Během své druhé návštěvy ruského Petrohradu v září a říjnu 1917 sepsal Tomáš Garrigue Masaryk prakticky na jeden zátah spis Nová Evropa. Zabýval se v něm rozdělením válečných sil a možným uspořádáním poválečné Evropy, a formuloval přitom svou základní tezi, že vyvrcholením světové války musí být osamostatnění těch národů, které touží žít v národních státech a stávající státní útvary je utiskují. Součástí práce byla i myšlenka dobrovolné evropské federace národů.
"Pangermáni uznávají jen tři, nejvýše čtyři velmoci v Evropě – Německo, Rusko, Anglii a ještě Francii; mnozí neuznávají ani Francii za velmoc... O státech a národech malých mluví se s jakýmsi pohrdáním a s útrpností... Skutečná federace národů nastane teprve, až národy budou volné a sami se spojí. K tomu směřuje vývoj Evropy. Program spojenců plně odpovídá tomuto vývoji: svobodné a osvobozené národy zorganizují se podle potřeby ve větší celky a zorganizuje se tím celý kontinent. Vzniknou-li federace menších států, budou to federace svobodně založené, založené z opravdové potřeby národů, nikoli z cílů dynastických a imperialistických," napsal v tomto svém díle Masaryk. O rok později se pak pokusil tuto ideu převést do praxe. Ovšem neúspěšně.
Kongres ve Filadelfii
Od prosince 1917 vedl také Masaryk rozhovory o možné vzájemné spolupráci s prominentním polským exilovým politikem Stanisławem Grabskim, s nímž se sešel v Kyjevě. Smyslem těchto jednání bylo mimo jiné zažehnat (nikoli nedůvodné, jak později uvidíme) obavy dohodových velmocí, že budou-li souhlasit se vznikem národních států, vyvolají tím "balkanizaci středoevropského regionu", tedy nárůst vzájemných rozbrojů mezi malými zeměmi do té míry, že vyvrcholí ozbrojenou konfrontací.
S postupem jara 1918 začaly státy Dohody dopřávat myšlence národních států více sluchu i v souvislosti s očekávanou ofenzívou rakousko-uherské armády na italské frontě. Očekávaly totiž, že podpora národních zájmů Čechů, Slováků, Poláků, Chorvatů, Slovinců a Rumunů dohodovými pomůže tuto armádu demoralizovat. Spolupráci středoevropských politiků podpořily i Spojené státy, jejichž jednotky se od jara zapojily v Evropě do bojů. Vláda Woodrova Wilsona v této souvislosti tlačila finančně plán amerického profesora sociologie Herberta Adolpha Millera na utvoření demokratické středoevropské unie. Tato organizace měla ve spolupráci s USA připravit plány na poválečnou obnovu regionu a po válce se stát garantem jeho plnění.
Za zmínku stojí, že zatímco američtí Poláci a s nimi spojení evropští politici byli k této myšlence vstřícní, vůdce české emigrace Masaryk, který v té době už pobýval ve Státech, se k ní ze začátku stavěl spíš zdrženlivě. Ke změně jeho postoje ho přiměl zřejmě postoj americké administrativy, jejíž vstřícnost byla zásadní i pro prosazení Masarykových vlastních plánů týkajících se poválečného založení Československa.
Plánovaná unie měla především zkoordinovat plány středoevropských národů tak, aby na očekávané mírové konferenci dokázaly obhájit své zájmy. Jako základ pro uspořádání států v tomto regionu sloužila spíš až "v druhém plánu".
Ve dnech 23. a 24. října se ve Filadelfii v v americké Síni nezávislosti (pro Američany nanejvýš posvátné budovy, protože právě v ní byla 4. července 1776 podepsána Deklarace nezávislosti Spojených států amerických) uskutečnila vůbec největší akce Demokratické středoevropské unie, a sice kongres, který se stal de facto jejím ustavujícím sjezdem. Akce se zúčastnili zástupci Čechů, Slováků, Poláků, Ukrajinců, Rusínů, Rumunů, Litevců, rakouských Italů, tureckých Řeků a Albánců. Základ unie tvořila dohoda mezi Čechoslováky a Poláky, k nimž se následně přidali ostatní. V čele organizace stanul Masaryk, iniciátor celé myšlenky Herbert Miller se stal výkonným ředitelem, místopředsedou pak byl zvolen polský klavírista a politik Ignacy Jan Paderewski.
