"On (Palach, pozn. red.) umřel ne proto, aby dokázal, jaký jsou Češi hrdinové a vlastenci. On umřel proto, aby byla zrušena cenzura. A dokud k tomu nebude nic řečeno nebo uděláno, je zbytečný pořádat průvody a vyhlašovat státní smutky. Tím se nic neřeší, tím si jen pokrytecky děláme alibi a chlácholíme svědomí," napsal ve svém deníku režisér Pavel Juráček 22. ledna 1969, krátce po smrti Jana Palacha.

V té době už v Československu opět cenzura běžela naplno, o jejím znovuzavedení rozhodla vláda jen devět dnů po sovětské invazi, 30. srpna 1968, kdy nechala zřídit Úřad pro tisk a informace. Úřad měl za úkol jednotně řídit, kontrolovat a usměrňovat činnost tisku, rozhlasu a televize a ČTK. Byl to vůbec první krok zpět před leden 1968. Mezi první nařízení nového úřadu patřil zákaz všem redakcím používat termíny "okupant" a "okupace", který vyšel 3. září. Najednou se zdála nesmírně vzdálená skutečnost, že jen o pár měsíců dřív Československo jakoukoli cenzuru úplně zrušilo.

Pražské jaro

Bylo to právě uvolnění cenzury v posledním únorovém týdnu v roce 1968, co v podstatě odstartovalo Pražské jaro. Tento krok byl klíčový pro obnovení občanské společnosti. Takzvaná vedoucí úloha komunistické strany v té době v médiích prakticky padla, což lze mimochodem vysledovat i v propagandistickém seriálu Třicet případů majora Zemana, v němž patří mezi stěžejní exponenty "kontrarevoluce" televizní redaktorka Konečná. Ta natáčí pořady kritizující policejní postupy v 50. letech, při jejichž sledování si dva velitelé Státní bezpečnosti vzájemně dotčeně sledují, že mají svázané ruce a že s tím nemohou nic dělat.

"Média se v období Pražského jara stala jakousi opoziční silou, která suplovala politickou alternativu vůči komunistickému monopolu moci. Necenzurovaná média informovala takřka o všem, co před Pražským jarem spočívalo za cenzurní bariérou. V první řadě odkrývala zákulisí poúnorových politických procesů. Několik měsíců se soustavně zabývala okolnostmi smrti Jana Masaryka nebo zánikem sociálnědemokratické strany. Aféra generála Jana Šejny, který uprchl do USA, zase dodala naléhavosti požadavkům na personální změny ve státních a komunistických aparátech," napsal o této době Ústav pro studium totalitních režimů.

Jan Šejna byl velkým chráněncem prezidenta Antonína Novotného a blízkým přítelem prezidentova syna. V Novotného éře se stal vedoucím tajemníkem hlavního výboru KSČ na ministerstvu národní obrany. V lednu 1968 ale ztratil Novotný svůj někdejší vliv, když ho v pozici prvního tajemníka komunistické strany vystřídal Alexandr Dubček. Krátce na to se rozběhlo vyšetřování hospodářské kriminality na ministerstvu obrany a Šejnovi hrozilo zatčení. Uprchl proto 4. března i se synem a s mladou milenkou přes Itálii do Spojených států, kde začal pracovat pro CIA. Kvůli rozkradačské aféře, spojené s dodáváním nedostatkového jetelového osiva do JZD, získal v Československu přezdívku Semínkový generál.

