O co vlastně šlo při jednáních v Čierné nad Tisou, od jejichž uskutečnění dne 29. července 1968 uplynulo právě 50 let? Zjednodušeně řečeno o to, že sovětská říše se spolu s ostatními socialistickými satelity snažila zastavit demokratizační proces v Československu, zvaný Pražské jaro. Ten totiž nejenže otvíral okna do historie, která si vedení "socialistického tábora" přálo nechat zavřená, ale především se zabýval komplexní ekonomickou, politickou i společenskou reformou československého státu, včetně mezinárodních vazeb, což připadalo Brežněvovi a spol. nebezpečné, protože Sovětský svaz tak ztrácel v Československu svůj vliv a moc.

Pražské jaro vadilo od začátku

Už o čtyři měsíce dříve, ve dnech 23. a 24. března 1968, se v Drážďanech v tehdejší Německé demokratické republice (NDR) konalo v Drážďanech setkání vedoucích představitelů Československa, Bulharska, Maďarska, NDR, Polska a SSSR, kteří zde zkritizovali československý obrodný proces coby "plíživou kontrarevoluci".

Začátkem července pak ústřední výbor komunistické strany Sovětského svazu poslal ústřednímu výboru československých komunistů dopis, v němž zkritizoval vývoj v Československu podruhé a navrhl nové obdobné setkání "pětky" (tedy výše uvedených pěti socialistických států) ve Varšavě. Dubček se chtěl tomuto jednání mermomocí vyhnout i s ohledem na nepříjemné vzpomínky z jarních Drážďan. Varšavská schůzka tak proběhla v polovině července bez účasti československé delegace. Mezi věci, jež vadily Brežněvovi nejvíc, patřilo zrušení cenzury, k němuž Československo přistoupilo 26. června, a kritický manifest Dva tisíce slov, který vyšel jen den na to.

Výstupem varšavského jednání se stal kritický dopis, který 16. července předal Dubčekovi sovětský velvyslanec v Československu Stěpan Vasilijič Červoněnko. Ten současně vyjádřil ochotu svého vedení k dvoustrannému jednání. Znění dopisu zveřejnili Sověti i v médiích, aby na vedení KSČ zvýšili tlak. Předsednictvo ÚV KSČ pod Dubčekovým vedením však přesto zůstalo konzistentní a v písemné odpovědi kritiku z Varšavy odmítlo.

Začalo přituhovat, protože odmítnutí kritiky z Varšavy vzala Moskva jako oficiální vyjádření neposlušnosti jednoho ze svých satelitů. Ve dnech 19. až 22. července tak zasedlo sovětské politbyro a začalo připravovat sovětskou intervenci. Zároveň ale vyslovilo souhlas s bilaterálním jednáním s představiteli KSČ, což bralo jako poslední šanci, jak se mohou Češi a Slováci vyhnout silovému řešení. Bilaterální schůzku brali Rusové jako ústupek Čechoslovákům, kteří se chtěli vyvarovat několikanásobného nátlaku ze čtyř různých stran, jaký zažili v Drážďanech, a chtěli proti sobě jen jednoho soupeře - ruská strana totiž naopak stála o to, aby mohla svůj mocenský tlak vydávat za internacionální soudružskou pomoc.

Zarputile se jednalo i o místě schůzky, jež opět mohlo jedné ze stran poskytnout výhodu. ÚV KSČ proto dávalo přednost setkání v Československu (jako možné místo navrhovalo Košice), Sovětský svaz preferoval jednání na svém území. Pohraniční městečko Čierná nad Tisou z toho nakonec vzešlo jako kompromis, když Košice sovětské vedení zamítlo. Na námitku československé strany, že městečko nemá ubytovací kapacity pro takovou událost, Sověti odpověděli, že přijedou vlastním vlakem a večer po jednání se jím pokaždé vrátí na své území. V jejich vlaku pak také probíhaly rozhovory obou delegací. Proto se setkání v Čierné nad Tisou začalo přezdívat "vagónové jednání".

Jednání začíná

Rozhovory v Čierné nad Tisou byly zahájeny 29. července a trvaly do 1. srpna. Sověti důrazně požadovali, aby se schůzky zúčastnila předsednictva obou stran v kompletní sestavě, což se také stalo. Z československé strany přicestovalo do Čierné nad Tisou kompletní předsednictvo ÚV KSČ doplněné o prezidenta Svobodu a předsedu Ústřední kontrolní a revizní komise Milouše Jakeše, sovětskou delegaci tvořilo téměř kompletní politbyro.

