V roce 1953 zažilo Československo chladný květen. V neděli 10. května dokonce napadl sníh. Také koncem měsíce bylo chladno. A do tohoto nevlídného počasí přišla v sobotu 30. května zpráva o měnové reformě. „V sobotu 30. května 1953, což byl tehdy běžný pracovní den, za mnou přišly svačinářky a ptaly se, jestli ještě budou platit peníze. Nevěděly, jestli mají vybírat za čvoch, jak se tehdy ve Škodovce říkalo jídlu z kantýny,“ vzpomínala na sobotní den Eva Vítová, bývalá osobní referentka ředitele Výzkumného a zkušebního ústavu tehdejších Závodů Vladimíra Iljiče Lenina (plzeňské Škodovky).

Čvoch byla jednotná svačina pro všechny zaměstnance, na kterou se vybíralo. Svačinářky se ptaly, jestli mají vybírat a kolik, protože už prosakovaly informace o tom, že se peníze budou měnit v poměru 1:5 či 1:50. „Nikdo nic nevěděl. Zavolala jsem proto do sekretariátu ředitele a bylo mi řečeno, že ve 13:45 promluví k zaměstnancům podnikový ředitel Brabec. Ten všechny ujistil, že je vše v pořádku a že jen blázen by se mohl domnívat, že s naší měnou se něco stane, protože je nebývale pevná,“ zmínila Eva Vítová.

Ředitel se ale pletl. Po páté odpoledne odvysílaly všechny stanice Československého rozhlasu prohlášení vlády a ÚV KSČ o provedení měnové reformy.

V Plzni se začaly vytvářet pouliční hloučky diskutujících lidí. Stále byl ale spíš klid. Teprve v pondělí 1. června si obyvatelstvo plně uvědomilo realitu měnové reformy. Když se chtěli lidé ráno dopravit do podniků a závodů, zjistili, že peníze v měnícím se poměru 1:50 nestačí ani na jízdenku, natož na snídani.

Škodováci vyrazili do ulic

K propuknutí otevřeného povstání přispělo významně nevyplacení záloh, které měly být podle vládního usnesení uhrazeny už v první polovině května. Dělníci ve Škodovce (respektive tehdejších Závodech V. I. Lenina) je ale dostali až 28. května a k tomu ještě ve staré měně, takže neměli dost času utratit je předtím, než byly peníze znehodnoceny. To byl spouštěč, který vedl lidi do ulic.

„Moje matka měla za všechna poválečná léta našetřeno 10 tisíc korun, schovaných doma a proměněných náhle v sumičku 200 nových platidel, za které se pořídil na uvolněném trhu sotva týdenní nákup... Není divu, že prostých lidí se zmocňovalo rozhořčení z toho, že je vláda okradla,“ uvedl ve svých pamětech Čestmír Císař, v té době funkcionář KV KSČ působící na Plzeňsku.

„Šel jsem do práce a svačinářka povídá – tak svačinu dneska mít nebudete, protože krámy jsou zavřený a něco se děje. Peníze naše už neplatí. Povídal jsem – to není možný, jak to?" vzpomínal dělník Václav Eliáš.

Rozrušené dělníky, kteří dorazili do Škodovky na ranní směnu, nedokázal uklidnit ani projev generálního ředitele Františka Brabce v závodním rozhlase. Spíš naopak. „Místo uklidnění dělníků můžeme očekávat nejspíš pobouření a možná i něco horšího,“ řekl si prý Císař spolu s Čestmírem Fremerem, s nímž byl pověřen pomáhat v Závodech V. I. Lenina celozávodnímu výboru KSČ.

Nespletli se. Po Brabcově projevu se dělníci začali srocovat v nespokojených skupinách, nálada se horšila a diskuse neustávaly. Kolem sedmé hodiny promluvil do rozhlasu ještě technický ředitel Bohuslav Jičínský, toho už ale nikdo neposlouchal, vzbouření dělníci vzdorně pískali. Mladí a bezpartijní začali uvažovat o pouliční demonstraci a stávce.