Konference připravila dva základní dokumenty: Prohlášení společných cílů nezávislých středoevropských národů (text zřejmě vznikl v prostředí amerických organizátorů) a Souhrn zásad Středoevropské unie, sepsaný pravděpodobně přímo Masarykem a obsahující nástin cest k přátelskému soužití a všestranné spolupráci nových států. Text tohoto prohlášení přečetl Masaryk na filadelfském náměstí dne 26. října 1918. Pod závěrečnou deklaraci unie připojili svůj podpis i zástupci Arménie a sionistických aktivistů z Palestiny. "Spolupráce je cena za svobodu," prohlašoval Herbert Miller.
Unie nevydržela
Kongres zaznamenal v USA velmi živý ohlas a americké noviny předčasně ohlašovaly vznik středoevropské federace bratrských národů po vzoru USA. Bylo to však do značné míry zbožné přání, což se projevilo už během samotné akce. Té se totiž zúčastnil mimo jiné i Ukrajinec Myroslav Sičynskij, který o deset let dřív zavraždil coby mladý student haličského místodržitele polského původu, hraběte Andrzeje Kazimierze Potockého. Potocki v Haliči (historickém kraji ve východní Evropě, který byl coby Království Haličské a Vladimiřské jednou z korunních zemí Rakouska-Uherska) podporoval starorusínské promoskevské křídlo a vystupoval proti ukrajinským nacionalistům, zatímco Sičynskij patřil naopak mezi mladé ukrajinské radikály.
Poláci kvůli Sičynského přítomnosti málem odmítli podepsat společné dokumenty, Masaryk s Millerem je k tomu nakonec přiměli za cenu vyvinutí tlaku na vůdce polského exilu, předsedu exilového Polského národního výboru Romana Dmowského.
Unii limitovalo také to, že kromě Masaryka a Paderewského neseděli v jejím vedení vrcholní představitelé národů a že nebylo zřejmé, jak těsně mají zúčastněné národy spolupracovat, jinými slovy má-li vzniknout federativní státní útvar, nebo jen mezivládní organizace spolupracujících států (sám Masaryk myšlence federace příliš nevěřil - podle něj se spíš dalo počítat s několika spolupracujícími bloky zemí, k nimž by se ad hoc přidávaly ostatní podle momentálních zájmů).
Uskupení se tak začalo rozpadat jen několik dní po filadelfském kongresu, nejpozději pak po 1. listopadu 1918, kdy vypukla polsko-ukrajinská válka o Lvov. Zatímco Masaryk ten den podepsal coby předseda unie její první oficiální dokument, dopis prezidentovi Wilsonovi jako odpověď na jeho pozdravný telegram, ukrajinské jednotky tuto haličskou metropoli násilně obsadily. Jakmile tato zpráva došla do USA, k čemuž došlo 9. listopadu, oznámil Paderewski Masarykovi, že Poláci vystupují z unie. Masaryk tak ani neotevřel připravovanou kancelář v Paříži, která měla sloužit pro mírová jednání. "Sen byl u konce, skončil dříve, než pořádně začal," komentoval to spisovatel Miroslav Jeřábek ve své knize Za silnou Střední Evropu.
Dějiny předběhly své tvůrce. Válka o Lvov trvala dva roky, než se toto haličské centrum stalo na 19 let součástí Polské republiky. Představitelé domácích opozičních sil zemí rakousko-uherského soustátí začali na sklonku října vyhlašovat nezávislost. Masaryka zvolilo 14. listopadu 1918 v jeho nepřítomnosti československé Revoluční národní shromáždění prvním prezidentem nového státu. Když před vánočními svátky konečně přijel do nově vzniklé republiky, na někdejší unii si už nikdo nevzpomněl. Domů se vrátil až 21. prosince. Oslavy jeho příjezdu byly velkolepé a na unii si tehdy již nikdo nevzpomněl.