V úvodním téměř dvouhodinovém projevu Brežněv mimo jiné připomněl československé delegaci její sliby ohledně tvrdších kroků vůči "antisocialistickým silám a zejména médiím", které mu československá delegace údajně dala na jednom z předchozích jednání v Moskvě, podivil se nad nečinností, s jakou KSČ reagovala na uveřejnění manifestu Dva tisíce slov, a samotný manifest označil za platformu kontrarevoluce. Zkritizoval údajnou zaujatost československých médií vůči těm členům strany, kteří projevují názory odlišné od těch, co jsou v Československu populární, a také personální obsazení některých pozic - konkrétně se mu nelíbil ředitel Československé televize Jiří Pelikán, předseda České národní rady Čestmír Císař, ministr vnitra Josef Pavel a reformní ekonom Ota Šik.

"Politbyro je pevně přesvědčeno, že události nemají spontánní, ale organizovaný charakter. Logika událostí svědčí o otevřené kontrarevoluci a její podpoře zvenčí," uvedl na závěr svého projevu Brežněv a vyzval vedení KSČ, aby rozpoznalo "hloubku nebezpečí" a rychle provedlo opatření, která mohou "zastavit nástup reakce" k moci, přičemž se odvolal na návrhy z varšavského dopisu.

Dubček se ve své odpovědi, jež zahájila odpolední jednání, snažil Sovětům vysvětlit, že se mýlí. Teze o "kontrarevoluci v Československu" rezolutně odmítl, a varšavský dopis označil za nátlakovou akci, která může vrhnout špatné světlo na Varšavskou smlouvu jako celek (Varšavská smlouva byl vojenský pakt evropských zemí "socialistického tábora", existující od roku 1955, pozn. red.). Vyjádřil také nesouhlas s prezentací Československa jako slabým prvkem Varšavské smlouvy, a pozastavil se i nad vojenským cvičením Šumava a nad problémy se stahováním vojsk z československého území.

(Při mezinárodním vojenském cvičení vojsk Varšavské smlouvy, jehož záminkou byl nácvik odražení možné agrese ze strany NATO, došlo k provokativnímu prodlužování odsunu cvičících sovětských vojsk z území Československa. Poslední jednotky opustily území Československa až 3. srpna 1968. Sověti téměř o ničem československou stranu neinformovali, jen požadovali přisunutí dalších vojsk a ostentativně dávali najevo svoji nedůvěru. Cvičení se stalo určitou formou přípravy na pozdější vojenské obsazení Československa, pozn. red.)

Následná diskuse vedla jen k prohloubení rozporů mezi oběma stranami a k opakování Brežněvova návrhu, aby se v Moskvě sešli Čechoslováci s pěti představiteli států Varšavské smlouvy, stojících na straně SSSR. Dubček, jemuž to připomínalo drážďanský nátlak, se opět pokusil kontrovat tím, že chtěl k jednání přizvat i šéfy těch komunistických států, které byly československému demokratizačnímu procesu více nakloněny, konkrétně Jugoslávie a Rumunska. To Brežněv odmítl.

Mezi čtyřma očima

Další den jednání se nesl v obdobném duchu s tím, že na podporu Brežněvových argumentů začali vystupovat někteří členové konzervativního křídla ve vedení československé komunistické strany, konkrétně Vasil Biľak a Drahomír Kolder. Oba podrobili kritice zejména fungování československých médií, která podle Biľaka začala představovat nejsilnější opoziční sílu v zemi. Napětí vyostřil šéf ukrajinské komunistické strany Petro Šelest, který začal osobně útočit na československé představitele, přičemž konkrétně Františka Kriegla neváhal nazvat "haličským Židem". Dubček na protest proti jeho vystupování odešel z místnosti.

O den později pak proběhlo to nejklíčovější jednání, obestřené dodnes aurou určité tajemnosti: jednání Dubčeka a Brežněva mezi čtyřma očima. Podnět k němu dala zřejmě československá strana tím, že navrhla sovětskému politbyru zúžit jednající delegace na čtveřice na obou stranách a současně ukončit tímto dnem jednání. Brežněv zareagoval tak, že se necítí dobře, a požádal Dubčeka o rozhovor mezi čtyřma očima. Z tohoto setkání neexistuje protokol, lze se tedy odvolávat jen na interpretace obou jeho aktérů. Právě tato schůzka však byla klíčovým okamžikem, k němuž se později sovětský vůdce odvolával, když trval na tom, že chce, aby byla dohoda z Čierné nad Tisou splněna.

