Zatímco v USA je 11. září navždy spojeno s útokem teroristů proti svobodě, v naší historii lze pro toto datum najít i událost významem přesně opačnou. Onoho dne roku 1951 – tedy právě před 65 lety – došlo k jednomu z nejmasovějších útěků z komunistického Československa na Západ.

K překročení tehdy již neprostupných hranic do Západního Německa došlo v Ašském výběžku a použit k tomu byl neobvyklý prostředek – vlak. Přeshraniční železniční trať z Aše do Selbu se sice tehdy už téměř nepoužívala, ale nebyla demontovaná. Hlavně však jízdu po ní omezovala jen spuštěná dřevěná hraniční závora.

Toho využila skupina několika rodin Čechů, kteří zamýšleli emigrovat a nechtěli přitom zbytečně prolévat krev. Duší pečlivě promyšlené akce byli strojvůdce Jaroslav Konvalinka, výpravčí Karel Truxa a ašský zubní lékař Jaroslav Švec.

Čechoslováci v SelbuAutor: Archiv

Příští stanice: svoboda

Vlak který si pro svůj čin vybrali, vyjížděl z Prahy v 9.55. Když dojel do Chebu, měla menší přední část rychlíku pokračovat s jinou lokomotivou už jako obyčejný osobní vlak do Aše. A právě tento druhý parní stroj řídil Konvalinka. Do vlaku pak postupně a nenápadně přistoupili všichni, kteří chtěli emigrovat (šlo zhruba o tři desítky osob).

V Hazlově, poslední stanici před Aší, dostal Konvalinka smluvenou informaci, že výhybka na ašském nádraží je přehozena na trať do Německa. Zároveň vyřadil z provozu ruční brzdy ve vagonech, aby akci nemohli zmařit eventuální cestující z řad SNB (ti se o zabrzdění skutečně pokusili, ale neuspěli). Na lokomotivu pak přistoupil výpravčí Truxa, který namířenou pistolí „zneškodnil" topiče Kolabzu, fanatického komunistu, který mohl čin překazit.

A potom už vlak se 111 cestujícími – šlo z velké části o nic netušící studenty chebského gymnázia jedoucí na školní výlet, výletníky z řad františkolázeňských hostů či vojáky a příslušníky SNB – vyrazil na zběsilou jízdu za svobodou. Nebrzdil a rychlostí 70 kilometrů v hodině doslova prolétl ašským nádražím. Chvíli poté přerazil hraniční závoru a pro jistotu zastavil už tři sta metrů za hranicí na německém území u strážního domku u vesnice Wildenau.

Teprve po zjištění provozních poměrů na trati se vlak znovu rozjel a dojel na nádraží v bavorském Selbu. Všichni účastníci únosu – dobrovolní i nedobrovolní – se tam mohli či spíš museli rozhodnout, zda zůstanou na Západě, nebo se vrátí do komunisty řízení země. Zůstali organizátoři s rodinami, k nimž se improvizovaně přidal jeden manželský pár. Ostatních 77 lidí se vrátilo.

Tresty a dozvuky

„Přímo na hranicích nás naložili do dvou autobusů a odvezli rovnou na stanici Státní bezpečnosti v Aši. Tam nás začali vyslýchat," vzpomínala později někdejší „unesená" studentka chebského gymnázia Milena Šnáblová z Aše.

„Dneska si někdy říkám, jestli jsem v Německu neměla zůstat také," dodávala s tím, že na navrátilce čekaly neustálé výslechy, podezírání a sledování tajnými policisty.

Na celý případ bylo komunisty vydáno informační embargo. Vlaková souprava se z „výletu do Němec" vrátila až v říjnu 1951. Za rok a půl – v lednu 1953 – se v Karlových Varech konal soudní proces, kdy bylo obviněno 11 osob z „velezrádných akcí". Padlo několik dvacetiletých trestů.

V západním světě měl ovšem Vlak svobody značný ohlas a organizátoři byli oslavováni jako hrdinové. Ponížený československý komunistický režim se proto vynasnažil, aby se v budoucnu nic podobného už nemohlo opakovat.

Začalo budování skutečně neprostupné železné opony. A hlavně – na nevyužitých železničních hraničních přechodech došlo raději k vytrhání kolejí, což mnohde bohužel zůstalo až do dneška.