"Mezi deníky byl počátkem roku (1968, pozn. red.) politicky nejprůraznější odborářský deník Práce, jenž - zaštítěn dělnickou třídou, kterou oficiálně zastupoval - se ve svých komentářích, ale i reportážích odvažoval posunovat hranici dovoleného a možného. Markantně se to projevilo při informování o události, která silně oslabila konzervativní křídlo KSČ a rozhýbala politickou scénu – mám na mysli aféru ´semínkového´ generála Šejny," napsal k této aféře před deseti lety publicista a mediální teoretik Milan Šmíd ve svém občasníku Louč. "Deník Práce se neomezil na informace ČTK, zachoval se žurnalisticky profesionálně, přinesl původní zpravodajství vlastních redaktorů, a navíc zprávu zveřejnil na první straně s palcovým titulkem ´Aféra generála Šejny´. Aféru pak nadále sledoval a informoval o ní z vlastních zdrojů (např. článek ´Za 8 let z nadporučíka generálmajorem´)," dodal.

Šejnův útěk přispěl k definitivnímu Novotného pádu, stvrzenému 22. března 1968 odstoupením z prezidentské funkce.

Zeď se drolí

Přestože k oficiálnímu zrušení cenzury došlo až zmíněným přijetím zákona o nepřípustnosti cenzury v červnu 1968, ve skutečnosti se začala dohližitelská zeď drolit mnohem dřív. Její první praskliny se přitom začaly objevovat už dlouho před rokem 1968. Výrazným příkladem takové "eroze" byl Sjezd spisovatelů, k němuž došlo přesně o rok dřív, tedy ve dnech 27. až 29. června 1967. Na tomto sjezdu vystoupil s požadavkem zrušení cenzury, novelizace tiskového zákona a přijetí manifestu o svobodě slova spisovatel Pavel Kohout, jenž zde také přečetl Solženicynův dopis. Na Kohouta vzápětí navázal obdobnými požadavky spisovatel Ivan Klíma. (I tento sjezd byl mimochodem zmíněn v "majoru Zemanovi", kde se ovšem mluvilo o sjezdu uměleckých svazů - estébácký velitel Žitný v podání Františka Němce zde v díle Klauni naznačil, že průběh sjezdu telefonicky ovlivňoval agent západních rozvědek Stein.)

Tiskový zákon v sobě obsahoval cenzurní opatření už od začátku 50. let: od roku 1950 obsahoval nařízení, že se vydávání novin a časopisů nesmí stát předmětem soukromého podnikání, a novinářské povolání směl podle této normy vykonávat "pouze ten, kdo byl přijat za člena Svazu československých novinářů" (tento bod platil do roku 1958). To dávalo velkou volnost ministerským vyhláškám, jimiž mohly stranické i státní orgány do médií zasahovat. V roce 1953 navíc vznikl "neveřejný orgán" dohlížející na média a nazvaný Hlavní správa tiskového dohledu. Ze začátku byl podřízen předsednictvu vlády, už o rok později ale přešel pod ministerstvo vnitra. Zástupci úřadu, takzvaní "háestéďáci", seděli v každé redakci a schvalovali každou stránku, která měla jít do novin. Fakt, že celý úřad podléhal vnitru, pak měl nemalý vliv na to, že tento úřad úzce spolupracoval i s Hlavní správou Státní bezpečnosti, a měl stejně jako StB svou síť spolupracovníků a udavačů.

"Zásahy cenzury byly často neobyčejně malicherné. Od samého začátku bylo nemožné zveřejnit cokoliv o záporných stránkách života v Československu. Tak byla například odstraněna v listopadu 1953 fotografie dítěte s názvem ´Otrhánek´ z výstavy v Teplicích, protože dítě na fotografii mělo roztrhané a špinavé šaty. Čokoládovna nesměla otisknout ve svém interním věstníku instrukce pro zaměstnance, jak se vyhnout chybám při výrobním procesu, neboť za socialismu nedocházelo při výrobním procesu k chybám... Cenzoři také určovali, kolik stránek smí mít který deník a omezovali jeho náklad, aby mělo převahu komunistické Rudé právo," vzpomínal před časem v textu Historie cenzury v Čechách na toto období publicista Jan Čulík.