Brežněvovy požadavky se soustředily na čtyři body: aby Dubčekovo vedení obnovilo centrální kontrolu nad stranickým aparátem a sdělovacími prostředky, aby zakázalo organizace KAN (Klub angažovaných nestraníků) a K 231 (sdružení bývalých politických vězňů), aby nepřipustilo obnovu sociální demokracie a aby provedlo kádrové změny (jako o nepřijatelných mluvil Brežněv opět o už zmíněných Františku Krieglovi, Čestmíru Císařovi a Jiřím Pelikánovi). Podle Brežněvovy interpretace mu to Dubček slíbil - ten se však hájil, že žádný konkrétní slib nedal.

"Když mi Brežněv řekl, že tito lidé jsou nepřijatelní, nereagoval jsem a on si myslel, že to akceptuji. A já jsem zase dělal podle svého a neprovedl jsem to. Protože kdybych je byl hodil do ringu, lid by rebeloval a my se dostali do vnitřní eskalace," zachytil Dubčekovo vyjádření historik Jan Pauer ve své publikaci Praha 1968: Vpád Varšavské smlouvy. Pozadí, plánování, provedení.

Po rozhovoru mezi čtyřma očima se ve čtyři odpoledne sešly (opět mimo protokol) k jednání čtyřčlenné delegace. Za Sověty se schůzky zúčastnili Brežněv, Kosygin, Podgornyj a Suslov, za Čechoslováky Dubček, Svoboda, Smrkovský a Černík. Toto jednání zakončil podle svědectví československých účastníků Brežněv konkrétní hrozbou: "Dali jste nám slib, že budete bojovat. Ze své strany však prohlašujeme, že jsme ochotni vám v tomto boji poskytnout neomezenou pomoc. A jsme na tuto pomoc už plně připraveni. Kdyby se náš plán zhroutil, bylo by těžké svolávat nějaké nové setkání. To říkám zodpovědně. Proto vám přijedeme na pomoc."

Hrozba se naplňuje

O den později jednání skončilo. Jeho závěrečné komuniké znělo neutrálně a oznamovalo, že dvoustranná jednání skončila, že se "pětka" opět sejde s československou delegací v Bratislavě a že všechny partnerské strany, které se mají zúčastnit bratislavské konference, potvrdily účast. Ani bratislavská konference, která se uskutečnila 3. srpna, nevyústila v jednoznačný závěr. Do jejího závěrečného prohlášení se však dostala zmínka o "omezené suverenitě" členských států Varšavské smlouvy, o niž později Brežněv opřel své obhajování intervence.

Jednání v Čierné nad Tisou se dá interpretovat asi tak, že se Dubček pokusil Brežněva uchlácholit, ale současně si dával pozor, aby se k ničemu písemně nezavázal. Věci v Československu však chtěl nechat plynout tak, jako dosud. To však byla věc, kterou Brežněv odmítl připustit.

"Na našem politbyru jsme si vyměnili názory a došli jednomyslně k závěru, že existují všechny důvody pro to, abychom hodnotili vytvářející se situaci jako porušení dohody dosažené v Čierné nad Tisou. Mám na mysli dohodu, kterou jsme spolu uzavřeli mezi čtyřma očima; mám na mysli dohodu ze setkání našich ´čtyřek´; mám na mysli dohodu mezi naším politbyrem a předsednictvem vaší strany," stěžoval si dne 13. srpna v telefonickém hovoru s Dubčekem Brežněv.

"Jednali jsme spolu mezi čtyřma očima. To je vysoká úroveň. Jednali jsme ve ´čtyřkách´, tedy na úrovni prvních tajemníků, předsedů Rady ministrů, předsedů předsednictva Nejvyššího sovětu, u tebe Národního shromáždění. To znamená, že jsme hovořili na takové úrovni, na jaké mohou lidé řešit jakýkoliv problém. A teď se ukazuje, že tito lidé nemohou nic rozhodnout. A teď mi říkáš: přijměte taková opatření, která politbyro ÚV KSSS považuje za nezbytná. Zřejmě dojde k tomu, že budeme s tebou souhlasit a učiníme taková opatření, která budeme považovat za nezbytná," pohrozil Dubčekovi.

Týden na to svou hrozbu splnil.