„Místo, aby se začalo normálně pracovat, rozproudily se vášnivé diskuse. Neexistovaly názorové rozdíly mezi komunisty a nekomunisty, všichni se shodli, že je to útok na úspory a životní úroveň pracujících, zatímco zbohatlíci se svými bankovními konty, s nakoupeným zlatem a jinými cennostmi poškozeni nebudou a rychle se jim miliony zase vrátí,“ vzpomínal Císař. „Prošli jsme několik dílen a všude byla situace stejně rozvařená. Některé skupiny opouštěly brány podniku a vycházeli do ulic. V ocelárně se stranický výbor rozhodl zamknout vrata, aby nikdo nemohl odejít.“

Zatímco komunisté schůzovali, v hlavním Závodě V. I. Lenina dokonce za přítomnosti člena ústředního výboru KSČ a bývalého ministra národní bezpečnosti Ladislava Kopřivy, nejistota a nespokojenost zaměstnanců narůstala. Práce na dílnách se pomalu zastavovala a dělníci se srocovali na nádvoří, kde padlo rozhodnutí vyhlásit stávku a vyjít do ulic.

Mezi osmou a devátou hodinou dolehl k Evě Vítové otevřeným oknem kanceláře hluk z ulice. „Od páté brány přicházeli dělníci ze Škodovky, kteří na nás volali, abychom šly s nimi. Tehdy nám říkali, že jsme fajnovky z Výzkumáku nebo Pokusňáku. Tak jsem tedy šla. Ve dveřích ale už v tu chvíli stáli soudruzi z KSČ, zapřeli se lokty a nechtěli nás pustit. Běžela jsem k oknu a volala, že nesmíme ven. Škodováci z ulice vyrazili dveře a zamířili jsme k náměstí Republiky," vzpomínala Eva Vítová.

Šlo o zaměstnance 1. strojírny, kteří od rána v počtu asi 4000 lidí demonstrovali v závodě a odmítali začít pracovat. Jejich protesty měl nejdřív zvládnout svým vystoupením Ladislav Kopřiva, ale ten byl úspěšný jen napůl: zpátky na pracoviště se po jeho projevu vrátila jen polovička demonstrantů, zhruba dva tisíce lidí. Stejně početná skupina si však násilím vynutila odchod ze závodu a vyrazila do ulic. Po cestě se k ní přidalo i 500 až 600 dalších nespokojenců z elektrotechnické pobočky Elektrotrakce Doudlevce.

Cílem stávkujících se stalo nejprve ředitelství Závodů V. I. Lenina v Tylově ulici, kde chtěli hovořit se svými nadřízenými a dožadovali se patřičného vysvětlení, kterého se ovšem nedočkali. Proto se následně vydali na náměstí Republiky, konkrétně k plzeňské radnici.

Demonstranti vpadli na radnici

Krátce po desáté hodině zaplavily centrální plzeňské náměstí tisíce lidí v pracovních oděvech. Demonstranti skandovali různá hesla, například: „Chceme svobodné volby", "Chceme novou vládu", "Chceme naše peníze", "Pryč s komunisty" a podobně. Šlo většinou o mladé lidi – studenty, zdravotníky, železničáře, dělníky ze Škodovky i pivovaru či živnostníky.

"Radnice byla zamčená, někteří se však dostali dovnitř oknem a začali vyhazovat busty Lenina a dalších potentátů. Já jsem zůstala venku, vzala jsem si ten den úzkou sukni, tak jsem si na to netroufla. Demonstrace na mě působila velmi neorganizovaným dojmem. Přicházeli další škodováci z Doudlevec, náměstí bylo plné lidí. Ale všimla jsem si, že na místě jsou i tajní policisté,“ vzpomínala Eva Vítová.

O infiltraci příslušníků StB do demonstrujícího davu mluvili i další pamětníci, třeba Jarmila Kroftová – Škardová: „Na radnici se shazovaly obrazy Gottwalda, Zápotockého a různých těch bolševických pohlavárů. Zajímavé tam bylo to, že mezi námi byli dělníci v úplně nových montérkách. Nijak jsme tomu nevěnovali pozornost, ale za tři dny, když mě zatýkal estebák, tak jsem se na něj podívala a okamžitě jsem poznala, že je to tentýž muž, který vedle mě stál v těch čistých montérkách."

Co přesně ke vpádu na radnici vedlo? Impulsů bylo několik.

