Historie

Jak umíral Gottwald. Jeho smrt ovlivnila i komunistická mánie všechno utajovat

14. březen 2018 četba na 15 minut
Klement Gottwald v prosklenné rakvi

Klement Gottwald v prosklenné rakvi

Foto: ČTK

Utajování venerické choroby, arogantní přístup k ošetřujícím lékařům a současně devótní úcta k "otci národů" Josifu Vissarionovičovi Stalinovi. To vše se podepsalo na tom, že Klement Gottwald, "první dělnický prezident", zemřel jen pouhých devět dnů po Stalinově skonu, na jehož pohřeb navzdory lékařskému varování cestoval letecky. Od jeho smrti nás dělí 65 let.

Pravděpodobně během zpátečního letu aneurysma, jímž trpěl, prasklo. Dokumentární záběry naznačují, že vystupování z vládního letadla dělalo Gottwaldovi problémy, po přistání si navíc stěžoval na bolest v levé ruce, kterou ale sám přikládal nepohodlnému cestování.

Večer se nicméně u jeho lůžka sešlo konzilium pěti lékařů, které prý Gottwald konečně uvítal bez arogance a v dobré náladě. "Vítal mne s úsměvem a humorem, rozhodně protestoval proti pobytu na lůžku, chtěl chodit do koupelny i na toaletu," uvedl jeden z členů tohoto lékařského týmu, doktor Josef Charvát ve své vzpomínkové knize "Můj labyrint světa: Vzpomínky, zápisky z deníků".

FOTOGALERIE

Prezidentův stav se ale brzy zhoršil. Protože k sobě nechtěl povolávat další lékaře, vyšetřil ho následujícího dne odborník na plicní a srdeční onemocnění Jaroslav Procházka, který měl v péči Gottwaldova vnoučata. Zjistil, že prezidenta bolí hlava i nohy, těžce dýchá a má problémy se posadit. 

Během dne pak vypravila Ludmila Köhlerová (manželka "šedé eminence" KSČ Bruna Köhlera, organizátora několika politických procesů a pravděpodobného agenta sovětské tajné služby NKVD) vůz ještě pro několik dalších lékařů, neboť Gottwaldův stav se nelepšil.

Pozor, tajné. I když jde o život

Zde se ale projevila komunistická mánie vše utajovat - žádný z povolaných lékařů nikdy dřív Gottwalda neléčil, neznal jeho zdravotní stav a k žádnému z nich se nedostaly ani prezidentovy lékařské záznamy. Lékaři tak měli jen velmi omezené možnosti, jak stanovit správnou diagnózu. Naordinovali proto nemocnému pouze odpočinek, neboť doufali, že nejde o nic vážného. O sifylisu provázeném výdutí aorty (v té době už prasklé) nic nevěděli.

Po jedenácté večer se Gottwaldův stav znovu zhoršil. Lékaři, kteří mezitím odešli, byli přivoláni nazpět a našli prezidenta s nehmatným pulsem, s namodralým zbarvením kůže a pokrytého potem. Dali mu analeptika a zaměřili se na jeho plíce. Druhý den ráno pak konečně Gottwaldův zeť, ministr obrany Alexej Čepička otevřel trezor a přinesl starší Gottwaldovy lékařské zprávy. Teprve teď se ošetřující lékaři dozvěděli o výduti aorty. Její existenci jim ještě téhož dne potvrdili ruští specialisté, kteří léčili prezidenta dřív a byli narychlo povoláni z Moskvy.

Mezi Čechy a Rusy nastal následně spor, protože Rusové doporučovali aneurysma okamžitě operovat, zatímco čeští lékaři trvali na tom, že v Gottwaldově stavu je operace nemožná. Na operaci trvali i ruský velvyslanec Bogomolov a Gottwaldův zeť Čepička, nakonec ale ustoupili, protože argumentaci Čechů uznal i ruský hrudní chirurg, který měl operaci provést.

České doktory pak čekal ještě v noci výslech na politbyru. To nakonec souhlasilo s vydáním zprávy o Gottwaldově zdravotním stavu, kterou však po komunistickém zvyku zfalšovalo: protože nesmělo vyjít najevo, že prezidentovo onemocnění mohlo nějak souviset s návštěvou Moskvy, objevily se podle zprávy první příznaky onemocnění až dva dny po návratu, přičemž mělo jít o chřipku. Doktoři museli mlčet.

