Zatím posledním projevem tohoto trendu u nás byla nečekaná prosincová rezignace dlouholetého předsedy Strany svobodných občanů Petra Macha. Důvod vypadá malicherně: spor dvou stranických křídel, jestli ve volbách 2018 prosazovat výhradně vystoupení Česka z Evropské unie, nebo se kromě toho věnovat i dalším tématům, třeba daním. Mach nabízí věrnost dosavadnímu daňovému „soft" vymezování Svobodných, kdežto jeho oponent František Matějka by rád vyrazil na protievropskou zteč – straníci si teď musejí vybrat volbou nového vůdce.
Ale nejen to. Před časem se podobně rozpadlo i konvičkovské antiislamistické hnutí. Postupně vzniklo několik pidiformací kolem hlavních předáků původního proudu, jako je Iniciativa Martina Konvičky, Alternativa pro Česko sociologa Petra Hampla nebo Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamury. Sílu radikálů a populistů štěpí i vznik docela nových subjektů, naposledy třeba Realistů politologa Petra Robejška.
Sílu radikálů a populistů štěpí i vznik docela nových subjektů, naposledy třeba Realistů politologa Petra Robejška.
Přeplněno v zóně „nekorektní pravice" ovšem začíná být nejen v Česku. U našich západních sousedů zastínila neučesanou Pegidu uhlazeně radikální Alternativa pro Německo. A ve francouzské krajně pravicové Národní frontě se ze strachu z úspěchu konzervativního prezidentského kandidáta Francoise Fillona oddělilo od tradičně nacionalistické předsedkyně Marine Le Penové krajně pravicové konzervativní křídlo kolem Marion Maréchalové.
Radikálnější vyhrává
Co tohle štěpení znamená? Jen naivkové by se mohli radovat, že jde o signál nějakého chřadnutí nebo slabosti. Naopak. Západní civilizace se pod vlivem strachu z imigrace a hrozících konfliktů zradikalizovala a logicky vypukl dostih, kdo zaujme převratnějším programem. Případně komu se povede své vlčí zuby zabalit do roucha beránčího, přesvědčivého i pro střední vrstvy voličů.
Myšlenky, které byly donedávna považovány za odvážné, jsou dnes na politické scéně okoukaným zbožím. Žádat, aby Brusel zpřísnil kontrolu přílivu běženců? Málo. Víc upoutá požadavek rovnou zrušit Evropskou unii i NATO. A ještě k tomu nosit frak a tvářit se evropsky.
Trend je to euroatlantický, ale české země mají jedno specifikum. Radikální partaje z okrajů politického spektra u nás nejsou hlavními nositeli populismu a nebezpečných autoritářských tendencí. To vše je tu už dávno součástí nejvyšší parlamentní politiky.
Myšlenky, které byly donedávna považovány za odvážné, jsou dnes na politické scéně okoukaným zbožím.
Vždyť co dnes západoevropské antisystémové strany objevují jako nóvum, hlásala už v 90. letech Klausova Občanská demokratická strana. Co bylo až dosud v západní Evropě považováno za extremismus, je u nás mainstream. Negativními postoji vůči cizincům a uprchlíkům počínaje a skepsí vůči Bruselu konče.
Ostatně už za první republiky byli větším nebezpečím pro demokracii silní parlamentní komunisté či autoritářsky smýšlející část agrárníků, než třeba salonní Národní obec fašistická generála Radoly Gajdy. V plné síle se to ukázalo po Mnichovu za druhé republiky nebo v únoru 1948, kdy k přiškrcení demokracie došlo i bez přispění radikálních outsiderů.
I proto jsou vnitrostranické spory uvnitř Machových Svobodných nebo přemety postkonvičkovců – na rozdíl třeba od rozkolu ve francouzské Národní frontě – spíš marginální a nepodstatné. Patent na kritiku EU a elit tady má kromě ODS či exprezidenta Václava Klause vládní hnutí ANO Andreje Babiše, přičemž i Hrad ústy bývalého sociálního demokrata Miloše Zemana preferuje před Bruselem Moskvu s Pekingem. KSČM, třetí nejsilnější strana v zemi, zase striktně odmítá NATO.
V takové konkurenci to mají naši radikální outsideři vlastně těžké. Téměř třicet let po sametovém listopadu tristní realita.