Podle jedné verze předcházel vlastnímu vpádu pokus o vyjednávání: protestující prý vyslali na radnici vybrané mluvčí, kteří se měli pokusit vyjednat s funkcionáři organizaci výměny starých peněz za nové, v budově byli ale zatčeni. Podle plzeňského archiváře Adama Skály je však tato verze pouhou fámou, která se v některých skupinách demonstrantů rozšířila těsně před či zároveň s vpádem do budovy.

Stávkující obyvatelstvo také mohlo hledat v budově radnice příslušníka StB, jenž měl mezi protestujícím davem vytáhnout osobní zbraň, načež se utekl do budovy ukrýt v místnosti štábu civilní obrany (v této souvislosti se občas objevovalo jméno krajského náčelníka StB Matěje Bálka, není však potvrzeno, zda to byl skutečně on).

Při pozdějším vyšetřování navíc řada obviněných uváděla, že vyslaná „delegace“ měla žádat propuštění již dříve zadržených protestujících. Podle zástupce velitele civilní obrany v Plzni bylo však hlavním impulsem k napadení radnice už zmíněné vytažení pistole. A podle další teorie šlo o to, že se demonstranti chtěli dostat k místní rozhlasové ústředně.

„Odešel jsem na ulici a vylezl jsem na příď nákladního auta, které stálo v jízdní dráze a pokusil jsem se ke shromážděným promluvit. Hluk však neustal, všichni křičeli: ´Chceme mluvit do rozhlasu.´ Vešel jsem tedy do místnosti, kde máme umístěnou rozhlasovou ústřednu, a hovořil jsem ke shromážděným odtud, přičemž jsem se pokusil vysvětlit význam měnové reformy. Po několika minutách však dav vyrazil u této rozhlasové místnosti dveře," tvrdil později tehdejší předseda jednotného národního výboru Josef Mainzer.

Dovnitř vniklo asi 150 lidí, kteří místnost do posledního místa naplnili. Ti vytlačili Mainzera od mikrofonu a sami se pokusili mluvit k demonstrujícím. "Po několika minutách však naši soudruzi vypnuli proud, a tak zamezili jejich provokačním projevům v městském rozhlase. Mezitím vnikly desítky dalších demonstrantů do prvého poschodí radnice do kanceláří I. referátu, kde demolovali některá vnitřní zařízení včetně některých psacích strojů. Strhali ze stěn obrazy státníků, busty, ničili je a vyhazovali oknem na ulici. Dále vypáčili dveře několika kanceláří, utrhali telefonní vedení a do jednoho okna vyvěsili velký obraz Beneše. Na stožár před radnici vyvěsili československou státní vlajku," prohlašoval Mainzer.

Přesný důvod vpádu na radnici nelze s jistotou určit dodnes.

První bitva o náměstí

K potlačení povstání byly do města povolány silné posily, které tvořily ozbrojené jednotky Pohraniční stráže, Československé lidové armády, Lidových milicí, StB a vojsk Ministerstva národní bezpečnosti. Zásah represivních složek začal naplno přibližně v jedenáct dopoledne, kdy bylo proti demonstrantům na plzeňském náměstí vysláno vojsko z místní posádky spolu s jednotkou pohraniční stráže o osmdesáti mužích. To ale na ovládnutí situace nestačilo, mimo jiné proto, že vojáci nebyli proti demonstrantům nijak zaujatí a nechtěli v podstatě použít sílu.

"My jsem tam působili na vojáky a důstojníky z pětatřicátých kasáren, což bylo hned vedle, a říkali jim: ´Co děláte, armáda je s lidem, schovejte to.´ Také oni nedělali nic, byli dezorientovaný, nevěděli, co mají dělat. Za to potom přijeli estébáci a milicionáři z Prahy,“ líčil průběh událostí dělník Václav Eliáš.

Stav, v němž se Plzeň nalézala, totiž donutil vedoucího tajemníka krajského výboru KSČ Josefa Hlínu, aby se obrátil na ústřední výbor, kde se spojil s Antonínem Novotným a požádal jej, aby mu poslal na pomoc zhruba 500 příslušníků Lidových milicí z Prahy.

