v září 1971 soubor opatření, jež by omezila vliv Svaté Hory na myšlení občanů," dodává ředitelka příbramského archívu.

Za samotný vznik požáru však StB ani žádné tajemné osoby podle jejích slov opravdu nemohly. "Během přípravy scénáře výstavy jsem prostudovala také příslušný dozorový spis v trestní věci Okresní prokuratury Příbram. Jednoznačně z něj vyplývá, že muselo proběhnout rozsáhlé vyšetřování požáru a výslechy svědků - a teprve na jejich na základě se děti ke svému činu přiznaly. Rekonstrukce požáru byla provedena 11. května 1978 a bezpečně prokázala, že jednoznačnou příčinou vzniku požáru byla neopatrnost těchto dětí při zakládání ohníčku," uvádí Věra Smolová.

Modlitba přinesla déšť

Další fámy se týkaly a dosud týkají začátku a provedení hasebního zásahu, protože ten začal s určitou prodlevou. Nechaly snad státní orgány Svatou Horu úmyslně nějakou dobu hořet?

Podle všech dostupných pramenů nikoli. K prodlevě sice došlo, ale proto, že hasiči se museli hned od začátku potýkat s řadou nesnází. O jedné už tu byla zmínka - šířka vjezdu neumožňovala jejich vozům dostat se do areálu a pokrýt rychle celý oheň. Svatá Hora se navíc kvůli své výškové poloze potýkala s nedostatečným tlakem v hydrantech požárního vodovodu a malým tlakem ve vodovodní síti. Účinný zásah v případě požáru tak byl závislý na dovozu hasicí vody, jíž byl v počátku hašení nedostatek. Dovezená voda z prvních tří cisteren se při použití šesti proudů vyčerpala asi za deset minut, další cisterna přijela až za 23 minut. Plynulá dodávka vody nastala teprve od 16 hodin.

"Zjištěné skutečnosti nepochybně znamenaly minimálně patnáctiminutové, spíše však třicetiminutové zdržení zahájení hasebních prací a rozšíření požáru na další objekty," vysvětluje Věra Smolová s odkazem na oficiální spis o požáru z června 1978, obsahující odborné požární hodnocení i popis zásahu.

Při požáru zasahovalo celkem 330 hasičů ze 46 jednotek. Velkou snahu a odvahu projevili požárníci z Třebska. "Vysekali díru ve střeše baziliky, nosili kýble s vodou nahoru na baziliku, hasili již vznikající oheň. Díky jejich preventivnímu zásahu neshořela Svatá Hora celá a nebyl především poškozen chrám," vzpomínal před deseti lety Stanislav Přibyl. Statečnost prokázal i redemptorista Dominik Fiala, jenž byl v té době na Svaté Hoře kostelníkem. Ten zajistil milostnou sošku Panny Marie a i on se snažil zabránit rozšíření požáru na baziliku. Pomáhali také vojáci.

I přes obětavé nasazení hasičů by však škody byly nepochybně vyšší, kdyby nebylo několika šťastných okolností a jednoho bezmála zázraku.

Velkým štěstím tak bylo například to, že v době politického uvolnění v druhé půli 60. let začaly na Svaté Hoře nejnutnější opravy zchátralého areálu a že jeho tehdejší správce Karel Olšar nechal na sklonku svého svatohorského působení opatřit šindelové kupole čtyř nárožních kaplí (Mníšecké, Plzeňské, Březnické a Pražské) měděným plechem.

"Jak se ukázalo při hasebním zásahu v roce 1978, toto jeho prozíravé rozhodnutí zamezilo rozšíření požáru na západní, jižní a východní ambit – škody by byly ještě mnohem větší," připomíná Věra Smolová.

Mníšecká a Plzeňská kaple byly sice poškozeny, měděný plech na jejich střeše však dalšímu šíření ohně zabránil a uchránil kaple před jejich zničením. Vyhráno ale ještě nebylo.

"V noci v jedenáct hodin nám znovu volali z Příbrami, že doutná hodinová věž. Modlili jsme se růženec a najednou se otočil vítr a začalo pršet. Měli jsme velkou radost. Tahle událost by mohla být vymalovaná v ambitech mezi vyobrazeními různých svatohorských zázraků,“ vzpomínal v Katolických listech Ivan Kudláček.

Hodinová věž stála podle pamětníků ještě dva dny a čněla nad spáleništěm jako přízrak. Hodiny prý bily i uprostřed plamenů, jakoby volaly o pomoc. V sobotu 29. dubna však byla stržena do dvora.

