Historie

Před 80 lety přijali henleinovci Karlovarský program. Otevřel dveře k Mnichovu

24. duben 2018 četba na 14 minut
K.H. Frank na sjezdu Sudetoněmecké strany 24.4.1938

K.H. Frank na sjezdu Sudetoněmecké strany 24.4.1938

Foto: wikimedia.org

"Musíme tedy požadovat vždy tolik, abychom nemohli být nikdy uspokojeni." Právě tento výrok vystihuje plán Sudetoněmecké strany, jak vygradovat jednání s československou vládou a otevřít dveře k zabrání Sudet a jejich připojení k Třetí říši. Své požadavky shrnuli do Karlovarského program SdP, který přijali právě před 80 lety, 24. dubna 1938. 

Květnová krize posílila henleinovce 

Koncem jara 1938 pak vypukla tzv. Květnová krize, která byla vyvolána zprávami o pohybech německých vojsk v bezprostřední blízkosti československých hranic. V reakci na tyto zprávy v obavách z bezprostředního německého útoku vyhlásilo Československo částečnou mobilizaci vojenských záložníků a posílilo obranu hranic. 

Jedním z incidentů, který v té době přilévá olej od ohně se odehrál 21. května 1938 u Zlatého vrchu v Chebu, kdy byli českým policistou zastřeleni dva nacističtí kurýři poté, co neuposlechli výzev k zastavení. Toho využili henleinovci k zorganizování obrovské manifestace na chebském náměstí, kde byly vystaveny obě rakve zastřelených kurýrů Niklase Böhma a Georga Hofmanna. Přítomni byli oba dva nejvyšší představitelé SdP, Konrad Henlein a Karl Hermann Frank. Věnce na pohřeb zaslal i Adolf Hitler.  

Vlády Francie, v té době hlavního spojence Československa, a Velké Británie, znepokojeny eskalující situací, důrazně varují Německo, že v případě útoku přijdou Československu na pomoc. Poté, co se nepotvrdily jakékoli známky vojenské aktivity, se situace do 23. května uklidnila. 

V této napjaté atmosféře probíhaly v několika vlnách v Československu komunální volby. Z těch vyšla Sudetoněmecká strana, která měla v té době již 1,3 milionu členů, jako vítěz, když se jí podařilo získat 85 až 93 procent hlasů německých voličů.   

Sudetoněmecké požadavky 

Povzbuzena volebními výsledky předložila Sudetoněmecká strana 7. června své požadavky shrnuté v Karlovarském programu československé vládě jako základ pro jednání o národnostní otázce. S národnostními požadavky současně vystoupili i představitelé polské a maďarské menšiny. Jen dva dny předtím přitom Hlinkova slovenská ľudová strana předložila nový návrh na autonomii Slovenska, který by ve výsledku přetvořil Československu ve volnou federaci. 

Vláda premiéra Milana Hodži byla ochotná částečně ustoupit a nabídla všem národnostem dalekosáhlou kulturní autonomii na základě tzv. národnostního statutu, avšak tu všechny menšiny odmítly. 

Československá vláda se však dostala pod stále větší mezinárodní tlak zejména britské vlády konzervativního premiéra Nevilla Chamberlaina a v menší míře i francouzské vlády ministerského předsedy Edouarda Daladiera. 

Obě země v obavách z možného válečného konfliktu vyzvali Československo, aby přijalo Henleinovi karlovarské požadavky. Chamberlain a Daladier se domnívali, že je možné dosáhnout s Německem kompromis, pokud bude do jisté míry revidován Versaillský systém a alespoň částečně uspokojeny německé požadavky.

Henleinovci hledali záminku

Za této situace přijel 3. srpna 1938 britský lord Walter Runciman v roli nezávislého pozorovatele a případného parlamentáře, který by pomohl spor mezi Německem a Československem urovnat. Nikdo v Evropě si s výjimkou Hitlera válku nepřál a jak britská, tak i francouzská vláda stále doufala v mírové řešení. 

Mise vedla samostatná jednání, jak s československou vládou, tak i Sudetoněmeckou stranou. Během jednání s prezidentem Benešem a členy vlády Runciman opakovaně naléhal, aby splnili požadavky SdP. Stejný tlak však současně nevyvinul na Henleina, se kterým se několikrát osobně sešel. 

V této atmosféře vyšla československá vláda sudetským Němcům vstříc. Přestože by to znamenalo de facto vznik státu ve státě, předložil prezident Edvard Beneš 5. září 1938 návrh na tzv. čtvrté řešení národnostní otázky, ve kterém vláda vyhověla prakticky všem požadavkům obsaženým v karlovarském programu. Sudetoněmecké území mělo podle tohoto návrhu být rozděleno do několika kantonů s plnou samosprávou, která by byla fakticky nezávislá na ústřední vládě. 

Sudetoněmecká strana byla zaskočena. Právě tehdy se naplno ukázalo, že jejím cílem nebylo dosáhnout německé autonomie, ale spolu s Hitlerem Československo rozbít. Zoufale hledala záminku, která by jí umožnila návrh odmítnout.  

Nemusela dlouho hledat. Celé léto probíhaly v sudetoněmeckých městech masivní demonstrace, a když se 7. září 1938 střetli demonstranti s policií, okamžitě tento incident prezentovala jako policejní brutalitu na sudetoněmeckém obyvatelstvu a návrh pražské vlády odmítla. 

Akční letáky