Další den dostal Gottwald ráno na uklidnění injekci morfia, poté si řekl o sklenku piva, talíř vývaru a jablečné pyré. Nikdo v tu chvíli netušil, že jde o jeho poslední přání. Lékaři u něj zavedli "střídání stráží", ale už po dvou hodinách nastala krize. Gottwaldovi zapadl jazyk, objevily se křeče končetin. Všechny pokusy prezidenta zachránit se v této fázi ukázaly už jako marné. Přesně v jedenáct hodin dopoledne mu sundali z obličeje kyslíkovou masku, což byla poslední věc, která ho udržovala při životě. Všichni přítomní lékaři konstatovali smrt.

Pohřeb v barnumském duchu

V den pohřbu 17. března se pak přesně v jednu hodinu zastavila v celé zemi veškerá lidská činnost. Nikde se nepracovalo, stála doprava a na pět minut se rozezvučely závodní sirény. Houkaly i vlaky a lodě.

Gottwalda vynesli vojáci ve zpola odkryté rakvi ze Španělského sálu na Pražském hradu k Matyášově bráně, kde jej položili na lafetu děla, taženého třemi páry vraných koní. Od Hradu zamířil pohřební průvod přes Prašný most do Letenských sadů, kde měla na prezidentovu počest proběhnout vojenská přehlídka. Kvůli pohřbu zde byla postavena tribuna, před níž se shromáždily tisíce lidí. Tribunu lemovaly československé a sovětské vlajky spolu s Gottwaldovým a Stalinovým smutečním portrétem. 

Po přehlídce pokračoval smuteční vůz přes Třídu Obránců míru, Bělského ulici, Nábřeží kpt. Jaroše, Švermův most, Revoluční třídu a ulici Na Příkopě na Václavské náměstí. Jeho trasu lemovalo pět tisíc vojáků a desetitisíce obyvatel z příslušných obvodů.

Každý dům, který průvod míjel, musel vyvěsit československou a sovětskou vlajku na půl žerdi, případně doplněné černou stuhou. Do výloh obchodů museli jejich majitelé instalovat povinně Gottwaldův obraz, s černou páskou a v černém rámu. Kapely rozmístěné 300 metrů od sebe vyhrávaly Pochod padlých revolucionářů a pět minut po jedné se rozzářila světla pouličního osvětlení.

Průvod skončil u Národního muzea, kde stála další velká černá tribuna se zlatými iniciály "KG". Po smutečních projevech jej ukončila salva dvaceti čtyř ran spolu s československou a sovětskou hymnou. Tělo pak bylo převezeno z Václavského náměstí do Národního památníku na Vítkově, kde bylo s dalšími obřady uloženo do mramorového sarkofágu.

Až nadlidská monumentálnost a přísná organizovanost celého pohřbu měla dokázat, že věc socialismu, jakkoli utrpěla Gottwaldovou smrtí těžkou ránu, je v Československu nadále živá a hlásí se k ní všechny vrstvy obyvatel. Těžko popsatelná masová atmosféra dané chvíle i následujících dnů pak měla výrazný dopad i na rozhodnutí ÚV KSČ nechat prvního dělnického prezidenta balzamovat, "aby budoucím pokolením byla zachována tvář soudruha Gottwalda". 

"Balzamované tělo bude v brzké době veřejně vystaveno. Tuto zprávu vám sdělujeme proto, abychom upokojili ty pracující, kteří nemohou nyní zhlédnout soudruha Gottwalda, ani se zúčastnit jeho pohřbu," napsal ještě v den pohřbu vedoucím představitelů komunistické strany tajemník ÚV KSČ Bruno Köhler. 

První nabalzamování Gottwaldovy mrtvoly proběhlo od března do října 1953 a měli ho na starost sovětští experti. Ti ale měli jen dočasná víza, proto jejich práci převzali v roce 1955 čeští odborníci. Nabalzamovaný Gottwald byl umístěn v mauzoleu na Vítkově a pravidelně kontrolován, navzdory tomu se ale začal po pár letech "rozpadat". V roce 1959 kontrolující lékaři zjistili, že zhrubnul reliéf na vnitřní ploše jeho pravého ukazováku a že se postupně rozkládají i vnitřní části těla a jemné kontury v obličejové části.

Dne 20. března 1962 pak padlo definitivní rozhodnutí o tom, že výstava Gottwaldova těla končí, a v září 1962 nechalo politbyro uložit urnu s Gottwaldovým popelem při neveřejném pietním aktu. K 1. dubnu 1962 bylo Mauzoleum Klementa Gottwalda definitivně uzavřeno. Po roce 1989 pak spočinuly Gottwaldovy ostatky na Olšanských hřbitovech ve společném hrobě s dalšími "zasloužilými" komunisty.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 2/2
DALŠÍ ČÁST

Akční letáky