Zachráníme Svatou Horu

Přestože byly škody způsobené ohněm značné, zůstala Svatá Hora zavřená jenom pár dní. Začalo se s opravami. V nich sehrál svou pozitivní roli nový správce areálu Zdeněk Adler, který od 1. června 1972 vystřídal vyčerpaného Karla Olšara.

Adler byl osobností do jisté míry rozporuplnou - na jedné straně ustupoval režimu ve věcech, které už byly pro jiné duchovní nepřijatelné (například byl tajemníkem středočeského Sdružení katolických duchovních Pacem in terris, což bylo komunisty podporované uskupení některých katolických kněží, jež mělo "jménem katolické církve" zastávat postoje, vyhovující komunistické straně), na straně druhé mu na celém areálu opravdu záleželo.

"Adler sice vycházel se státními orgány, ale staral se o Svatou Horu, jak nejlépe mohl. V roce 1976 nechal například vyhotovit kompletní výkresovou dokumentaci rezidence, což se po požáru ukázalo jako nanejvýš prozíravé – jen díky ní mohla hned začít obnova vyhořelého objektu," uznává Věra Smolová.

"K požáru došlo v době, kdy nebylo možné sehnat vůbec žádný materiál. Práce při obnově postupovaly tak rychle jen díky vlivu a konexím tehdejšího duchovního správce," připomněl v Katolickém týdeníku před deseti lety i farář Stanislav Přibyl.

Na nové střechy bylo například zapotřebí získat obrovské, dvacet metrů dlouhé trámy s průměrem 20 na 30 centimetrů, což se podařilo. Do obnovy se s vervou pustili nejen tesaři, ale také spousta brigádníků.

Kromě střešních konstrukcí dostaly zabrat především klenby a jejich výzdoba. Při hašení protékala zdivem voda a prudké změny teplot způsobily rozpukání zdiva. Restaurátoři proto sejmuli v severním ambitu malby na gázu a opravili pod nimi omítku. Později je znovu nalepili na své místo a restaurovali.

"Pro mě to byl nejkrásnější rok mého kněžského působení. Mnoho lidí si totiž o neštěstí přečetlo v novinách. Přicházeli sem lidé po padesáti letech ke svaté zpovědi, nosili děti ke křtům, byla tu spousta svateb. Poznal jsem ve zpovědnici, že přísloví ,všechno zlé pro něco dobré‘ je pravdivé. Požár zkrátka přilákal spousty lidí," vzpomínal Ivan Kudláček.

Kromě nástropních maleb se tak podařilo všechno obnovit do roku 1982, k 250. výročí korunovace sošky Panny Marie milostné. K dalším úpravám došlo v roce 1988, kdy bazilika získala mimo jiné novou mramorovou podlahu podle návrhu architekta Josefa Vlčka a nový oltář a kdy byl znovu osazen nákladně zrestaurovaný slavný Stříbrný oltář. Definitivně se stopy požáru podařilo zahladit v roce 2003, kdy kardinál Miloslav Vlk požehnal i konečně obnovené nástropní malby v severním ambitu.

Po rekonstrukci Svaté Hory byla v roce 2015 zmodernizována i protipožární opatření a přibyly další hydranty, takže její protipožární ochrana už odpovídá dnešním normám.

Svatá Hora

Svatá Hora je významný barokní areál a poutní místo na vrchu u Příbrami. Její areál tvoří obdélný komplex ambitů se čtyřmi kaplemi v rozích, uvnitř stojí na vysoké kamenné terase původně gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie, přestavěný a rozšířený v letech 1660 až 1673 za účasti architekta Carla Luraga. K severnímu křídlu ambitů přiléhá bývalá jezuitská rezidence a klášter a od severozápadního rohu komplexu vedou do Příbrami kryté schody. Celý areál byl vybudován podle jednotného plánu architekta Carla Luraga z roku 1658 za ideové účasti jezuity pátera Benjamina Schleyera. V současnosti tvoří Svatá Hora nejen jedno z nejvýznamnějších a nejstarších mariánských poutních míst v Čechách, ale představuje také výjimečnou uměleckou sbírku. Kromě hodnotné raně barokní architektury se vzácnými vrcholně barokními portály a schodištěm je zde několik set plastik a obrazů, bohatá a kvalitní štuková výzdoba a četné práce uměleckých řemeslníků předchozích staletí.