K posledním záchvěvu frankismu, diktátorem Frankem nastolenému režimu odmítajícího komunismus i kapitalismus, došlo 23. února 1981. Toho dne země, která usilovala o vstup do NATO a EHS (Evropské hospodářské společenství, předchůdce EU), čelila hrozivé situaci: parlament obsadilo dvě stě stoupenců frankistického režimu v čele s podplukovníkem Antoniem Tejero Molinou, na jejichž podporu po celé zemi, vyjma tradičně protifrankistického Katalánska a Baskicka, povstávaly masy. Hlava země, král Juan Carlos I. ovšem nezaváhal – okamžitě vystoupil na všech televizních kanálech a státnicky sdělil: „Já, jakož celé demokratické Španělsko stojíme za parlamentem, za korunou.“

Král, jenž je v zemi dodnes ve velké úctě (v roce 2014 jej na trůnu vystřídal syn Felipe VI.), zemi uklidnil a i díky němu Španělsko již za rok vstoupí do NATO, roku 1986 do EHS a v roce 1992 se v katalánské Barceloně odehrají úspěšné Letní olympijské hry.

Právě Barcelona, potažmo celé Katalánsko, jehož separatismus v posledních týdnech plní stránky novin, bylo „otloukánkem“ Franka, který před mnoha desetiletími, v červenci 1936, rozpoutal Španělskou občanskou válku tím, když vystoupil proti demokraticky zvolené republikánské vládě. V ní zasedala koalice socialistů, s níž sympatizovali komunisté či katalánští a baskičtí nacionalisté, přičemž v občanské válce, té tři roky trvající předzvěsti druhé světové války, padlo půl milionu obětí (na straně republikánů bojovali i dobrovolničtí interbrigadisté, vysílaní zejména ze Sovětského svazu, Franka zase vydatně podporovala Legie Condor hitlerovského Německa – pozn. red.).

Boje se zakončily na apríla 1939, načež neotřesitelný caudillo (vůdce) Francisco Franco převede Španělsko přes druhou světovou válku, kdy takticky vyhlásí neutralitu (ač poskytuje přístavy Třetí říši a Hitlera nepokrytě podporuje), po válce pak v zemi konečně naplno zavádí klerofašistickou diktaturu nazývanou frankismus. Ten se opíral o katolickou církev, jakož takový tvrdě postihoval interrupce, homosexualitu a zákonem také zavedl, že občané Španělska sezdaní ještě za republiky na úřadu, musejí zopakovat sňatek v kostele. Frankisté se rovněž odvolávali na imperiální slávu Španělska 16. a 17. století, sjednotili odbory a přebudovali je do podoby cechů.

Heslem, které hlásalo hlavní politické uskupení Falanga (Národní fronta), znělo: ani kapitalismus, ani komunismus, nýbrž národní syndikalismus. Na jednu stranu se hromadně znárodňovalo, byli zatýkání názoroví odpůrci, Katalánci či Baskové byli stíháni i za používání svých rodných jazyků, na stranu druhou se země otevřela světu, který lákala hlavně na své atraktivní pláže. Již v šedesátých letech se Španělsko stalo jednou z nejvyhledávanějších dovolenkových destinací Britů a postupně i Němců; jméno Španělska v té době hrálo i barvami „bílého baletu“, fotbalistů Realu Madrid, kteří v letech 1955 a 1960 vyhráli finále prestižního Poháru mistrů evropských zemí.

Španělsko prožívalo ekonomický rozmach zvaný desarollo (zázrak), který položil základy silné střední třídě. Právě ta však v sedmdesátých letech přispěje k tomu, že země odmítne semknutý, direktivní, xenofobní a stále více anachronický frankismus.

Samotnému caudillovi Frankovi, narozeném v roce 1892, se v 60. letech kvapem blížila osmdesátka, což přinášelo zásadní téma předání moci. Komu? Franco měl jasno, zařídí restauraci dynastie Bourbonů, ta vládla zemi již v letech 1700 až 1931, kdy království s Alfonsem XII. v čele nahradila republika. Franco pouze váhal, kterého z možných pretendentů trůnu zvolit, nakonec se rozhodl přeskočit generaci a ukázat na vnuka Alfonse XIII, prince Juan Carlose – ještě v roce 1969 zařídil jeho přijetí parlamentem a jmenování Princem Španělským.

Princ, budoucí Juan Carlos I., budil dojem, že bude po caudillově skonu pokračovat v tvrdé linii, že jeho monarchie bude absolutní. A kdyby král přece jen „zazlobil“, byla tu pojistka – ústavní závazek prince, že bude akceptovat frankismus, konkrétně Falangy, jež ho politicky představovalo.

Poté, co Franco 20. listopadu 1975 zesnul, dva dny nato byl Juan Carlos prohlášen králem Španělska coby Juan Carlos I. Osvícený a moderní monarcha, který chtěl pro svou zemi to nejlepší, tedy demokracii západního střihu, počkal tři roky a vyhlásil referendum o ústavním zavedení konstituční monarchie. 91 procent Španělů v čele s Katalánci a Basky, kteří se mohli těšit na autonomní status a rozvoj rodného jazyka, dalo demokratickému Španělsku zelenou 6. prosince 1978. Tento den je španělským národním svátkem.