Mezitím posádkový velitel pro Plzeň začal stahovat vojenské jednotky z města a povolal do akce 200 mužů z poddůstojnické školy 11. pěšího pluku. Na náměstí byli povoláni příslušníci StB, SNB, LM a jednotka hasičů, která měla uklidnit rozlícený dav proudem vody z cisterny. „Pozvali si tam hasiče. To ještě neměli vodní děla jako dnes. Takže tam přijeli s cisternou, natáhli hadice. Než tam pustili vodu, tak měli nožem rozřezané hadice a hasiči tam byli málo platní," vzpomínal Jan Broj, který v té době sloužil v Plzni jako voják u "černých baronů" (pomocných technických praporů).

Před budovou radnice došlo i k řadě fyzických střetů, do nichž se zapojili i příslušníci pohraniční stráže. Ačkoliv protestující dav bránil jejich příjezdu na náměstí, auta si cestu prorazila. Demonstranti jim ale okamžitě začali ničit pneumatiky i spojovací kabely v motorech. Obě strany se tak začaly prát. Několik vojáků bylo odzbrojeno a jejich zbraně byly znehodnoceny.

Od Mariánského sloupu uprostřed náměstí sledovala potyčky Eva Hauerová, která si zde dala dopoledne sraz se svou matkou. Obě vydržely na místě zhruba od jedenácti dopoledne do pěti odpoledne. Pak už se vzdálit nešlo, protože všechny únikové trasy obsadila ozbrojená moc.

"I kdybychom bejvali chtěli, už jsme nemohli odejít, protože od Morového sloupu jsme byli natlačení až na tu východní stranu náměstí. Utéct nešlo, protože byly zašpérované ulice Františkánská a Smetanova. Tam už potom přijelo i vojsko. Napřed plzeňská posádka, potom i pražská posádka. No, a ty měli bajonety. Ty šli do nás na bodáky. A říkali mé mamince: ´No, paní, vy jste tady se svou holkou, copa když dostaneme rozkaz? Dyť my bychom museli poslechnout. Lidi, jděte domů.´ Ti kluci vojáci nás prosili," vzpomínala Eva Hauerová. "Taky jsme viděli, jak tam byli takový, no, vypadali jako KGB s fialovočervenými uniformami, rajtkami a vysokými botami. A ti měli opravdu hnusný chování. Jestli mluvili česky nebo rusky, to já už nevím, ale bafli tam ženskou v modrákách blondýnu za dlouhé vlasy a táhli jí po zemi až do radnice," dodala Hauerová.

Stávkující Plzeňané byli postupně vytlačováni z náměstí a po částech se stahovali ke Krajskému soudu a před věznici, které ještě nebyly střeženy vojskem. Zhruba kolem druhé odpoledne se ozbrojeným složkám podařilo vyklidit prostor na náměstí. Někteří demonstranti další účast na protestech vzdali, část jich ale odešla k budově Krajského soudu, k poště a Československému rozhlasu.

Zkusili dobýt soud i věznici

Po vytlačení z náměstí Republiky zamířila většina demonstrujících odebrala k budově Krajského soudu do Veleslavínovy ulice. Zde se rozdělili do několika skupin. Přibližně 200 až 300 osob směřovalo ke státnímu rozhlasu, 300 až 400 do hlavního Závodu V. I. Lenina a asi nejpočetnější část k věznici na Bory s cílem osvobodit vězně.

Prvořadým cílem davu shromážděného před Krajským soudem pak bylo osvobození zatčených demonstrantů v průběhu dopoledních protestů. Otázkou bylo, čím prorazit těžké dveře. Škodováci sháněli vhodné nástroje, nakonec jim posloužily trámy. Josef Hájek, který byl v té době soustružníkem ve Škodovce, později vzpomínal: „Byl jsem svědkem toho, jak proráží hlavní vchod Krajského soudu kůlem či stromem (teď nevím přesně čím). Každopádně se prorazily ty dveře. Poté jsem byl i uvnitř.“

Uvnitř soudní budovy začali demonstranti demolovat vnitřní zařízení a vyhazovat z oken stovky spisů, které se hned na ulici pálily. "Na soudní budově lítaly spisy ven, hořela ulice, bylo to dost zajímavé," líčil tehdejší události dělník Václav Eliáš.

Vpád demonstrantů do budovy Krajského soudu vyvolal mezi některými soudními úředníky paniku: „Zaměstnanci státního notářství – státní notář Našinec, notářka Synková a správní zaměstnankyně Součková - se schovali v závodní kuchyni, kde doktor Našinec krájel knedlíky, doktorka Synková, majíc utěrku před sebou, krájela rovněž knedlíky a správní zaměstnankyně Součková pasírovala rajskou omáčku," vzpomínal Hájek.