V 60. letech se daná praxe částečně změnila: nový tiskový zákon, schválený v říjnu 1966 s platností od ledna 1967 pod názvem "Zákon o periodickém tisku a ostatních hromadných informačních prostředcích" nahradil Hlavní správu tiskového dohledu jiným cenzurním úřadem, nesoucím jméno "Ústřední publikační správa". Určitým posunem k lepšímu bylo to, že tento úřad už nespadal pod ministerstvo vnitra, ale mohlo ho řídit jakékoli civilní ministerstvo. O publikaci jednotlivých textů navíc už nerozhodovali jeho pracovníci, ale šéfredaktor (zaměstnanec správy ho mohl maximálně upozornit na "závadnost textu"). Stále liberálněji a svobodomyslněji naladěné veřejnosti však tyto změny už nestačily - právě tento zákon se stal terčem kritiky na zmíněném Sjezdu spisovatelů, kde zaznělo volání po úplném zrušení cenzury.

Na jaře roku 1968 pak vyšlo najevo, že povědomí o principech demokracie ani přes dvacet let represí a totalitních praktik nezmizelo. Podle průzkumu veřejného mínění, který v květnu 1968 provedl Ústav pro výzkum veřejného mínění, vykazovaly postoje a hodnoty českých a slovenských občanů podobné parametry jako postoje a hodnoty občanů evropských demokratických zemí. Občané dávali v odpovědích jasně přednost tradiční parlamentní demokracii, v níž by byla garantována občanská práva.

Od března 1968 se také začaly formovat zárodky nových politických a společenských organizací, vznikajících již mimo Národní frontu (K 231, Klub angažovaných nestraníků, Přípravný výbor pro obnovení sociální demokracie, Federace lokomotivních čet, Dílo koncilové obnovy nebo Společnost pro lidská práva). Navíc se začaly objevovat sociální akce a projekty, jako byly například veřejné sbírky na Fond republiky a zlatý poklad nebo projekt SOS dětské vesničky. Ozývat se začaly také církve i židovská obec, požadující rehabilitaci a právo na svobodný náboženský život.

Média na tento trend velmi silně zareagovala. V novinách i časopisech začaly vycházet články volající po existenci opoziční strany a po pluralitním politickém systému, a úvahy, komentáře a polemiky o mezinárodních souvislostech Pražského jara. "I když by moje tvrzení vyžadovalo více důkazního materiálu, domnívám se, že právě březen 1968 byl tím měsícem, kdy se média osvobodila od závislosti na cenzuře a politické moci, jejímž nástrojem pro ovládání médií byla – kromě kádrové politiky – Ústřední publikační správa," napsal Milan Šmíd.

Ještě před oficiálním zrušením cenzury stáhla Ústřední publikační správa své pracovníky z médií. Jen dva dny před přijetím příslušného zákona pak vyvolal obrovský ohlas manifest Dva tisíce slov, který byl 27. června 1968 publikován současně ve čtyřech tiskovinách.

Dne 13. června konečně vláda Ústřední publikační správu zrušila a 26. června to potvrdilo i Národní shromáždění. Od konce června až do konce srpna pak existovala v českých sdělovacích prostředcích svoboda bez jakékoli předběžné cenzury. Jediné omezení spočívalo v odvaze a v rozhodnutích redaktorů a šéfredaktorů.

Místo cenzury autocenzura

Odvážné informování veřejnosti vyvrcholilo ve dnech bezprostředně po invazi, kdy si zejména pracovníci Československého rozhlasu a Československé televize vydobyli u veřejnosti vysoký kredit. Přestože budovy Československé televize obsadili okupanti a Československý rozhlas zase odpojily spoje na příkaz ředitele Karla Hoffmana z hlavních vysílačů, pracovníci televize vysílali dál z náhradních pracovišť a lidé z rozhlasu se dokázali po několika hodinách na hlavní vysílače znovu dostat. Obě média pak plnila důležitou informační i organizační roli v odporu vůči okupaci.

