Historie

Před 42 lety ve Španělsku padla diktatura, svobodu zaštítil král

22. listopad 2017 četba na 5 minut
Francisco Franco a budoucí král Juan Carlos I. (rok 1966)

Francisco Franco a budoucí král Juan Carlos I. (rok 1966)

Foto: ČTK

Španělsku neomezeně velel od roku 1939, nyní, ve večerním čase 20. listopadu 1975 umírá. Francisco Franco je klidný. Pečlivě, dlouhých šest let předával moc monarchovi Juanu Carlosovi I. Franco věřil, že král půjde v jeho šlépějích, že Španělsko bude nadále katolickou diktaturou. Franco, pohřbený v posvátném Údolí padlých, se bude muset obracet v hrobě.

FOTOGALERIE

letáček s podobiznou Franka z demonstrací v roce 2017 Král Felipe VI. se svým otcem hromadný hrob ze Španělské občanské války (1936-1939)

K posledním záchvěvu frankismu, diktátorem Frankem nastolenému režimu odmítajícího komunismus i kapitalismus, došlo 23. února 1981. Toho dne země, která usilovala o vstup do NATO a EHS (Evropské hospodářské společenství, předchůdce EU), čelila hrozivé situaci: parlament obsadilo dvě stě stoupenců frankistického režimu v čele s podplukovníkem Antoniem Tejero Molinou, na jejichž podporu po celé zemi, vyjma tradičně protifrankistického Katalánska a Baskicka, povstávaly masy. Hlava země, král Juan Carlos I. ovšem nezaváhal – okamžitě vystoupil na všech televizních kanálech a státnicky sdělil: „Já, jakož celé demokratické Španělsko stojíme za parlamentem, za korunou.“

Král, jenž je v zemi dodnes ve velké úctě (v roce 2014 jej na trůnu vystřídal syn Felipe VI.), zemi uklidnil a i díky němu Španělsko již za rok vstoupí do NATO, roku 1986 do EHS a v roce 1992 se v katalánské Barceloně odehrají úspěšné Letní olympijské hry.

Právě Barcelona, potažmo celé Katalánsko, jehož separatismus v posledních týdnech plní stránky novin, bylo „otloukánkem“ Franka, který před mnoha desetiletími, v červenci 1936, rozpoutal Španělskou občanskou válku tím, když vystoupil proti demokraticky zvolené republikánské vládě. V ní zasedala koalice socialistů, s níž sympatizovali komunisté či katalánští a baskičtí nacionalisté, přičemž v občanské válce, té tři roky trvající předzvěsti druhé světové války, padlo půl milionu obětí (na straně republikánů bojovali i dobrovolničtí interbrigadisté, vysílaní zejména ze Sovětského svazu, Franka zase vydatně podporovala Legie Condor hitlerovského Německa – pozn. red.).

Boje se zakončily na apríla 1939, načež neotřesitelný caudillo (vůdce) Francisco Franco převede Španělsko přes druhou světovou válku, kdy takticky vyhlásí neutralitu (ač poskytuje přístavy Třetí říši a Hitlera nepokrytě podporuje), po válce pak v zemi konečně naplno zavádí klerofašistickou diktaturu nazývanou frankismus. Ten se opíral o katolickou církev, jakož takový tvrdě postihoval interrupce, homosexualitu a zákonem také zavedl, že občané Španělska sezdaní ještě za republiky na úřadu, musejí zopakovat sňatek v kostele. Frankisté se rovněž odvolávali na imperiální slávu Španělska 16. a 17. století, sjednotili odbory a přebudovali je do podoby cechů.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/2
DALŠÍ ČÁST