Naproti tomu předseda Lidového soudu v Plzni Miroslav Tlapák a další soudci Hanzlíček a Fikerle se zabarikádovali v předsíni Tlapákovy kanceláře, a když se demonstranti pokusili vyrazit dveře, použili zbraň: vystřelili dvakrát z pistole do horní části dveří, a pak až do příchodu armády pokračovali ve varovné střelbě z malorážky.

"Ale to už se informace dostaly do Prahy a byly nasazeny Lidové milice z Prahy a ostatních měst a armáda. A ti demonstraci rozehnali," vzpomínal Hájek.

Po nahlášení násilného vniknutí do budovy Krajského soudu byla do Veleslavínovy ulice vyslána četa tvořená třiceti příslušníky Vnitřní stráže, jež začala s vyklizováním soudní budovy soudu. Současně přijela posila Lidových milicí. Ta se rozdělila do tří skupin. První vyrazila proti demonstrantům u pomníku T. G. Masaryka, druhá k budově soudu a třetí zůstala na náměstí Republiky před radnicí. Po zásahu dalších čtyř armádních čet byli demonstranti vytlačeni z uvedených míst do postranních ulic a v celém městě nastal na chvíli klid.

Boje o rozhlas

Ten ale netrval dlouho. Ve dvě odpoledne končila směna ve Škodovce a zároveň vyučování ve školách. Demonstranti tak dostali čerstvé posily, takže se opět zorganizovali a znovu zamířili do akce. Tentokrát se jejich strategickým cílem stala budova krajského vysílání Československého rozhlasu na náměstí Míru. Rozhodnutí zmocnit se rozhlasu padlo ještě na náměstí Republiky. V jeho obsazení viděli Plzeňané možnost spojit se s celou republikou a požádat národ o podporu.

"Protestující se chtěli přesunout k rozhlasu, došli však jen na Masarykovo náměstí, kde sochu prezidenta Masaryka zakrývala tabule s nápisem Se Sovětským svazem na věčné časy. A já si řekla: ´Tohle tady nestrpím´, vyšli jsme z průvodu a ceduli strhli. Vzápětí jsem si uvědomila, že se blíží poledne a že bych se měla vrátit do práce. Do Pokusňáku už mě nepustili, měla jsem se hlásit na ředitelství. Protože jsem si nebyla vědoma, že bych udělala něco špatného, ohlásila jsem tam, že jsem byla na demonstraci a myslela si, že tím to pro mě končí," vzpomínala Eva Vítová. Velmi se mýlila, ale o tom bude ještě řeč.

Ještě na náměstí Republiky se část demonstrantů násilně zmocnila vozu SNB, což byl bojový tudor, a údajně i osobního auta předsedy národního výboru Maiznera (řada vypovídajících ale později uváděla, že si na zcizení tohoto vozu nevzpomíná). Na auta upevnili portrét Edvarda Beneše a československé vlajky, které sebrali na radnici, a za provolávání různých hesel odjížděli v čele davu k pomníku T. G. Masaryka, odkud pokračovali třídou 1. Máje k mostu nad železniční tratí z Plzně do Domažlic.

Stranické vedení města si ale uvědomovalo, jaký význam státní rozhlas má, a bylo pevně odhodláno k němu vzbouřené dělníky nepustit. Osádku tudoru zatkla ještě na ulici 1. Máje pětičlenná hlídka Veřejné bezpečnosti. Samotný železniční most pak strážili vojáci, milicionáři i mladí příslušníci SNB. Když se demonstranti pokusili skrz ně násilím prorazit, došlo ke rvačce, z níž ani přes své odhodlání nemohli vzbouřenci vyjít vítězně.

„Milicionáři stáli jako hradba, v křečovitě sevřených dlaní nabité pušky. Měli možná víc strachu než neozbrojení demonstranti. Nebyla to bitva ve vojenském slova smyslu. Spíš šarvátky a zápasy jednotlivců, menších i větších skupin. V činnosti byly ruce, pěsti, ramena, nohy,“ uvádí spisovatel Zdeněk Štěpánek v knize Utajené povstání. Jediná cesta k rozhlasu byla bráněna natolik důkladně, že ji demonstranti nepřekonali. Nezbývalo nic jiného, než povolat posily ze Škodovky.