Moskva si to ale nenechala dlouho líbit, takže na její nátlak byl už devět dnů po invazi znovu ustaven Úřad pro tisk a informace, jehož úkolem bylo „usměrňovat“ a kontrolovat činnost tisku, rozhlasu, televize a ČTK. Vláda také zřídila Vládní výbor pro tisk a informace a odvolala ředitele televize a rozhlasu. Na podzim roku 1968 pak byla politická publicistika v televizi zakázána a řada publicistických pořadů z obrazovky zmizela. Postupem dalších týdnů pak byla činnost všech reportérů snažících se o nestranné informování označena za protistátní, protistranickou a kontrarevoluční a všechna média byla postupně "znormalizována" do podoby odpovídající novým poměrům.

K vzepjetí proti cenzuře chtěl svým činem přimět občany i Jan Palach. Jeho čin sice zapůsobil jako nesmírně silné memento, ale svého smyslu došel až o dvacet let později, v dané situaci už nedokázal běh událostí zvrátit.

Po normalizaci na začátku 70. let se už sice do médií nevrátili cenzoři, ale celý cenzurní systém začal fungovat ještě důsledněji. Už v květnu 1969 začalo předsednictvo UV KSČ rušit periodika, která o rok dřív nejvýrazněji reprezentovala svobodné myšlení (například Listy, Reportéra, Zítřek, Studentské listy, My 69, Dějiny a současnost, Plamen nebo obnovenou Tvář, celkem došlo v letech 1968 až 1971 ke zrušení registrace u 156 periodik).

Rudé právo uveřejnilo 17. května 1969 manifest „Slovo do vlastních řad“, který vypracovali Jan Fojtík a Jiří Stano. Manifest vyjádřil podporu novému vedení KSČ v čele s Gustávem Husákem a kritizoval činnost Svazu čs. novinářů v roce 1968. Do 9. června 1969 ho podepsalo 350 novinářů a pracovníků médií. V červenci se konal celostátní aktiv novinářů-komunistů, který se věnoval zhodnocení podílu médií na událostech roku 1968. Aktiv požadoval vytvoření podmínek, které by zabránily opakování podobného zapojení médií „do aktivit nepřátelských režimu“.

Následovalo odvolávání šéfredaktorů, stranické pohovory a vylučování novinářů z KSČ, v důsledku čehož musela řada z nich v médiích skončit (z asi 3300 novinářů - členů strany to byla do ledna 1971 celá třetina). Emigrovalo 165 novinářů.

V době normalizace byla masová média důsledně podřízena oddělení masových sdělovacích prostředků ÚV KSČ, které projednávalo náklady jednotlivých titulů, povolovalo výši remitendy, schvalovalo rušení nebo povolování titulů, zabývalo se polygrafickou základnou i demografickou skladbou novinářů.

Od 80. let se pak stala nejsilnější zbraní režimu autocenzura všech pracovníků médií, vyvolaná promyšleným systémem: jako střešní cenzurní orgán byl zřízen 16. prosince 1980 Federální úřad pro tisk a informace, který řídilo přímo oddělení masových sdělovacích prostředků ÚV KSČ. Toto oddělení sdělovalo každý týden na povinných jednáních zástupcům úřadu i šéfredaktorům požadavky na obsahové zaměření médií a také jednotlivá média "hodnotilo". Namísto preventivní cenzury tak nastoupily represe za případná "pochybení". Tento způsob vedl naprostou většinu šéfredaktorů i vydavatelů ke snaze nepublikovat nic, co by mohlo vyvolávat jakoukoli nevoli.

K postupnému uvolňování poměrů v médiích a současně ke zvýšené rezistenci novinářů vůči režimu pak začalo docházet až s uvolňováním totalitních praktik v celém východním bloku po nástupu Michaila Gorbačova do funkce generálního tajemníka ÚV KSSS. Po listopadu 1989 zrušila cenzuru definitivně novela zákona o periodickém tisku, přijatá v roce 1990.