Část průvodu se tak odklonila směrem k Závodům V. I. Lenina s cílem získat další dělníky. „Udělal se průvod, že se jde osvobodit Škodovka, že nevyšla celá. Přišlo se k továrně, o bránu se opřeli tak, až ji vyvrátili, no, a šlo se dovnitř," vzpomínal Václav Eliáš.

Také tento incident před čtvrtou bránou připomínal válečný boj. Demonstrující dav se sice snažil o vstupu do podniku vyjednávat, ale posádka brány složená z příslušníků Lidových milicí byla neoblomná. Vzduchem tak začaly lítaly kameny, cihly a vše, co přišlo demonstrantům pod ruku. Nápor na bránu byl stále silnější, Lidové milice vytáhly zbraně a volaly posily. To už se ale podařilo demonstrantům bránu prolomit a nastal boj muže proti muže. I tady však protestující dělníci podlehli nakonec ozbrojené síle.

Strana přebírá kontrolu

Obsadit rozhlas se tak vzbouřencům nepovedlo, takže se vrátili na místo, kde povstání začalo, tedy zpátky na náměstí Republiky. Od půl třetí se začalo centrální plzeňské náměstí opět plnit. Radnici ale už v té době neprodyšně obklopili příslušníci Lidových milicí, SNB i StB a také okolí náměstí bylo plné zátarasů a hlídek. Došlo tak k dalším potyčkám a rvačkám, jednak s policejními posilami kolem náměstí, skrz něž si demonstranti proráželi cestu, jednak s obránci radnice. Vzduchem opět létaly kameny. Situace se vyhrocovala, velitel obrany radnice podplukovník Košťál nechal dokonce rozestavit kolem budov auta s kulomety. Nakonec však byli k rozehnání davu opět povoláni hasiči, kteří pustili do protestujících dělníků tři proudy vody. Śarvátky trvaly zhruba do páté odpoledne, kdy armáda, milice i policisté náměstí postupně vyklidili. Kolem šesté večer byli demonstranti pryč.

Přišel čas na protiakci. Na příkaz strany se na náměstí začali záhy po vytlačení demonstrantů shromažďovat členové plzeňské komunistické organizace a pracující mládeže, kteří pak uspořádali manifestační průvod. Pokyn k mobilizaci komunistů vydal vedoucí tajemník KV KSČ v Plzni Josef Hlína.

Komunistický průvod prošel městem po těchže trasách, jimiž několik hodin před ním prošli demonstranti, jen tentokrát nesli jeho účastníci místo portrétu Edvarda Beneše obrazy Malenkova a Zápotockého a místo československých sovětské vlajky. Provolávali hesla: „Ať žije soudruh Zápotocký", "Ať žije KSČ" nebo "Ať žije vláda a Sovětský svaz". Podle celkové zprávy o průběhu zvláštní vládní akce měl průvod kolem pěti tisíc účastníků, reálný počet byl však pravděpodobně podstatně nižší (podle samotných členů městského výboru KSČ čítal zpočátku jen asi 800 lidí).

Tato protiakce vyvrcholila stržením Masarykova sousoší, kolem něhož se odpoledne vzbouřenci shromáždili. "Dosud není známo, odkud podnět k odstranění pomníku vzešel," uvedl před časem pro Plzeňský deník Adam Skála z Archivu města Plzně. Jednotný národní výbor sice později svržení sousoší oficiálně posvětil a uvedl, že o něm rozhodl, jenže to se stalo až po celé akci.

Podle očitého svědka události Jaroslava Kepky probíhalo samotné svržení sochy jen v režii několika jedinců. „Ti stáli u sochy vykřikovali hesla jako ´Masaryka dolů´. Pak se slova ujal někdo z hutí, kdo začal křičet: ´Přivezte ho k nám, my už si s ním poradíme´," popsal dění u pomníku tehdejší vysokoškolák Kepka, který podle svých slov neměl žaludek na to další dění sledovat.

Provaz, kterým bylo sousoší památníků strženo, měl donést člen politbyra městského výboru KSČ Myslík. Ještě téhož dne bylo litinová socha odvezena do Leninových závodů a roztavena. Zbytek pomníku v noci rozbouraly a odvezly komunální služby.

Dramatickým stržením a pozdějším roztavením sochy T. G. Masaryka dělnické povstání v Plzni definitivně skončilo. Do Plzně přijel ministr národní bezpečnosti Karol Bacílek spolu s velitelem 1. vojenského okruhu generálmajorem Hečkem, kteří před budovou KV KSČ společně s Janem Hlínou a Ladislavem Kopřivou promluvili k manifestujícím komunistům. Po projevech se všichni přítomní rozešli a vzápětí byl vyhlášen zákaz nočního vycházení. Do čtvrté hodiny ranní byly hlídky z ozbrojených složek rozestavěny po celé Plzni. Nad městem prolétala pozorovací letadla. I když se v příštích dnech pokusili dělníci ještě o několik stávek, StB je spolu se stranickými orgány rychle a nekompromisně zlikvidovala.

Následovaly rozsudky

Ihned po potlačení povstání začalo zatýkání a příprava politických procesů. Přímo v Plzni bylo zatčeno kolem 650 osob, dále například na Ostravsku 84, v Praze 61, ve Strakonicích 18 či ve Vimperku devět osob. V Plzni samotné se v červenci 1953 konalo 14 politických procesů, ve kterých bylo odsouzeno 331 osob. Došlo i na mimosoudní perzekuce, docházelo k propouštění ze zaměstnání či nucenému vystěhování.

Postih se nevyhnul ani Evě Vítové, která strhla ceduli s nápisem Se Sovětským svazem na věčné časy. Hned druhý den byla odvedena na ředitelství, kde předstoupila před takzvaný dělnický soud, a v noci ji odvezli do borské věznice. Tam sdílela celu se třemi ženami, které se také účastnily demonstrace. „Do té doby jsem neměla strach, ale přiznám se, že když mě dovezli na Bory, klepala se mi kolena," vzpomínala plzeňská rodačka.

Následovaly noční výslechy, na které ji vodili se zavázanýma očima. Státní bezpečnost se jí snažila usvědčit z protistátní činnosti a z kontaktů v zahraničí. Hodně jí přitížil dokument o Edvardu Benešovi, který byl nalezen v jejím bytě při domovní prohlídce.

Proces se konal u Lidového soudu v Plzni 13. července 1953. „Všichni obžalovaní měli obhájce, jen já jsem ho nechtěla. U soudu jsem řekla, že je to z prostého důvodu, že si nejsem vědoma žádného přečinu. Nakonec jsem byla odsouzena k jednomu roku vězení za trestný čin násilí na veřejných sborech.“

Ve vězení skončil i Josef Hájek. "Přišli si pro mne do Pokusného ústavu a bez nějakých dodatků. Byla to státní policie StB. Mě a mé kolegy odvezli na ředitelství, kde nás drželi do odpoledne, a pak nás odvezli na Bory, a tím to skončilo. Zavřeli nás. Na Borech jsme pak čekali tři nebo dva a půl měsíce na soud. Ten probíhal asi po skupině dvaceti lidí. V té mé skupině bylo nejvyšší odsouzení na osm let nějakého pana Melky. No, a já dostal osmnáct měsíců. Přičemž do trestu byla započítána i vyšetřovací vazba. Čili v Jáchymově jsem strávil patnáct měsíců."

Co zbývá dodat? Přestože povstání nemohlo režim zásadně ohrozit, jeho rozsah vládu zaskočil, stejně jako fakt, že na něm participovala řada členů samotné KSČ. Strana pak nařídila očištění od členů se sociálně-demokratickým smýšlením nebo nízkou loajalitou, takže proběhla vlna prověrek a čistek. Velkou ránu utrpěla i oficiální doktrína, podle níž mělo být socialistické Československo "státem dělníků a rolníků". Brzy po potlačení povstání napadl prezident Antonín Zápotocký dělníky v projevu, v němž pronesl, že nelze vytvářet kult dělníka, kterému je vše dovoleno.

Režim se nicméně poučil i v tom směru, že začal podnikat pragmatické kroky ke zvýšení životní úrovně obyvatel, aby si udržel podporu. Díky tomu se mu podařilo stabilizovat situaci, takže v době maďarského povstání v roce 1956 zůstal v Československu klid.